.jpeg)
První krok festivalu, tedy jeho první víkend pod titulem Odemykáme krajinu, je citlivým a něžným návratem zpět ke krajině, která během tvůrčích procesů obdarovala umělce inspirací; dovolila jim propojit se s jejich vlastní kreativitou, jejich vnitřní expresivní „pravdou“. Věnovala jim ale i uchopitelnější dary – objekty, zvuky, látky a slova. Jako v případě Komařického bestiáře, v rámci kterého na loukách a v lesích kolem Rorátu ožily bestie vytvořené z látek a zvuků sesbíraných od místních lidí. Věřte nevěřte, tyto bestie kdysi po tamních lesích a loukách opravdu běhaly, ať už Burianosaurus Augustai, Bezhlavý kůň nebo Nosorožec srstnatý… Eszter Koncz, Kirstine Hupfeld Nielsen a En Ping Yu bestie vymodelovaly na základě místních kronik a příběhů, recyklováním oblečení, ubrusů a látek. Když je podle mapky v jejich pečlivě vybraných místech najdu, ožívají i nahranými zvuky z kuchyň, dvorů a chlévů z Komařic a okolí. Přiznávám, některé ve mně na chvíli probudily trochu strachu, ale i něhu a nostalgii. Jejich kůže je často hebká jako výšivka od babičky nebo zimní kožíšek po sestřenici. Vydávané zvuky mi připomínají laskavý ruch narozenin nebo Vánoc, když se u stolu sejde celá rodina, včetně domácích mazlíčků.
Tvůrkyně ale nezůstaly pouze u předmětů, látky sesbírané od sousedů a přátel proměnily v další světový unikát v kronice Komařic – jedinečnou módní kolekci, kterou si můžete zakoupit ve stánku s merchem.
Já si kromě krásného oblečení odtud odnáším i kousek Sklizně do kapsy. Lenka Neužil Stárková totiž pro další instalaci Když se z lesa ozvou sovy namíchala několik olejů. Stačí jeden nádech a já se z vlaku do Prahy, kde teď píšu, okamžitě přenáším zpět na louky u Rorátu. Pomyslně opět sedím na kopci Kasperk a v uších mi zní hudba Martina Hůly a andělský hlas Mariany Wesley (vím, že tohle přirovnání zní poněkud pateticky, ale její hlas opravdu přichází z výšin a nemám lepších slov). Sedím s olejem v ruce u padlého stromu, kde před pár měsíci seděla s místními ženami i Kristina Elšíková při své rezidenci a workshopu Terárium Plenér. Kristina jim na tomto místě navrhla zkusit se napojit na přítomný okamžik. A najednou, zničehonic, spadl hned vedle nich starý, vysoký strom. Dar, oběť, propojení, připomenutí… Z tohoto zážitku vznikly ženami sepsané texty. Kristina je upravila a spojila do sbírky básní, Martin a Mariana zas pro instalaci básně transformovali do písní. A já u toho padlého stromu sedím, poslouchám a celý tenhle moment teď zažívám taky. Zpívají „o šumu vlaštovek, touze po moři. O vzpomínkách na babičku a dědečka a smutek, že tu už nejsou. Ne – radost, že tu s námi zůstávají navždy! A vstávání v pět ráno, aby napekla vánočky pro celou rodinu. A úleva, že si letos konečně snad dovolí říct ne“. Texty slyším, ale i čtu na lněných látkách. Visí kolem jak čisté voňavé prádlo. Zatímco Lenka vedle míchá s chlapcem, který právě dokončil nudný první ročník školy, olejíček na míru, já ještě do připraveného sešitu napíšu pozdrav kopcům: „Tak vás zase zdravím a setkávám se s vámi, zatímco se do mě pomalu vkrádá vaše klidná jistota.“
Na přesně opačném kopci, odkud vidím Kasperk díky ve větru vlajícím bílým lněným látkám na březových kmenech, se na pařezech stromů už vznáší šest tanečnic s bambusovými tyčemi. Aaron Govea, Mexičan žijící ve Francii, se vrátil do těchto kopců „nasbírat vítr“, jeho melodie, zvuky a příběhy. Na pomoc si přizval české a slovenské tanečnice, Anetu Bočkovou, Annu Kroupovou, Anju Naňovou, Evu Urbanovou, Terezu Krejčovou a Terezu Holubovou. A udělal dobře. Zatímco on kolem nich lesem krouží a švihá bambusem jako strážce času, ony na svých stanovištích jako víly, múzy či efemérní iluze skvěle kontrují jeho přísné disciplíně. Nenechte se však zmást jejich něhou. Nesou v sobě obrovskou sílu. Sílu stromů, na jejichž pařezech balancují. Sílu, která trpělivě prorazí i beton. Sílu, která mě znovu ujišťuje, že budoucnost patří feminitě! Strávil bych s nimi hodiny, ale Harvesting the wind, jejich modlitba pro lesy, louky, kopce a vítr, bude pokračovat druhou částí později, večer na louce.
