SYM-PHONIE MMXX. Foto: Bernd Uhlig.
Tvorba Sashy Waltz je u nás běžnému divákovi téměř neznámá, žádný z tuzemských tanečních souborů její titul do svého repertoáru dosud nezařadil a o českou premiéru se zasloužil Jiří Bartovanec (od roku 2007 stálý člen Sasha Waltz & Guests), který se studenty 5. a 6. ročníku Konzervatoře Duncan centre nastudoval v roce 2020 její Kreatur (recenze zde). Do českých kin pak doputovalo v roce 2012 představení Romeo a Julie šité na míru Aurélii Dupont, tehdejší étoile pařížské Opery, pro jehož baletní soubor Shakesperovo drama Waltz na podkladu stejnojmenné dramatické symfonie Hectora Berlioze nastudovala (premiéra 2007).
Vliv expresionistického tance, americké postmoderny
Sasha Waltz je nepřehlédnutelná choreografickým rukopisem, do něhož se propsaly zkušenosti, které nasbírala během tanečního vzdělávání. V rodném Karlsruhe navštěvovala lekce Waltraud Kornass, žačky Mary Wigman. V těchto hodinách se dostávala k důležitým základům, které ji zásadně ovlivnily, jak také dokládá její vyjádření: „Rozhodující roli v mém vývoji sehrála moderna, respektive expresionistický tanec, jak jej rozvíjeli Mary Wigman, Gret Palucca nebo Rudolf von Laban. Ale neméně důležitá pro mě byla i americká postmoderna, jinými slovy vše po Cunninghamovi.“ (dostupné na webových stránkách Center for Art and Media Karlsruhe).
Ať už posléze získávala zkušenosti v School For New Dance Development v Amsterdamu či v různých tanečních skupinách v New Yorku, její tvorba zůstává silně propojena s teorií a praxí umělců, kteří v Německu ve 20. letech minulého století ustanovili a rozvíjeli hnutí moderny a stali se vzory pro následující generaci, která naplno rozvinula žánr tehdy vznikajícího tanečního divadla. K jeho výrazným představitelkám patří Pina Bausch (1940–2009), byť o jednu generaci mladší nežli Sasha Waltz (nar. 1963) a syrovější ve spontánnosti výpovědí (kupříkladu Café Müller či Le Sacre du Printemps, které považuji za nejlepší dosud uvedenou verzi), pro obě choreografky je příznačné hierarchické sjednocení tance, scénografie a hudby, kterým přikládají stejnou pozornost, význam a funkci.
Sasha Waltz si vybírá hudební kompozice od barokních oper, skladby z období romantismu až po free jazz a elektronickou hudbu současných autorů. Klasickou hudbu prvně použila až v Impromptus (premiéra 2004), když vycházela z klavírních a vokálních kompozic Franze Schuberta. Pro SYM-PHONIE MMXX oslovila Georga Friedricha Haase, který skladbu napsal pro orchestr Staatskapelle Berlin. V partituře pak v poznámkách upřesnil, do jaké míry zesílí, zeslábnou světla, jak vypovídala Waltz v setkání s diváky po představení. Kompozice vznikala po dva roky na objednávku a choreografka měla možnost stanovit délku i bezezvučných pasáží, s nimiž ráda a poměrně hojně pracuje.
Uvedení plánované před třemi lety v Staatsoper Under den Linden se však v době koronavirové pandemie nemohlo realizovat a loňská březnová premiéra se uskutečnila v nečekaných politicko-sociálních souvislostech, pár týdnů po začátku války na Ukrajině. Půldruhé hodiny dlouhá inscenace tak nabývá na nových významech, přesazích, vzbuzuje nové asociace, což naplňuje autorčino konstatování „V SYM-PHONIE MMXX chci utvářet extrémní zážitek z naší reality a vytvořit současný žánrový obraz."
Scénická krajina
Jak už jsem se zmínila, Sasha Waltz s oblibou choreografuje v tichu nejen poslechovém, ale i tanečním. Výtvarné návrhy bývají krajinou modelovanou velkými deskami, jak tomu je například v Romeu a Julii a Impromptus. Na rozměrné scénické objekty, jež zvýrazňují choreografické linie a vymezují prostor, reagují těla tanečníků i v SYM-PHONIE MMXX.
