MacMillanův The Fairy’s Kiss v podání Scottish Ballet

Britské baletní soubory patří v aktuální situaci na poli online přenosů svých představení k nejaktivnějším. Scottish Ballet se nejnověji připojil záznamem jednoaktového baletu Kennetha MacMillana Vílin polibek (The Fairy’s Kiss), který je k vidění na jejich Youtube kanálu.

The Fairy's kiss. Foto: Andy Ross.

The Fairy's kiss. Foto: Andy Ross.

Balet Vílin polibek, v originále La Baiser de la fée, složil v roce 1928 Igor Stravinskij na žádost tanečnice Idy Rubinstein a jeho první choreografkou se stala Bronislava Nižinská v souboru Les Ballets Russes. V padesátých letech dílo přetvořil George Balanchine pro New York City Ballet, o deset let později mu dal novou podobu Kenneth MacMillan s londýnským The Royal Ballet. Právě tuto verzi do repertoáru zařadil Scottish Ballet a uvedl ji ve společném večeru se Svěcením jara svého uměleckého šéfa Christophera Hampsona (rovněž ke zhlédnutí na Youtube souboru).

Děj vychází z pohádkového příběhu Hanse Christiana Andersena Ledová dívka z roku 1863. V něm se sirotek Rudy zamiloval do mlynářovy dcery Babette, dívčin otec však pro vztah s chudým prodavačem domečků pro panenky neměl příliš pochopení. Vymyslel si proto pro mladíka nemožný úkol, aby z nebezpečného vrcholku hory přinesl orlí mládě, Rudy však navzdory všemu obstál. Další překážku do vztahu zanese samotná Babette, když během návštěvy kmotřičky opětuje flirtování svého bratrance. Rudy je po právu rozčilen, když vidí, že se k jeho milé do okna snaží dostat cizí muž, a jeho hněv ještě zesílí, když jej Babette posílá pryč. Po cestě domů narazí na neznámou krásku, Ledovou dívku, která před lety zahubila jeho matku a jeho, coby nemluvně, poznamenala svým prvním polibkem. Nyní podléhá jejímu kouzlu, políbí ji podruhé, padá v mdlobách k zemi a jen zázrakem přežívá. Po několika dnech se jde omluvit Babette a pár se připravuje na blížící se sňatek. Den před svatbou se Babette, které se zdál strašný sen, že Rudyho podvedla, rozhodne, že chce se svým nastávajícím odjet na malý ostrůvek, kde by spolu mohli být sami a tančit. Loďka, na které připluli, se však začne od ostrova vzdalovat a Rudy pro ni nebojácně skočí do vln. Objeví se nicméně opět Ledová dívka, políbí jej potřetí a mladík umírá. Babette na břehu křičí a pláče, ale její nářek přes rozbouřené moře a vichr nikdo neslyší.

The Fairy's kiss (Andrew Peasgood, Constance Devernay). Foto: Andy Ross.

Temně depresivní Andersenův příběh je v baletu poněkud rozředěn, ztrácí svou bezvýchodnou naléhavost a vyprávění v MacMillanově případě postrádá spád a občas i logický smysl. V samotném úvodu sledujeme opuštěnou matku s dítětem v náručí, na niž útočí chlad v podobě mrazů a ledových víl, působících díky kostýmům jako zdivočelé vločky uprchlé z Čajkovského Louskáčka. Opuštěné novorozeně zachraňuje procházející skupina vesničanů, ještě před tím, než dítě odnesou do bezpečí, vtiskne mu jedna z víl polibek na čelo. V další scéně se posouváme časem vpřed a na vesnické tancovačce sledujeme zamilovaný pár. Tím, kdo se však začne otáčet za jinou, je tentokrát Rudy (uveden pouze jako Mladík), jemuž učaruje tajemně svůdná cikánka, Ledová víla v přestrojení, která si přišla na mladíka očividně dělat nároky a on se nikterak nebrání. Nic netušící Babette (zde jako Snoubenka) se nicméně nadále připravuje na svatbu, aby těsně před ní Rudy zmizel a v horách se setkal s vílou, s níž zůstává.

Zcela tedy mizí otázky žárlivosti, nerozvážného mladického flirtování, odpuštění, pochybností, zoufalství a unikající lásky (což je pro Andersenovy pohádky vždy typické a o to bolestnější, uvědomíme-li si spisovatelovu vlastní životní situaci). Rudy (Andrew Peasgood) působí jako člověk prost jakéhokoli vnitřního zápalu či názoru, nenese v sobě rozpolcenost romantických hrdinů hledajících nepolapitelné i ve chvíli, kdy by měli být podle všeho spokojeni (jako třeba James v La Sylphide) a zdá se při nejlepším pouze ve vleku událostí. Duety s Ledovou vílou (Constance Devernay) v sobě zračí její manipulativnost a chladnou vypočítavost, nedochází v nich však k žádnému dialogu a důvod, proč se víla rozhodla k sobě připoutat zrovna takto nanicovatého, mdlého mladíka, zůstává až do konce nezodpovězenou otázkou.

The Fairy's kiss. Foto: Andy Ross.

Je s podivem, že choreograf, jenž je znám zejména díky svým velkým dramatickým dílům, jako je Romeo a Julie, Manon nebo Mayerling, v nichž se autorovi daří bez problému kličkovat i v těch nejspletitějších zákrutách libreta, takto kriticky selhal zrovna zde. Nebo jsou možná na vině spíše interpreti, kdo ví. Jisté je, že z vizuálního hlediska si spolu opravdu příliš nerozumí na klasické tutu založený kostým Ledové víly (návrh Gary Harris) s některými až akrobatickými zvedanými figurami a partnerskou prací, již si MacMillan užívá (byť s krkolomnostmi zde spíše šetří).

Vílin polibek vypadá na první pohled jako kříženec La Sylphide se Sněhovou královnou a bůh ví, že by taková směs mohla při vyvinutí poměrně minimálního úsilí fungovat. V tomto konkrétním případě však nefunguje. Ani omylem.

 

Psáno ze záznamu dostupném na youtube.com

 

The Fairy’s Kiss
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Igor Stravinskij
Kostýmy: Gary Harris
Světelný design: Simon Bennison
Premiéra: 12. 4. 1960

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Igor StravinskijKenneth MacMillanLa Baiser de la féeThe Fairy s Kiss

Scottish Ballet

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: