Papírové tubusy doprovázejí všechny obrazy a jsou tanečníky využívány nejrůznějším, ale vždy zajímavým nebo vtipným způsobem. Umožňují jim dívat na svět vezdejší shůry, jsou zajímavým prodloužením horních končetin, slouží jako opora nebo naopak nepohodlný náklad, který se učí zvládnout. Manipulace s nimi není ale pro Lenku Vagnerovou nikdy samoúčelnou záležitostí, je vždy podřízena nějakému sdělení. Mám-li najít nějaký přívlastek pro toto představení, Jezdci jsou pro mne zážitkové představení, kdy pominu-li bohaté asociační a esteticky hodnotné vrstvy jednotlivých obrazů, je to prostě „kinetická hostina“.
Choreografka má hravou náturu a princip hry (což je ovšem prastarý princip divadla) je tu velmi dobře zvládnutý. Hraje si kineticky s horizontálou i vertikálou, s rotací, její hra zapojuje všechny rozměry, kdy i ten čtvrtý - čas - je ve správném poměru k záměru sdělení. K tomu přistupuje její zájem o propojení archetypálních vzorců chování živočišné říše s těmi lidskými. Jako příklad může sloužit obraz, kdy se vylíhnou mláďátka a jejich rodič nestačí sytit jejich hlad a dále pak plnit jejich požadavky, kdy touží mít od svých ratolestí alespoň chvíli klid a hledá nějaké řešení. Je tu humorná nadsázka i dramatický sled emocí, rodič z bezradnosti přejde až k agresi a nakonec upadne v hluboké zoufalství, když se zdá, že své „trýznitele“ zahubil. Lenka Vagnerová nechává své tanečníky vydávat i všelijaké zvuky, brblání apod., nikdy však nenahrazují významotvorný pohyb, jen ho umocňují.
