Bdění – Jeden propad a dva mistrovské kusy

Bdění. Foto: Nd Brno.

Autor Lucie Dercsényi

Vybrané opusy Kyliána a Duata byly premiérovány před dvaceti lety, Poklitaru dostal příležitost vytvořit v Brně novou produkci. Delší časový odstup od prvního uvedení však neznamená, že by dílům ubral čas na jejich působivosti. Naopak Sleepless a White Darkness prokazují nadčasový přesah a dobře se doplňují, což je dáno duchovní spřízněností tvůrců, když Nacho Duato působil v Nederlands Dans Theatre za uměleckého Kyliánova vedení. Lze se pak jen dohadovat, co vedlo dramaturgické rozhodnutí přidat do triptychu dílo moldavského tvůrce, jehož Waves divadelní estetikou a tanečním zpracováním spadají víceméně do osmdesátek minulého století. A domnívat se, že umělecké postupy, které byly inovací před čtyřmi dekádami, budou tím, o čem tanečníci a diváci dnes sní, se mi jeví jako mylné.  

Dramaturgický přešlap

Waves deklaruje Radu Poklitaru, současný šéf Kyjevského moderního baletu, jako „baletní úvahu o podstatě lidského štěstí, o tajemném kouzlu absolutně uzavřeného světa člověka, o hranici osamělé existence, za níž začíná skutečný život“. Má se prý jednat o vyprávění příběhu ze života obyčejných, nevýrazných lidí. Co na nás tedy v jevištním reálu čeká? 
Scéna s velkou tmavou skříní, která vypadá jako rozbouřený koráb, se stolem a postelí se zvlněnou pelestí. Ze skříně vystupují tanečníci, do ní se schovávají, na posteli se odehrávají téměř polopaticky vyobrazené erotické hrátky dvou žen a jednoho muže, tulí se na ní k sobě i dva tanečníci. Hlavní aktérka Anna Yeh (pojmenovaná v příběhu Ona) v šedých šatech vstupuje do obrazů, v nichž se objevují postavičky oděné do růžovo-červených, fialovou barvou doplněných kostýmů. 


Tanečníci ve sboru pobíhají po jevišti, výstupy charakterizují groteskní gesta, přehnaná mimika, skrze níž choreograf směřuje ke karikaturní zkratce, ale místo úsměvu budí spíše rozpaky. Pochopit obsah kaleidoskopu rychle za sebou jdoucích obrazů a vyznat se v něm není jednoduché. Mezi sboristy jsem zaregistrovala postavu snad údržbáře, úředníka s taškou, jehož se snaží vyjukaný mladík podplatit, vojenského hodnostáře v červené uniformě, stařecký pár. Všichni ženu, zprvu mladou, pronásledují ve vzpomínkách. Ta na konci reminiscencí zestárne, jak napovídá chůze a postavení těla tanečnice.  
Choreografie nezapře eklektismus, kupříkladu citace známé pozice naznačující sexuální vyvrcholení z Petit Mort J. Kyliána se tu opakuje hned několikrát. Taneční kompozice působí jako skládačka od klasiky přes neoklasiku po snahu najít vlastní vyjádření. 
Vymyšlený narativ doprovázejí skladby J. S. Bacha a ukrajinské lidové písně v podání Niny Matvienko. V programu jsou uvedeny názvy songů, od nichž lze případně odvodit, o čem výjevy mají pojednávat, neboť choreografie moc nenapoví. Kromě snahy o vtip a nadsázku se mi nepodařilo vážné či humorné sdělení pokaždé rozšifrovat. Nadto střídání barokních tónů s vysokým hlasem zpěvačky nebylo tou nejlepší volbou. Hudební kontrast sice značný, leč ten choreografický nevýrazný. Poklitaru tvořil na sále s baletním souborem NdB, ale použité umělecké prostředky, způsob a obsah umělecké výpovědi, s nimiž pracoval, se ukázaly již překonané.

Zachycení prchavého okamžiku

Následující dvě díla, byť o dvě desítky let starší, jsou příkladem choreografického mistrovství. Způsob, jakým Kylián a Duato pracují s pohybem, jak hojně ho dynamicky proměňují, „lámou“ protáhlé kontury končetin a rukou, jak v souladu s hudbou rafinovaně staví duety a zachycují okamžiky, které jsou slovy těžko zachytitelné, je fascinující. 
Jiří Kylián v souvislosti se Sleepless vzpomíná, že choreografii vytvářel pro NDT II, juniorskou odnož hlavního souboru (premiéra 2004). Inspiroval se dílem Lucia Fontany, italského malíře a sochaře argentinského původu, jenž pracoval s prostorovým konceptem a prořezával jednobarevná plátna. Tímto zásahem se staly součástí obrazu obě jeho strany, prostor před samotným plátnem, odkud byl veden řez, i zvlněné okraje proříznutí. A takto narušené, velké bílé plátno obdélníkového tvaru zabírá celou šířku scény a jen na moment je vytaženo vzhůru. Je divadelním středobodem, k němuž se choreografie vztahuje. Jasně, funkčně a sofistikovaně. Do Fontanova totálního umění definovaného tvarem, barvou, pohybem, zvukem a prostorem Kylián vkládá zásadní ingredienci – tanec.


