(Ne)nápadný půvab Coco Chanel

Coco Chanel. Foto: Pavel Hejný & Martin Divíšek.

Autor Lucie Dercsényi

Tento bývalý sólový tanečník má za sebou úctyhodnou taneční kariéru, do jeho choreografické práce se vepsaly zkušenosti z angažmá v Nederlands Dans Theater a Les Grands Ballets Canadiens. Po dva roky kočíroval vlastní soubor Balet Bratislava, než v roce 2013 nastoupil do čela Baletu ND Brno. Je logické, že nadále pokračoval ve své tvůrčí cestě, a kromě zahraničí uváděl svá díla i ve svém stávajícím brněnském působišti (například Black and White, Beethoven, Romeo a Julie, Dáma s kaméliemi). Ve svém nejnovějším baletu se inspiroval Coco Chanel, ikonou francouzské módy, jejíž životní kroky sledoval dle programu s jasně deklarovaným záměrem: „Hledal jsem klíč, jak se v životě Coco Chanel neutopit. Spoustu situací a životních zákrut jsem úmyslně vynechal. Esencí jejího života, a vlastně života každého návrháře, je podle mne přehlídka.“ A jsou to rozpustilá defilé tanečnic a tanečníků v kostýmech à la Chanel, která tvoří významnou část inscenace zachycující ve zkratce životní zvraty slavné návrhářky. 

Z kabaretu do velkého světa

Gabrielle Chanel (1883–1971) si zprvu ve volném čase přivydělávala zpíváním v kabaretu a tady se zrodila její legendární přezdívka – ráda zpívala písničku o dívce, které se ztratil psík jménem Coco. Nikdo nemohl tušit, že se z dívky, kterou otec po smrti její matky zanechal spolu se sourozenci v sirotčinci v Aubazine, stane žena ztělesňující francouzský šarm a během svého života změní svět módy. Šít ji naučila její teta, k níž jezdila na prázdniny. Proto mohla po skončení dvouleté docházky v klášterní škole nastoupit do pánského krejčovství, kde její uhrančivé temné oči, výrazný profil a hezká, štíhlá a mladistvě působící postava uchvátily srdce důstojníka ve výslužbě, dědice textilní firmy a chovatele koní Étienna Balsana. A právě tato známost přivedla Chanel do „velkého světa“. 

Do něho také vstupujeme spolu s Coco Chanel v samotném začátku představení, kdy během hlasitého klapotu podpatků přichází na scénu z hlediště, v proslulém černo-bílém kostýmku složeném z krátkého saka a sukně po kolena. Je na vrcholu své kariéry, postává před půlkruhovou podélně prostříhanou zrcadlovou stěnou a pomalu kouří cigaretu. Z druhé strany vlnícího se zrcadla stojí dvojnice a kopíruje postoje sólistky. Ta, až když sundá boty na podpatku, měkce sklouzává po podlaze, víří prostorem a noří se do vzpomínek. Zrcadlový panel vyjíždí nahoru a před námi se ve střípcích poodhalují události ze života legendární ženy, jež patří k největším postavám módy první poloviny dvacátého století.

Otáčivá scéna nabízí z jedné strany prostředí ateliéru, kde vznikají módní kolekce a jindy tady za šicími stroji tančí švadleny s nůžkami a hadříky v rukou. Z druhé strany točny najíždí privátní interiéry, v nichž se odehrávají milostná vzplanutí, rozchody, ztráty a návrat na výsluní. V jednom ze závěrečných střihů se ukazuje i temná část života Chanel – spolupráce s nacisty (i když se o její možné spolupráci s nimi ledacos vědělo, teprve 40 let po smrti této módní ikony vypluly z archívů dokumenty, které slavnou návrhářku z válečné kolaborace usvědčily). Jak už jsem se ale zmínila, Radačovský avizoval, že nesledoval důsledně život slavné návrhářky, proto jej nerozehrál více do hloubky ani se nezabýval jejími avantýrami s umělci jako kupříkladu se Stravinským či Picassem. Zaměřil se na fenomén, který Chanel proslavil jako luxusní značku – na módu. 

Přehlídky elegantní i bláznivé

Jednoduše rafinovaných a elegantních kostýmů je tu mnoho, předvádí je nejen tanečnice/manekýnky, ale přidávají se k nim i tanečníci oděni do dámských šatů a lodiček na podpatku. První přehlídka je plná pastelových barev, již v ní se ukazují chanelovská sáčka, klobouky, sukně jsou ještě dlouhé a vzdušné. Mezi manekýnky se vmísí i manekýni, zprvu s obnaženou hrudí, oblečeni jen do dlouhých, širokých kalhot, ale později nezakrytě přijímají ženskou identitu, stírají hranici pohlaví a nakrucují se v róbách stejně svůdně jako jejich kolegyně. Rychlé pohyby se odvíjí od dunivých ozvuků a je to výrazný rytmus, který strukturuje tuto fashion show naplněnou gesty, pózami, skluzy a skoky. Druhé defilé je v černo-bílém ladění, v tanci se dostává ke slovu charleston a závěrečná módní promenáda nabízí celou škálu barev a střihových variací. Jedno ale zůstává neměnné, a to chanelovská elegance, vkus a styl výstižně a s výtvarným přesahem zachycené v návrzích Ľudmily Várossové. 

