Je chladný, téměř mrazivý večer a tma se rozlévá po spoře osvětleném pražském náměstí Jiřího z Poděbrad. Do výšky se majestátně tyčí věž nadčasově moderního kostela, v proskleném kruhu hodin září měkké nafialovělé světlo a po vnitřním ochozu přecházejí bíle oděné postavy. Tak začíná výlet do zakázaných míst architektonické památky prodchnuté geometrií i Duchem svatým.
Site-specific projekty bývají často spjaty s industriálními prostory, s místy odosobněnými, chladnými, kterým tanec a pohyb vdechují novou duši. Někdy se zase sejdou v dialogu, kdy místo již naplněné vlastní energií dovolí umělcům, aby poodhalili jeho tvář. Tanec v kostele, letité tabu, ale ve své historické podstatě něco zcela přirozeného, patří k druhému typu. Tvořivý dialog pohybového umění a významné církevní stavby se odehrál 26. a 27. září v prostorách kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Tvůrčí tým pod choreografickým vedením Dany Paly pozval účastníky do obvykle nedostupných míst stojících také na opačném architektonickém pólu – do kostelní věže, prostoru vzdušného, otevřeného, blízkého nebesům, a do podzemní krypty, intimního sídla duchovní síly.
Projekt s názvem Materia se inspiroval samotnou stavbou, dílem významného architekta Josipa Plečnika (1872–1957) a všemi jeho aspekty: materií jako látkou a hmotou, ze které je objekt vytvořen, prvky a tvary kostela, duchovním principem tvorby stejně jako spiritualitou prostředí.
V první části byli diváci do dění vtahováni pozvolna. Prostor věže s ochozy stoupajícími k vrcholku, nápaditě osvětlený jednoduchými světly, byl oživován postupně. Lidské ruce nořící se z prostoru v měkkých gestech, popořadě odhalované postavy a drobné interakce, které pomalu gradovaly v malých duetech a dalších akcích, to vše udržovalo diváky v napětí. I tak drobné detaily jako právě prsty vynořující se zpoza ochozu působily až nadpřirozeným dojmem, spíš jako shluky trav nebo mořských korálů, kořeny klíčícího díla. Light design k projektu vytvořil zkušený Jan Komárek, který často zapojuje do světelné krajiny i „živé“ světlo svící, jež uvítaly návštěvníky například před vstupem (vcházelo se zadním vchodem). Opět dokázal, že v jednoduchém řešení se skrývá největší ú
činnost.
Pohyb tanečníků (Helena Šťávová, Dana Pala, Jaroslav Ondruš, Andrea Vykysalá a Radim Klásek) vycházel se vším všudy z geometrických tvarů, ostrých úhlů i drah, působivost spočívala především v maximálním využití prostoru. Došlo i na hru s opravdovými geometrickými tělesy, z nichž pětice tanečníků složila malý model kostela. Výjevem ilustrujícím tvorbu ještě názorněji byl duet choreografky s Jarem Ondrušem, který diváci částečně sledovali z jednoho z ochozů. Na malém prostoru tvořeném čtvercem černého baletizolu vznikala pod nohama tanečníka jakási mapa pohybu zakreslená křídou, základna, na které pak pokračoval dynamický taneční duet, v němž se tanečníci stávali jeden druhému oporou jako základy budoucí stavby.
Oděvy tančících, bílé jako nepopsaný list, ukrývaly na některých místech důmyslné kapsy, ze kterých bylo možné usypávat nejrůznější druhy „materie“ jako dřevěné piliny nebo drobný štěrk, kterým byla lemována i cesta do krypty, kam se za nimi návštěvníci pozvolna vydali. Tam v malém prostoru osvětleném nenápadným světlem, ale s důrazem na záplavu svíček v pozadí, na rudém koberci pokračovalo vystoupení. Tanečníci se převlékli do civilních šatů, choreografie opustila koncept geometrie pohybu a stala se sérií opakovaných pohybových motivů, ať už šlo o chůzi, převalování, pomyslné setkávání. Někdy byl jasný důraz, který choreografka kladla na interakci, zejména symbol podávání ruky, tanečníci se také častěji dostávali do vzájemného kontaktu dotekem i pohledem. Ale choreografie již byla méně variabilní, jejím principem se stalo střídání, následování, předem promyšlená výměna míst tanečníků, k níž docházelo tu chůzí po daných drahách, tu pomocí důmyslnějšího průpletu. Tanečníci se přeskupovali
jako živá hmota, ale celkově šlo o mnohem méně náročné party než ve věži. Divákům pomáhala ke koncentraci spíš komorní atmosféra uzavřeného prostoru.
V průběhu celého vystoupení zněla živá hudba hraná interprety skrytými na divákům nepřístupných místech a po objektu reprodukovaná. Využívala i ruchy, v kompozici se pak nejvíce blížila minimalismu. Vytvořil ji mladý skladatel Jiří Lukeš, absolvent skladby na pražské HAMU, který již s choreografkou v minulosti spolupracoval.
Materia je syntetickým vystoupením, které vyšlo ze studia prostoru a z pokorného přístupu k místu, jež má velkou vnitřní sílu. Je třeba ocenit pečlivou přípravu a respekt tvůrců, kteří se nesnažili přebít auru kostela, ale tvořili v symbióze s ním. Díky projektu se alespoň na chvíli dostali návštěvníci do neobvyklých míst, přičemž mnozí z nich zavítali do této pražské památky poprvé.
Psáno z první premiéry 26. září 2013, kostel Nejsvětějšího Srdce Páně.
Materia
Vrcholící Tanec Praha, období absolventských koncertů, velký hudební festival na holešovickém Výstavišti, horko. Konec června není zrovna ideálním časem na premiéru, přesto do Studia Alta dorazilo relativně početné publikum, aby zhlédlo nový projekt choreografky Dany Paly...
