Registrace

Meditativní procesy zakládala náhoda. Zákon řady vyzdvihl všímavost, pozornost a pozorování

Pražské Studio Hrdinů hned se začátkem roku uvedlo novou divadelní produkci pro čtyři performery a objekty. V režii Apoleny Vanišové vznikla minimalistická pohybová inscenace nazvaná Zákon řady. Výchozí inspirací se jí stala teorie ve své době populárního rakouského biologa a zoologa Paula Kammerera, kterého kromě jeho vědeckých – později zpochybňovaných – pokusů celoživotně fascinovaly opakující se události, protože v nich viděl skrytý význam. Performativní esej nastínila pojmy jako synchronicita či koincidence, repetice, neurčitost a pravděpodobnost, a současně volně namířila pozornost i do oblastí kvantové fyziky a psychologie.

Zákon řady. Foto: Kristýna Burýšková Šaarová.
Zákon řady. Foto: Kristýna Burýšková Šaarová.

V obnaženém prostoru Studia Hrdinů se postupně přicházející diváci usazovali na elevaci pouze ve třech posledních řadách, patrně aby byl mezi nimi a hrací plochou zachován dostatečný rozestup pro nenarušovaný vizuální přehled o celku. Zdola z hrací plochy, usazena na výčnělku zdiva, zmiňované proudění publika pozorovala performerka Eliška Brtnická. V obrazném zastoupení Kammerera, autora knihy Zákony série z roku 1919, či jiné osobnosti zkoumající příčinně nevysvětlitelné, související dění v čase a prostoru, jako by si všímala lidského přílivu, počtu osob, rytmu usazování a snad i lecčeho dalšího až do pomalého setmění hlediště a jejího převzetí vybudované energie. Vstala, popošla, aby se brzy po ní na stejné „oběžné dráze“ objevili Dora BouzkováJan BártaSára Märc

Série fyzických akcí byla z většiny vystavěna na přesných pohybech, mezi které například patřila chůze s jasně daným počtem kroků, stanoveným tempem a vedena v požadovaném směru, dále se opakovalo zastavování, pokleknutí na jedno koleno či otočení hlavy, usednutí na výstupek stěny nebo seběhnutí ze schodů. Vše se odehrávalo po drahách a v jakýchsi cyklech, které připomínaly hru o několika málo pravidlech či specificky rytmizovanou osnovu. Každý z účinkujících v ní pomyslně působil jako hudební nástroj smyčcového kvarteta, jenž interagoval v souzvuku s partnery, prostorem a objekty, a to v postupně ozřejmovaném vytyčeném rámci, souvisejícím s pohybem postupně se objevujících motorizovaných koulí, velikostně padnoucích do dospělé dlaně.

Inzerce

Svým způsobem jistá mechaničnost, jako záměrné zpomalování toku dění, úspornost pohybového výrazu, neutralizovaná mimika, odkazovala k metaforickému universu, ke globální cirkulaci evokující skrze čtyři přítomné celé zástupy osob nebo jevů. I navzdory této unifikaci jednotliví zúčastnění disponovali svými osobními dovednostmi, které projevovali v pasážích, přirozeně rozvolňujících nastavené šablony, a to například v situaci vyžadující „svolávání“ robotických kuliček do tří „výběhů“, performery sestavených na podlaze z železných traverz. Zásah subjektu vůči objektu byl osvěžujícím narušením uplývajícího jevištního mihotání díky nutnosti reagovat tady a teď, tedy nepředvídatelně koordinovat své tělo, aby všechny strojky nalezly na vymezený čas své útočiště uvnitř hradeb.  

Inscenační kompozice silně provrstvená zvuky a hudbou (Matěj Šenkyřík) v úzkém sepětí se světelným designem (Pavel Havrda), jenž rýsoval tvary, vyjevoval stíny a hrál si s intenzitami svitu, se opírala o vzájemný vztah osob na základě hluboké pozornosti věnované desítkám nahromaděných vibrujících objektů. Kinetická instalace – kterou bychom mohli nazvat puristickou veřejnou prezentací laboratorního výzkumu principu na první zběžný pohled akauzálních setkání, posléze opakovaných a rozšiřovaných – demonstrovala trajektorie přesunů i lidských pohledů. Vznikal při ní dojem, že dochází k dodržování povšimnutých si schémat nebo vzorců, aplikovaných z předmětu na člověka čili odvíjejících se na základě interpretace viděného. 

