Muzikál Nebesa rozšiřuje repertoárovou řadu souboru Losers Cirque Company o další inscenaci, v níž se variuje jeho dlouhodobé téma, a to křehkost života a životní prohry. Osudová či nezvratná vteřina, ale také svým způsobem od většinové společnosti se odlišující hrdina jsou i zde, podobně jako v předchozích titulech, zdrojem tvůrčí fascinace.

Od prvního, přesvědčivě cirkusového projektu, kdy režisér inscenace The Loser(s) Jarek Cemerek vsadil na artistickou virtuozitu, dynamické variace a kompetici, uplynula téměř dekáda. Postupně se objevil Kolaps, v němž se Tomsa Legierski zaměřil na rivalitu, pocity selhání a potřebu jedince bojovat sám za sebe. Otázku sebepřijetí a pekelných hlubin ega funkčně nastínila Daniela Špinar, další ze silných režijních osobností, které se s Losers na čas úspěšně protnuly. Její inscenace Ego v choreografii Radima Vizváryho byla a dosud je jedním z vrcholných děl souboru, neboť se v něm vedle velmi dobře rozvíjené fyzické roviny vyrýsovaly dramaturgicky nosné detaily, precizní interpretace rolí a symbióza technických rovin s jevištní akcí. Navazující spolupráce stejného tandemu vyvrcholila projektem Heroes, v němž se tým rozhodl posunout nejen v autorském přístupu k cirkusovým disciplínám (tedy upozaděním zahraničních inspiračních zdrojů), ale také v herecké rovině. Souhra akrobacie, pantomimy, vzdušných disciplín a scénograficky vizuálních efektů dokázala z obecného startovacího bodu – autonehody – postavit emočně rezonující, ale především divadelní tvar. Oproti tomu čerstvý repertoárový přírůstek Nebesa v režii principála souboru se rozpačitě vydal vstříc multidisciplinaritě s akcenty na akrobacii a tanec, pěvecký sborový projev a mluvené slovo.

Vystavět po všech stránkách dobrý a výkonově vyrovnaný čili nejen populární (líbivě podbízivý, atraktivně obsazený) muzikál je všeobecně vysokou metou, na interprety klade vysoké nároky v oblasti pohybu, zpěvu a herectví, od režiséra a celého tvůrčího týmu se pak očekávají vedle zřejmého dramaturgicko-režijního záměru hlavně zkušenosti a řemeslo. Nebesa se v tomto ohledu patrně stala platformou plnou výzev a odhodlání pro všechny zúčastněné, pro akrobaty a tanečníky pravděpodobně nejvíce v rovině zpěvu, pro sboristy v otázkách jevištního pohybu, z hlediska celku pak v hledání divadelně-cirkusových a hudebních styčných bodů jako v případě příběhových zkratek, přechodů mezi výstupy nebo náznaků prostředí.

Koncept se oproti předchozím zmíněným pracím ke konečnosti lidského života stavěl více přímočaře a popisně než rafinovaně, limity patrně nastavila i scéna pod širým nebem, samotný jevištní prostor a vysoký počet zúčastněných. Děj se rozvíjel nekomplikovaně s využitím retrospekce od výchozího bodu k finálnímu obratu. Řetězením situací komunikoval klinickou smrt, existenci andělů strážných podléhajících nebeské etice a hrdinu z okraje společnosti. Potřeba vzepřít se danostem a s tím spojené porušování pravidel a odlišování se od majority vytvářely živnou půdu pro vyjevení hlavního konfliktu ve formě zakázané lásky.

Dynamické fyzické akce pak často vycházely z mezilidských potyček. Narativní předvídatelnost a snadná čitelnost současně nesvazovaly rozsah pohybových možností, a to v oblasti taneční i akrobatické, ačkoli ve vztahu k ostatnímu působily nesourodě. Objektový rámec tvořila dole neukotvená čínská tyč, která vedle primárního účelu plnila i funkce v symbolické rovině, působila například jako kyvadlo času. Jednotlivé inscenační komponenty se však příliš umně nepropojovaly a nevrstvily, spíše koexistovaly vedle sebe. Rozdílná úroveň a energie ve všech scénických složkách pak představení více tříštila, než sjednocovala.

Nasazení, tělové napětí, fyzický projev tanečnice Simony Machovičové pak přebíjely veškeré dění. Vyzařovala takové kouzlo, že ať šlo o choreograficky a interpretačně propracované sólo, nebo méně koordinačně zvládnutou skupinovou variaci, držela jeviště pevně v rukách. Machovičová si i navzdory mělké režijně-dramaturgické koncepci našla vstřícný vztah ke své postavě, snažila se o zpěv i herectví, ale zkušeně přecházela hlavně z tanečních variací k akrobatickým prvkům. V páru s Jindřichem Panským nacházela oporu. Panský však tolik prostoru nedostal a jeho role se obrazně řečeno scvrkla do jednoho typu (v podstatě lůzra), který se nedočkal uznání ani lásky, a skvělý akrobat se utápěl v nekonečném bloumání, či dokonce nehybném setrvávání na jevišti. V artistické rovině se přidržel svého standardu. Pěvecký sbor i akrobatický chór se metaforicky vynořovaly jako podzemní říčka, buď sílila v tok, který zahltil scénu, nebo se tzv. rozlil do polí, a přitom jednotlivě a samostatně, zejména u akrobatů, se dařilo i zablýsknout, ne však z hlediska celku (a pro celek), nýbrž jako kometa adrenalinovým trikem.

Soubor Losers Cirque Company se od svých počátků v hlavních titulech profiloval k výkonnostnímu novému cirkusu, hluboce těžil z vrcholové sportovní průpravy svých členů a rostl pod vedením zkušených režisérů. Svým příznivcům nabízel vizuálně i akrobaticky atraktivní zážitky a příběhy, s nimiž se mohli ztotožnit nebo se jen bavit a obdivovat výkony. Show, kabaret, muzikál mohou být pro soubor nesvazující platformou, poskytující prostor k virtuózní artistice podpořené hudbou, tancem i slovem. Nebesa však vyzněla jen jako pokus o muzikál. Obsazení hlavní pěvecké role, disponovaní akrobaté a tanečníci, sboristé a zpěváci, hudebníci a další jako by si pluli každý na svém obláčku. Čapkovi šéfkuchaři pejsek s kočičkou by se nad touto oblohou patrně radovali díky smíchané pestrosti a mnohosti všeho. Tato Nebesa, to je muzikálový nezdar sahající do oblak.

Psáno z představení 7. června 2022, Letní scéna Divadla BRAVO!

 

 

Nebesa
Choreografie: Václav Kuneš
Scénář: Matěj Randár, Petr Horníček, Václav Kuneš
Dramaturgie: Matěj Randár
Režie: Petr Horníček
Hudba: BrianPierre Fentress, Josefina Horníčková
Kostýmní výtvarník: Lucie Červíková
Scéna: Petr Horníček, Matěj Ovsík
Laser: Jan Matoušek
Light design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík
Produkce: United Arts
Anděl Rebel: Simona Machovičová
Smrtelník: Jindřich Panská
Šéf nebe, kazatel: Jiří Korn / Petr Jeništa
Práskač: Josefina Horníčková, Michaela Jonczy, Tereza Pomajslová
Andělé: Michal Toman, Michaela Kadlčíková / Francesca Amante, Ivona Szantová, Martina Illichová
Sbor: Maranatja Gospel Choir

Premiéra: 30. 5. 2022.