Teď vítr na chvíli utichne. SILENT od Temporary Collective s Natálií Tun z Temporary Young mě paradoxně s krajinou spojí skrze sluchátka. Nasadím si je a zvuky mi připomínají, že jsem si mezitím přivykl na vítr, šumění a bzučení hmyzu. A že už je skoro nevnímám. Jak rychle člověk zapomene na přítomnost… V ten moment ke mně dolehnou hlasy. Z minulosti, nebo budoucnosti? Sám si nejsem jistý. „Pojď blíž. Podívej se na své ruce, záda, dlaně a ponožky… Dýcháš? Kdy jsem tě naposledy objal? Neseš v sobě smutek, hněv, napětí? A co takhle to všechno setřást?“ Třesu se, twerkuju, funím, běžím a nechám vše na louce. Únava, bolest zad, strach i melancholie mizí v zlatých vlnách žitného pole.
A když se z toho tichého výletu časem a prostorem vracím zpět nad Rorát, na louce se v dálce přede mnou objevuje průvod Hemžení s tvory zrozenými z objektů sesbíraných kolem Komařic od Ivy Ščerbákové, Berty Doubkové a Josefíny Holcové. Promenádují se ve slunci a větru. Kusturica nebo Fellini by této scéně věnovali dlouhé minuty. Já si ji s úsměvem zapisuji hluboko do deníku vzpomínek. V hrudi mě hřeje radost a klid.
Osvěžím se limonádou a koláčem, který mi opravdu otevře nebe na jazyku, a na závěr tohoto magického rituálu se vracím k větru. Posadím se na večerním sluncem zalitou louku, do jednoho z pečlivě posekaných čtverců a přede mnou už „sběrači větru“ zapouštějí kořeny. Druhá část instalativní performance Harvesting the wind začíná.
Bambus nejprve píská a houká daleko ode mě. (A jaká krásná náhoda – v pozadí projdou dvě jezdkyně na koních.) Místo lesních víl jsou tentokrát větrné šamanky a šaman připraveni skosit hektary luk. Bambusové tyče každým švihnutím zazní jako píšťaly či fujary. Na louce ale také připomínají nabroušené kosy, které místo travou sekají větrem. Jsou skoro u mě, ale náhle se zastaví. A dva koně s jezdkyněmi se rozběhnou. Co se jevilo jako náhoda, byl ve skutečnosti tvůrčí záměr. Jsou součástí performance. Cválají kolem, obkrouží nás každý z jedné strany, zpomalí do klusu, funí, dupou a znovu se rozcválají. Vítr v jejich hřívách, těla plná proudící krve a silných svalů. Třesu se spolu s chvěním jejich kůže, po tváři mi stéká slza. Jsem si vědom, jak pateticky teď musím působit. V cynické každodennosti racionality města a mých povinností, odpojen od sebe sama a přítomnosti, bych nad takovým obrazem převrátil oči. Ale i přesto, že to vím, nemohu popřít intenzitu a skutečnost toho, co jsem prožil. Kopce, koně, sběrači větru, hmyz, který mi leze po nohách, a slunce, které mi rosí čelo potem… Hranice mezi námi se stírají.
Koně zmizí za obzor a tanečnice, které začaly jako efemérní estetická podívaná, se zhmotňují okolo mě, nade mnou, ve mně. Jejich bambusové tyče krmené větrem zpívají, jejich těla propojená s těly koní a krajinou pulzují, dýchají, potí se, pracují. Jejich zranitelnost a vyčerpatelnost mi připomíná jedinečnou možnost otevřít se za hranice sebe sama. Vítr je posekán a „sběrači větru“ mizí za horizont. Bambusy se jako brčka, kterými dýchá někdo pod vodou, ztrácejí jako poslední.
Zpěv jejich bambusů se vrací zpět k Rorátu, do hrdla Mariany Wesley. Den zakončí mini koncert písní z instalace Když se z lesa ozvou sovy, které mnou houpají jako pohlazení, jako ukolébavka, jako rozloučení a objetí. Jedna po druhé mi znovu připomenou sílu krajiny, sílu komunity, sílu společného bytí. Napojit se na sebe díky umění a krajině. Tento rituál, který vyžaduje nespočet hodin práce a potu, se může stát spirituálním zážitkem jenom díky náročné práci všech zúčastněných, umělectva i organizátorstva.
Když se za tmy vracím spát, plný radosti a klidu, v tichém bzučení letní krajiny mě pozdraví světlušky. Jejich světlo si beru s sebou do srdce. A kdyby náhodou vyhaslo, nadechnu se oleje Sklizeň a zaletím zpět k Rorátu, k Markétě do Komařic. A vy byste tam na další dva víkendy, kdy se Sklizeň odehrává, měli letět taky, bez váhání!
.jpeg)