Zákon řady. Foto: Kristýna Burýšková Šaarová.

Nezjevná příčinnost objektových drah odkazovala k náhodě, která však mohla na úrovni individuálního prožívání provokovat potřebu vytvářet si vlastní rozumově významotvorná ukotvení. Ostatně, kdo kdy nehledal souvislost mezi opakujícími se podobnými jevy, které přicházely nepředvídatelně, až spustily řetězec asociací, a to až mystického charakteru i s oporou v pověrách. Ať již někdo přikládá častějšímu výskytu zdánlivé synchronicity význam a hledá pro to vysvětlení, nebo se jen letmo pozastaví nad povšimnutým okamžikem a má spíše touhu vsazovat zažité do racionálních rámců, anebo naopak inklinuje k lyrice každodennosti, může v hemžení představení Zákon řady nacházet podněty k úvaze i uvolnění, umístit sám sebe na škále od logiky po meditativní mód. 

Promyšlená výstavba a soustředěná jevištní přítomnost aktérů napomáhala udržet pozornost. Určitou monotónnost cyklických procesů odcláněla podprahově se objevující témata jako shlukování a následování, narušování seriality aneb vybočování z řady, nutnost převzetí kontroly nad kutálejícími se roboty, přijetí neurčitosti jako impulzu i ke spontánní reakci a mnohá další. Paradox vztahu sevřené scénické struktury a principu náhody dovoloval interpretační otevřenost, tu limitovalo snad jen osobní divácké nastavení, míru zaujaté spoluúčasti, a napojení se na předkládané dílo. 

Zákon řady. Foto: Kristýna Burýšková Šaarová.

Pohybově-objektový průzkum fenoménu hromadění hmoty, který na základě inspirace Kammererova zákona sérií vytvořila režisérka Apolena Vanišová, mohl vyvolávat „jen“ pocity i spouštět myšlenkové pochody, nabízel k obdivu svrchovaný klid a také mohl probouzet touhu rozklíčovat předestřený předmětový chaos. Nenárokové pozorování s přijetím, že existuje něco více než prostá kauzalita, vsazovalo počin do výtvarně-snových jungiánských rovin, ale také nezabraňovalo oscilovat v existenciálním prostředí zacyklených bytostí, anebo dovolovalo ocitnout se uprostřed kinetického zakreslování nekonečna variací objektově-časového souběhu, a zároveň stačilo jen být a nezařazovat se vůbec nikam.   

Zákon řady. Foto: Kristýna Burýšková Šaarová.

Psáno z premiéry dne 12. ledna 2025, Studio Hrdinů, Praha. 

 

Zákon řady
Autorka a režisérka: Apolena Vanišová
Překlad: Petr Soukup
Dramaturgie: Jan Horák
Scéna: Apolena Vanišová, Pavel Havrda
Kostýmy: Monika Krobová
Hudba: Matěj Šenkyřík
Světelný design: Pavel Havrda
Video: Johana Střížková
Pohybová supervize: Hana Polanská
Odborná spolupráce: Tomáš Mládek
Pohybová spolupráce: Jan Bárta, Eliška Brtnická
Asistent režie: Vojtěch Honig
Hrají: Jan Bárta, Dora Bouzková, Eliška Brtnická, Sára Märc
Premiéry: 12. a 13. ledna 2025

Diskuze

Vyplněním e-mailu se přihlásíte k odběru automatických notifikací, které vás upozorní na nový příspěvek v této diskuzi.

Odesláním příspěvku souhlasíte s pravidly pro diskutující

Buďte první, kdo zahájí diskuzi pod tímto článkem!
Přidat komentář

Související texty