Nepředvídatelná Sasha Waltz – v prostoru, čase a dynamice
V prostoru ARCHA+ se uskutečnila česká premiéra In C, díla německé choreografky Sashy Waltz, jejíž práce se již několikrát objevily i na českých jevištích. S Impromptus zahajoval soubor Sasha Waltz & Guests, založený v roce 1993, kupříkladu festival TANEC PRAHA (2015); v Brně uvedli SYM-PHONII MMXX v rámci Divadelního světa Brno (2023, recenze zde).
In C. Foto: Eda Babák.
Sasha Waltz (nar. 1963) je významná a nepřehlédnutelná představitelka současného tance. Do jejího pohybového slovníku se propsaly teorie a praxe ve 20. letech minulého století se formující taneční evropské moderny, pozdější americké postmoderny a její nadšení kontaktní improvizací, k níž se dostala v 16 letech. Ve svých kompozicích udivuje vynalézavostí, bez níž by její práce nebyly tím, čím jsou – řekla bych až urputně zacíleným hledáním harmonie v kontrastu volnosti a řádu pohybově tanečního projevu.
Ráda pracuje nejen s barokní hudbou, romantickými díly Hectora Berlioze nebo Richarda Wagnera, ale i jazzem a experimentálními skladbami. V roce 2021 sáhla po kompozici In C amerického skladatele Terryho Rileyho z roku 1964, napsané pro neurčený počet hudebníků. Riley prohlásil, že ideální je, když ji hraje pětatřicetičlenný orchestr, nicméně je možná i interpretace v počtu ještě větším (například jednoho představení v roce 2006 se účastnilo 124 hudebníků). Skladba obsahuje celkem padesát tři krátkých částí, přičemž každá z nich může být opakována libovolněkrát. Dle Rileyho instrukcí musí být jednotlivé sekvence hrány ve správném pořadí, avšak není nutné, aby byly provedeny všechny. V pražské ARŠE+ interpretovala hodinovou produkci In C rapová kapela mezi patry klid ve složení Matouš Pospíšil a Šimon Pacek, kteří povlávajíce v rytmu skladby ovládali mixážní pulty a hráli na elektronické kytary.
Sasha Waltz tvrdí, že „každý druh hudby má své vlastní pole, kde k člověku promlouvá v různých podobách a tělo na ně různě reaguje. A také probouzí inspiraci a fantazii“. Elektronická hudba jí otevírá zcela nový vesmír, do něhož ráda vstupuje a následuje ho, protože je v něm nesmírná svoboda, možnosti improvizovat a výzvou je pro ni převést hudbou vyvolávané vnitřní stavy, myšlenky a emoce do fyzické podoby (rozhovor dostupný zde).
Rileyho skladbou prostupuje až otupující rytmus, který se neznatelně obměňuje a s postupujícím časem, stále intenzivněji zahlcuje sluch, a nakonec lze hudební vibrace pocítit na vlastním těle, které se pod náporem stereotypně znějící minimalistické skladby rozechvívá. Jedenáctičlenný sbor deseti žen a jednoho muže začíná procházet jevištní trajektorie v tichu, každý se drží své dráhy, někdy se setkávají tváří v tvář a vytvářejí početně různorodá seskupení. Již tyto momenty nám odhalují, kudy se choreografka rozhodla vydat – liberálním prouděním pohybu probíhajícím v kontrapunktech, jimž dává pevné uspořádání.
Precizně propracovaná práce s prostorovými, většinou přímými drahami vyžaduje maximální soustředění od interpretů, kteří se musí podvolit stanovenému řádu. Ten představují jak přesuny vypočítané s matematickou důsledností, tak jednotlivé variace, které postupně všichni performeři přijímají – jejich provedení není u všech stejné, někdo propíná nárty, jiný ne, což mohl být i záměr, přesto se domnívám, že dotaženější detaily by přispěly k silnějšímu účinku a dopadu díla.
Taneční skupina je živoucím organismem, jenž se ovšem musí držet vytyčených pravidel, respektovat striktnost prostorového rozvržení, kdy se těla velmi těsně míjejí a při sebemenším zaváhání by pregnantnímu rozvržení hrozila kolize. Oděni v průsvitných topech bez rukávů, v kraťasech nebo kalhotách aktéři putují po scéně, jejíž horizont je v úvodu rudý (s černými obrysy účinkujících), poté barevný či bílý, kdy vynikají barvy kostýmů od zářivě pastelových odstínů růžové, žluté, zelené, oranžové, červené po tlumenou khaki, pudrovou či šedou…
Spleť barev, spleť fyziognomicky rozdílných těl pohybujících se na bílém baletizolu jako nebeská tělesa po obloze v drahách, které je nutné respektovat, je svým způsobem úchvatná. Jen výjimečně je všech jedenáct performerů zcela zajedno, pohybová synchronizace je vzápětí opuštěna a skupina se rozpadá na jednotlivce, dvojice a trojice… Od prosté chůze se přechází ke zvedání ramen, otáčení hlavou, a to jednoduše, jasně, účelně. Vazby jsou dynamicky proměnlivé, zvláště v oblasti trupu a paží, které jsou zprvu vedené striktně rovně a posléze obohacené o jemnou gestiku (mihotání prstů, ruce držené v pěsti, z nichž se odděluje malíček a palec). Vidíme prudké výpady vpřed, prudké stažení paží a ruce spočívající na hrudníku, jako by tanečníci registrovali tlukot svého srdce – od poklidného až po téměř zběsilý. Proto se dění několikrát pozastavuje a všichni zůstávají stát v dané póze, v níž je třeba držet rovnováhu, vnímat přetáčení partnera po svých zádech, nechat plynout přítomný čas…
Sasha Waltz ve svém In C nachází nové kvality pohybu a volnosti dává řád vlastního vesmíru. Nepředvídatelného, zvídavého, hravého a plného barev.
Psáno z české premiéry 9. února 2025, ARCHA+.
In C
Nastudování: Jiří Bartovanec
Koncept a choreografie: Sasha Waltz
Režie: Sasha Waltz, Jochen Sandig
Hudba: Terry Riley
Tančí: Daniela Hanelová, Vanda Hejnová, Tereza Holubová, Anežka Hrabánková, Dalma Kitley, Vladlena Klimek, Mirek Kosík, Tereza Krejčová, Hikaru Osakabe, Karolína Šnajdrová, Šárka Říhová a Klára Tilcerová
Kostýmy: Jasmin Lepore
Light design: Olaf Danilsen
Premiéra: 6. 3. 2021 (online)
