Louskáček v hýřivých barvách
Na Novou scénu Národního divadla zavítal soubor baletu Jihočeského divadla České Budějovice s baletem Louskáček v moderní úpravě šéfa souboru Attily Egerháziho. Třeskuté mrazy nedávných dní a sněhová nadílka, která se hlásila o slovo, jako by si přímo žádaly vánoční téma. Kdo ale čekal klasickou romantiku, nevycházel z překvapení. Attila Egerházi přizpůsobil Čajkovského balet svému vkusu moderního tvůrce a možnostem jihočeského souboru. Pro regionální divadla bývá obtížné inscenovat výpravné balety, většinou se potýkají s malým počtem členů a musí si pomáhat úpravami choreografie.V Českých Budějovicích nabízejí cestu moderního tanečního divadla, které sice zachovává kostru pohádkového příběhu, ale zasazuje jej do současnosti.
Po dramaturgické stránce je představení zdařilé. Oproti původnímu libretu zaznamenáme několik změn, když například postavu Myšího krále nahrazuje chlupatý „Příšerák“ a hračky ve sváteční večer oživuje rozšafný Drosselmayer pomocí kouzelné květiny. Celé první jednání je zasazeno do současné domácnosti, nechybí moderní rekvizity (mobily a rádio jako vánoční dárky), civilně oděná rodina u vánočního stolu a pod stromečkem, rozjívené děti, ale Klárka i v této verzi dostává pod stromeček Louskáčka.
V Egerháziho inscenaci tanečnice netančí na špičkách, pracuje se tu s flexovanými chodily, švihy, objevují se jak klasické, tak akrobatické prvky. Postavy v prvním jednání jsou vykresleny v gestech i mimice s mírně groteskní nadsázkou, chvílemi však tyto momenty ruší. Většina pohybu a nápaditých kombinací jakoby se uplatnila právě při zobrazení rodinného života; v některých momentech jsou vazby tak rychlé a proměnlivé, že je divák nestačí sledovat. Prostředí a jednotlivé výjevy prvního aktu se nejvíce přibližují současnému tanečnímu divadlu, choreograf si zde může pohrát s charaktery a vztahy postav.
Scénu rodinného štěstí střídá Klárčina ložnice. Probouzí ji ze spánku rej Příšeráka, čarodějnice a čarodějnických učňů (trochu násilná inovace, snad pod vlivem nejmenované knižní a filmové série?), proti nimž se postaví čarodějný Drosselmayer, oživlý Louskáček a několik postav oblečených do podivných pestrobarevných kostýmů, o kterých se až v obsazení dočteme, že to jsou jacísi broučci. Po vítězném souboji se Klárka a Louskáček stávají krásným mladým párem (proběhne triková výměna tanečníků) a odebírají se do království zimy.
Jenže do jaké zimy… Kulisy tvoří dvě šály a zadní prospekt, a na nich je vyvedena malba připomínající kachlovou umývárnu . Uprostřed zadního plánu se otevírá prostor s oblohou a mraky. Měla-li to být narážka na barokní perspektivu, zcela selhala, prostor vypadá cize, nevlídně a nekoresponduje ani s kostýmy, které naopak až příliš hýří leskem. Sněhové vločky mají jednoduché, ale poněkud neforemné šaty s třásněmi a flitry, kostýmy Louskáčka a Kláry se spíše blíží tradičnímu pojetí (šaty Kláry mají nádech rokoka). Tanec sněhových vloček je náročný, šest tanečnic zvládá zkušeně moderní kombinace, ale jejich spojení s Čajkovským je více než nezvyklé. Někdy se zdá, jakoby Egerházi jen mechanicky dotvářel variace a hudbu opomíjel.
Druhá polovina inscenace utrpěla nepovedenou výpravou, pojetím odkazující na německou televizní show z osmdesátých let. Zmizela sice „kachlíkárna“, ale z provaziště jsou spouštěny pestrobarevné třpytivé válce, připomínající nevkusný vánoční papír. V podobném duchu jsou vyvedeny kostýmy pohádkových postav. Král a královna mají květované pláště s barevnými pruhy a groteskní koruny, ruský a čínský pár tančí v šatech s aplikacemi v barvách duhy. To nejhorší ovšem přichází v podobě květinového valčíku, když čtyři chlapci vystupují v hnědých žaketech, ale slečny se snad vylouply z volné jízdy v krasobruslení… Jedovatě zelené trikoty s flitry a červené krátké sukýnky skutečně nejsou symbolem něžnosti květin. Po stránce choreografické ztrácí navíc třetí jednání trochu dech. Čajkovského valčík naplňuje jen s obtížemi moderní partneřina s náznaky neoklasiky, pohybové vazby postrádají elegantní plynutí Čajkovského partitury. V charakterních tancích národů pak Egerházi více využívá tradiční prvky a méně experimentuje. Španělský tanec je ohnivý, ale obsahuje poněkud příliš akrobacie. Arabský tanec znepokojivě připomíná zpracováním choreografii Youri Vámose (jeho Louskáčka má na repertoáru balet ND Praha).
Závěrečné Grand pas de deux je rozmělněno do několika částí, které spolu vnitřně nesouvisejí. Adagio je poetické a ukazuje, jak je možné balancovat mezi moderním a klasickým tancem, ale přesto je patrné, že hudební vrcholy, nejsou-li podtrženy velkými zvedačkami či jinak virtuózními figurami, přebijí choreografii. Vloženou tarantellu tančí královský pár – jde spíše o komickou vložku vzdáleně připomínající škádlení postav v commedii dell‘arte. Variace Kláry je přetavena do dívčího rozverného tance s kyticí, který využívá spíše pohybovou nadsázku než technickou virtuozitu, variace prince je téměř klasická a v codě vystupují také další tanečníci. Ve finále jsou na scéně všechny postavy včetně květin a kavalírů, opona se zatahuje, aby se ještě na okamžik rozevřela a ukázala nám ze snu se probouzející Klárku a magický květ, který dostala darem.
Vlídný rodičovský pár ztělesňují Světlana Mládková a Béla Kéri Nagy, děti mladí tanečníci Sabina Bočková a Jakub Sadílek, kteří skutečně budí dojem dětských postav, Drosselmayera tančí Zdeněk Mládek. V kostýmu Příšeráka spíš tušíme Šimona Kubáně a pod nabílenou tváří Louskáčka Petera Rovó. Ve druhém a třetím jednání tančí Kláru Petronela Bogdan a Prince Viktor Svidró.
Obecenstvo odměnilo balet jen krátkým potleskem, ale tanečníci by si za své výkony zasloužili větší ocenění. Na souboru je vidět kompaktnost, zkušenost s klasickou technikou i současným tancem. Pohybový slovník Attily Egerháziho je nový a invenční, kvalitu baletu ale snižuje úroveň výpravy. Na domácí budějovické scéně a s živým orchestrem tento Louskáček snad diváky okouzlit dovede, pražské publikum však příliš nepřesvědčil.
Psáno z představení 14. února 2012, Nová scéna Národního divadla.
Foto: Petr Hasal
LouskáčekHudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: Attila Egerházi
Scéna: György Árvai
Kostýmy: Andrea T. Haamer
Premiéra: 11. 11. 2011
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Marcela Martiníková-Krobová
Pane Bartoši,dvacet let jsem žila umělecký život s Jaroslavem Slavickým. Od rána do večera na baletním sále, večer…
Zlatá Praha – Smutný obraz českého tance