Orbiting Zero se točí v začarovaném kruhu. Nápaditým hříčkám s obručemi schází gradace
„Neruš mi mé kruhy,“ říká svou autorskou inscenací Aleš Hrdlička. Drobné, účelné narušení ale občas není na škodu. V Orbiting Zero vytváří performer, tvůrce a konzultant v oblasti současného cirkusu, magie a manipulace s objektem svůj magický vesmír bez hranic, kterému vládne neúprosná gravitace. Desítky žonglérských obručí kolem sebe nechává obíhat jako planety na hvězdné dráze – na rozdíl od Archiméda mají ovšem kruhy pro Hrdličku nejen poslední, ale i první slovo. A to se ne vždy vyplácí.
Orbiting Zero. Aleš Hrdlička. Foto: Jakub Dušek.
Monochromatická inscenace žongluje nejen s kruhy, ale především s realitou. Coby expertní žonglér a iluzionista si Hrdlička – držitel hned několika prestižních zahraničních ocenění – pohrává s divákovou pozorností i očekáváním. Postupným odstraňováním černých pláten, která téměř splývají s pozadím, na scénu uvádí další a další sněhobílé obruče totožného tvaru a velikosti. Některým do dokonalosti část chybí, jiné zase postrádají potřebnou pevnost a jako elastická páska neustále mění tvar. Jako zázrakem se postupně vynořují ze všech stran a zase mizí do prázdna, rozdělují se a opět scelují, mění svou pevnost i strukturu. Literárně-filmový magický realismus se tu přirozeně přetavuje v ryze divadelní princip potlačení nedůvěry publika (anglicky suspension of disbelief).
Elegantní, svižné pohyby míhajících se obručí sledují v Hrdličkových hbitých rukou neviditelnou, matematicky přesně vypočítanou trajektorii, které je v jeho černobílém vesmíru podřízeno vše. Jako mávnutím kouzelného proutku jim žonglér jako spravedlivý Všemohoucí vrací jejich funkčnost: porušené sceluje, slepené rozděluje, rozvolněné zpevňuje. Z jejich uskupení v černém vzduchoprázdnu z nich ve vzduchu i na zemi staví zajímavé geometrické obrazce a pomíjivé, křehké objekty. Vede s nimi upřímný dialog beze slov, trochu jako v černém divadle.
Pojem magie na jevišti většinou diváka svádí k tomu, že si představí prvoplánové optické iluze. V Hrdličkově vkusném podání ale kouzelnické triky, byť lehce prokouknutelné, nepůsobí lacině. Proč? Stojí za tím kouzlo všedního a celková přirozenost. Jedno ze základních pravidel klaunství je prožívat vše nové a nečekané společně s diváky, sdílet s nimi okamžik překvapení. Hrdličkovy „objevy“ chyb v obručích a jejich kouzelné opravy tuto podmínku splňují, a přitom nejsou zbytečně teatrální. Do pomyslných kouzelných karet mu hraje nonšalantní charisma a civilní jednání.
Pojem magie na jevišti většinou diváka svádí k tomu, že si představí prvoplánové optické iluze. V Hrdličkově vkusném podání ale kouzelnické triky, byť lehce prokouknutelné, nepůsobí lacině. Proč? Stojí za tím kouzlo všedního a celková přirozenost.
Vadou na kráse je ale paradoxně to, co inscenaci činí jedinečnou – točí se tak trochu v začarovaném kruhu. V potemnělém, do černých suken ponořeném prostoru je toho kromě kruhů k vidění skutečně pramálo – scénografův sen i noční můra zároveň. Stylisticky bezpochyby zajímavá výzva, která se na vizuální úrovni vyplácí: skromnému pseudo-obýváku, v němž se děj odehrává, vévodí bílý, kruhový koberec, kancelářsky zařízený pracovní stůl s kruhovým přehrávačem na desky, stylové kruhové světlo a (jak jinak) kulaté zrcadlo. Nejde ani tak o složení či provázanost jednotlivých „miniher“ s obručemi, jako spíš o jejich délku či – častěji – zbytnost. Hrdlička přitom instinktivně ví, kdy dupnout na plyn a kdy naopak ubrat, nechat pohled do diváků či zvuk padající obruče vyznít jen tak do prázdna či ticha. Nenápadně tepající zvukové ruchy Olivera Torra a Jonase Balcara navíc tyto skvostné okamžiky vynalézavě podbarvují a kompenzují občasné mrtvé ticho.
Na úrovni dějového oblouku se totiž všeobjímající téma kruhu nepropisuje do celkové dramaturgie tak doslovně, jak by mohlo, a podle mého mělo. Pokus uzavřít pomyslný vypravěčský kruh je na konci sice učiněn (Hrdlička začíná i končí v podřepu uprostřed bílého, kulatého koberce ve středu scény). Iluze nekonečného pokračování tu ale bohužel není dokonalá – máte pocit, že už jste viděli vše, co s kruhovými obručemi provést lze. Napjatě očekávané finále tak působí vzhledem k jinak nezpochybnitelné kreativitě a hravosti představení spíš jako promarněná šance. A to je škoda.
Psáno z premiéry 15. listopadu 2025, La Fabrika, Praha.
Orbiting Zero
Tvorba a interpretace: Aleš Hrdlička
Asistent a dramaturg: Hannah Lennox
Supervize: Matthias Romir
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Zvukový design: Oliver Torr & Jonas Balcar
Konzultace efektů: Michal Nesveda, Tom Cassani, Maxime Weinmann
Partneři výzkumu: Darragh McLoughlin, Hannah Lennox, Filip Zahradnický, Michaela Stará, Lukas Bliss, Lidya Arinna Emir, Michal Fridrich
Koprodukce: CIRQUEON, PERPLX, Cink Cink Cirk