Mezi sborovými přehlídkovými „mezihrami“ se odehrávají scény, které zachycují vztah Coco s Étiennem Balsanem a herečkou Emilienne d’Alençon, jež byla rovněž jeho metresou. Trio je rozehráno jako milostný trojúhelník, kdy Chanel navazuje vztah s Étiennem a zdá se, že až podezřele blízko má i k Emilienne. 

Ze sledu obrazů a rovněž z použité hudby vyplývá, že inspirací byl pro Radačovského i životopisný film Coco avant Chanel režisérky Anne Fontaine z roku 2009, z něhož je v baletu použit nejen hudební soundtrack Alexandra Desplata, možná i některý ze střihů, ale i dominantní slavné schodiště ateliéru Chanel obložené zrcadlem, na kterém se konaly přehlídky nových kolekcí během jejího života – tuto scenérii do svého jevištního návrhu zahrnul v Brně i Marek Hollý. 

Milostné románky

Radačovský se dále zaměřil kromě sborových scén/přehlídek a vztahu Balsana a Coco na její osudovou lásku, anglického diplomata a majitele dolů Arthura Edwarda Capela, přezdívaného Boy. Těmto milostným románkům se věnuje s podstatně větší péčí, než je tomu v případě sblížení návrhářky s vysoce postaveným úředníkem, agentem gestapa, o třináct let mladším baronem Hansem Güntherem von Dincklage. 

Období, které během německé okupace trávila nadále ve svém apartmá v hotelu Ritz, je v baletu pojato stručně a celkem prvoplánově, když Chanel se svým nacistickým milencem posedává za stolem a na scéně hajlují hoši v uniformách. Je to škoda, že tento kontroverzní vztah, který měl pro Chanel neblahé důsledky, se více tanečně nerozvinul. Zato krásně postavený je duet Coco s Arthurem v podání Adriana Sáncheze. Pár zachycuje milostné vzplanutí, oddanost, něhu, okouzlení v těsném fyzickém propojení, vzletných zvedačkách a ve finále, když milenci spočívají na sofa, se další tanečníci objevují v přízemí i na balkonech mezi diváky. S Arthurem prožívá Coco nejen lásku, ale také vzestup profesní kariéry, prosazení svého salonu mezi pařížskou smetánkou (jeho provoz zpočátku Arthur Capel spolu s Étiennem Balsanem finančně podporovali), šum mořského příboje je pak připomínkou jejího pobytu v Deauville a Biarritzu, kde Chanel otevřela další obchody. 

Šarm a elegance

Nezávislá, odhodlaná žena ovšem často zůstává osamocena. O samotě v ateliéru, s cigaretou v ruce vytváří nové modely: nejprve si získávají pozornost její klobouky, které původně dělala pro přítelkyni Emilienne. V baletu je ukázáno, jak zbavuje dámské šaty volánů, širokých sukní a korzetů, jak si vybírá vůni ikonického Chanelu č. 5. Děje se tak téměř civilně, bezděčně: tanečníci přicházejí z orchestřiště, hlediště, hudba jen protéká, dotváří atmosféru; není nutné ji za každou cenu vytančit, stačí, když doznívají vybrané melodie a na důležitosti nabývá věrohodný výraz interpretů zachycený nejen ve tváři, ale v celém těle. 

Tyto „klidové“ okamžiky jsou pro představitelku titulní role klíčové. Pokud by jim nedala výrazovou drobnokresbu a koncentraci, precizní výtvarný návrh by ztratil důležitý barevný témbr a následující režijně-dramaturgický střih by postrádal smysl, přestože i v těchto situacích se objevuje velký černobílý fotoportrét představitelky Coco Chanel v projekci jako součást scénografické koncepce, citlivě dotvořené proměňujícím se nasvícením na horních hranách stěn ateliéru či zespodu do výšky vytažené zrcadlové stěny. 

Vše stojí a padá s představitelkou titulní role, v premiéře obsazené hostující Kristýnou Kmentovou, bývalou demisólistkou NdB, která téměř nesejde ze scény. Ve výrazu a tanci kombinujícím prvky klasiky se současným tvaroslovím přibližuje vnitřní pohnutky ženy, křehké, ale současně silné a tvrdé. S odhodláním jde za svým, touží, avšak také pochybuje, kalkuluje a prožívá hlubokou ztrátu, když při autonehodě zemře její osudový (ač ženatý) muž Arthur a šansoniér Jacques Brel zpívá Ne me quitte pas… 

Kristýna Kmentová vyzařuje zvláštní kouzlo a krásu. Když tančí, stává se Coco Chanel. Technická nenucenost je součástí jejího procítěného výrazu v reminiscencích hrdinky v jednotlivých obrazech nabývajících rozličnou povahu a emoční intenzitu. Radačovský poskytl pro to tanečnici sice někdy stísněnější prostor, ale v rámci jeho umělecké vize se mu podařilo vytvořit konzistentní inscenaci, která nezapře styl legendární návrhářky a probouzí (ne)nápadný půvab módní značky Chanel. 

Psáno z premiéry 3. května 2024, Mahenovo divadlo, Brno.

Coco Chanel
Hudba: Yann Tiersen, Alexandre Desplat, Jacques Brel, Dmitrij Šostakovič a další
Choreografie, libreto a režie: Mário Radačovský
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Ľudmila Várossová
Světla: Roman Jajčík
Hudební spolupráce: Petr Duchalík
Asistent choreografie: Ivona Jeličová, Thoriso Magongwa