Ticho se v ní využívá hned v počátku, kdy se ležící jednotlivci začínají zvedat až po několika minutách a pomalu pronikají na jeviště, jehož hranice udává zadní zlatá stěna. Trupy účinkujících, oblečených do kalhotek tělové barvy, prosvítají pod průsvitným svrškem z tylu. Masa se vzdouvá, klesá, nabírá na síle a jistotě, na povrch se prodírají lidskost a emoce, narůstá energie. Nic není konstantní, pohybové vazby a jejich kombinace se neustále proměňují a zvraty přicházejí ve správný moment, kdy by už ticha nebo nelibozvučných souzvuků bylo přespříliš.
Waltz komponuje choreografii jako promyšlenou architekturu vytvářenou objekty v dialogu s ženskými a mužskými těly, která respektují přesně dané pohybové dráhy a jedno druhé. Všichni aktéři se několikrát převlékají: některé tanečnice jsou v dlouhých splývavých šatech, jiné mají černou sukni a obnaženou hruď, další tančí v černé róbě s průsvitným vrškem. Různou barvu pleti sjednocuje nejen pohybová synchronnost, ale i kostýmy navržené ve zlatém a černém odstínu.
Ticho versus hlasitá nelibozvučnost
Zprvu z těžko identifikovatelného shluku se vydělují jedinci, kteří se rozbíhají po scéně, zaujímají různé postury a sošné pózy. V tichu pak v jedné řadě postupují pomalu vpřed, uléhají na zem, aby poté celý tento obraz pozpátku zopakovali, kdy rytmus akcím udává jenom dech.
Z poklidného lidského společenstva se stává skupina zrychlující srdeční tep, muži běží s partnerkami nad hlavou, které tak prolétávají prostorem jako na svobodu vypuštění ptáci. Jindy stojí všichni semknuti v jeden šik a ze svého středu vystřelují vzhůru „vůdce“ jako na barikádách. Fyzická lamentace akceleruje ve shodě s hudebními disonancemi, kdy byste si nejraději zacpali uši a utekli před tou občas šílenou vřavou pryč. Haas ani Waltz vás opravdu nehladí po srsti, naopak dráždí, provokují hudebně-zvukovým i tanečním chaosem. Ten má ovšem svůj řád, jemuž se „příběh naší doby“ podřizuje. Haasova mikrotonální skladba je s nerovnoměrně temperovaným laděním sama o sobě nevšední, nevyvolává rajské prožitky a nadto Waltz břitce zařezává choreografické ostří do bolavých míst životní reality...
Horizont se v průběhu inscenace zešeřuje, zatahuje se černou látkou. Krátce se objevují dojemná objetí, nervní pohyby rukou, těkání hlav střídají pomalá kroužení paží. Choreografie Sashy Waltz je napěchována stovkami variant kontrastního pohybu v komparaci s časem, váhou, plynutím a prostorem. Nápadná je práce paží, jež přesně a povětšinou přímo míří do určitého bodu. V choreografii nejsou žádné skoky, piruety, „jen“ organický, účelně uspořádaný pohyb, do něhož se propisuje nejen DNA performerů, ale i Labanův odkaz ve smyslu definování dynamických a prostorových drah a geometrických tvarů, jež jsou do divadelního celku pečlivě zakomponované.
Ve finále sjíždí shora další velká deska, dojede na zem, soubor se postupně vytrácí a v popředí zůstává ležet jediný tanečník. Možná jako nový začátek nebo nevyhnutelnost konce... Sasha Waltz v SYM-PHONIE MMXX nesmlouvavě vypovídá o zrození, skonu, nestálosti a neklidu lidského společenství, semknutého i roztříštěného, za naprosté soustředěnosti všech tanečníků zcela oddaných a naslouchajících autorčině dramaturgické vizi – myšlenkové, emoční a fyzické.
Psáno z představení 21. května 2023, Janáčkovo divadlo, Brno.
SYM-PHONIE MMXX
Koncept a choreografie: Sasha Waltz
Hudba: Georg Friedrich Haas
Scénický design: Pia Maier Schriever
Kostýmy: Bernd Skodzig
Light design: David Finn
Staatsballett Berlin v koprodukci Sasha Waltz & Guests
Premiéra 13. března 2022
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?