Tanečnice Anna Yeh v černém korzetu se zpomaleně blíží k plátnu, její stín na plátně mění kontury, jako by byl v tyto minuty jejím partnerem. Náhle mizí v prostřihu pruhů, mezi nimiž se v různých úrovních objevují ruce, nohy, hlava tanečníků, kteří vstupují na viditelnou část jeviště nečekaně, v rozličných pozicích. Stejně neočekávaně se zase v obraze ztrácejí. Putují mezi dvěma dimenzemi ohraničené výtvarným objektem – bílou plochou, jež dělí představy, emoce a v hlavě mihotající se myšlenky od tajuplného místa, odkud tanečníci a tanečnice přicházejí a kam se vytrácejí. 
Duety tří párů odlišených barevností dámských upnutých korzetů a pánských volných kalhot zachycují těkavou energii mysli, v různé intenzitě, v klidném zastavení i vzrušeném dialogu těl. Od tanečníků se vyžaduje maximální koncentrace na plynulost vazeb, v nichž detaily hrají důležitou roli, když stále o něčem vypovídají: o pochybnostech, hledání, váhání i nacházení. Nalézání jistoty v objetí partnera, doteku a vzájemném kontaktu. Ale tyto chvíle jsou přeci dílem prchavého okamžiku… Jeho efemérnost zachytili Ann Yeh v duetu s Rin Isomurou, Ivona Jeličová s Quinnem Royem a Barbora Rašková se Shomem Ogasawarou. A to s nesmírnou oddaností, pochopením pro význam nuancí, procítěním mikrodetailů brilantní choreografie, prodchnuté díky interpretům taneční virtuozitou.  

Padající prach 

Nacho Duato vytvořil White Darkness pod vlivem tragické události, kdy jeho sestra zemřela v následku užívání drog. Název jednoaktového baletu „bílá tma“ lze vnímat ve spojitosti s konzistencí stimulantů, které ovlivňují psychomotorické tempo konzumentů. 
Vidíme tanečnici ve vínových šatech, je osamocená, ztracená a neschopná najít radost ve vztazích a životě. Tíhu jejího těla, neklid a vyčerpanost, které zažívá, odlehčuje partner v tmavých kalhotách, košili. U něho nachází naději, lásku, ale spolu s ním propadá závislosti a beznaději. Je to on, z jehož rukou se sype na zem světlý prášek… 
V duetu, kdy dvojice pomalu stává ze země, se ze zvednutých paží tanečníka snáší bílý prach, poté také z dlaní křehké ženy. Dopady jemných pískových zrnek na zem dotváří choreografii, do níž Duato vložil bolest, kterou prožíval. Sbor tanečníků v tmavých korzetech, kalhotách s krátkými nohavicemi, lamentuje celým tělem, vzrušeně víří pažemi, naříká i „pláče“. Proudy prachu sílí, zvětšují se a pod padajícím vodopádem zrnek ve finále leží ve středu jeviště hrdinka, sólistka Emilia Vuorio. 

Do svého partu vložila procítění, výraz, její tělo vzdorovalo i podléhalo zrádnému pokušení, aniž byste vnímali technickou náročnost tance. Skvěle si také vedli její partner Arthur Adam, stejně výtečný výkon odvedli Sarah Dadonova, Hugo Martinez, Se Hyun An, Robert Hyland, Klaudie Lakomá, Shoa Ogasawara, Taela Paltridge a Rin Isomura. 

Premiérový titul Bdění je ukázkou umělecké vyspělosti tanečníků NdB, jejichž vysoká technická kvalita a stylová flexibilita je zřejmá. Úvod triptychu sice příliš nevyšel, ale následné choreografie spolu s tanečními výkony jsou neoddiskutovatelně vynikající. 

Psáno z premiéry 3. listopadu 2023, Janáčkovo divadlo Brno.

Bdění

Waves

Hudba: Johann Sebastian Bach, ukrajinské lidové písně

Choreografie: Radu Poklitaru

Scéna: Andrey Zlobin

Kostýmy: Dmytro Kuriata

Asistent choreografa: Artem Shoshyn

Premiéra 3. listopadu 2023, Janáčkovo divadlo, Brno 

Sleepless

Hudba: Jiří Kylián (koncept), Dirk Haubrich. W. A. Mozart

Choreografie, dekorace: Jiří Kylián

Kostýmy: Joke Visser

Světelný design: Kees Tjebbes

Premiéra 11. listopadu 2004, Lucent Danstheater, Den Haag

White Darkness

Hudba: Karl Jenkins

Choreografie: Nacho Duato

Scénický design: Jaffar Chalabi

Kostýmy: Nacho Duato, Lourdes Frias

Světelný design: Joop Caboot

Premiéra 16. listopadu 2001, Compaña National de Danza. Madrid