Nomhades – Balada o uprchlické krizi

 

Uskupení Manus Art Collective v čele s mladým choreografem Šimonem Klusem se ujalo obtížného sociálního problému migrace a uprchlických táborů. Autor připravil solidně zpracovanou inscenaci o pěti tanečnících a do obtížného tématu integroval také prvky odlehčujícího humoru. Dílo Nomhades rozhodně stojí za pozornost, ačkoliv by si stále aktuální otázka imigrace zasloužila ještě o něco hlubší zpracování.

Nomhades. Foto: Manus Art Collective.

Nomhades. Foto: Manus Art Collective.

Divadlo X10 zde dokonale dostálo svému dramaturgickému závazku vyjadřovat se k aktuálnímu společenskému dění a reflektovat univerzální otázky lidského bytí. Téma migrace totiž opět zaplavuje veřejný prostor. Polští poslanci nedávno odhlasovali výstavbu zdi na hranici s Běloruskem, odkud se poslední dobou snaží utečenci proudit dále do Evropy. Minsk uprchlíky propouští na své území na základě turistických víz a analytici to považují za nátlak na Evropskou unii a revanš za uvalené sankce.

Nemusíme ale chodit tak daleko. Podle ministerstva vnitra sice na území České republiky pobývají jen necelé čtyři stovky nelegálních migrantů z Afghánistánu, před volbami do Poslanecké sněmovny přesto šlo o jedno z výrazných témat. Ani představitelé nepopulistických stran často nedovedli do debaty vnést prvky racionality, ba dokonce lidskosti. Lidé se obecně k tomuto problému vyjadřují odmítavě, se strachem, na základě emocí. Troufám si říct, že nejeden Čech by rovněž uvítal výstavbu hraničního plotu.

Právě plot je spolu se stanem jednou z dominant scény Klusova díla a, ověšený neforemným starým oblečením, imituje nehostinné kulisy uprchlických táborů, které jsou pro nás, kdesi na řeckých ostrovech, velmi abstraktními a vzdálenými. Tvůrce tábor zhmotňuje na scéně, stává se tak blízkým a skutečným. Drátěný plot může být metaforou středověkých hradeb – lidé za ně také házeli to, co nechtěli vidět a odmítali považovat za součást společnosti.

Autor inscenace pracuje s prostorem ohrazeným plotem fluidně – jednou je přímo uprchlickým útočištěm, jednou mořem, po němž se poutníci plaví k vytouženým břehům, jindy zase kýženým Německem. Možnosti scény však zůstávají částečně nevyužité, například prostor za plotem průchozí skrze stan využívá až v závěrečné polovině představení, a to v podstatě jen k jedinému, ač velmi působivému duetu Šárky Říhové a Dona Yimbi Mulefu.

Z tanečního hlediska je inscenace kvalitní, účinkující, z většiny absolventi pražského Duncan centra, předvádějí velmi solidní výkony. Provedením i výrazem odpovídajícím vážnosti tématu zaujala zejména Anna Kroupová. Choreografie je dynamická, často staví na synchronizaci pětičlenné skupiny a absorbuje do sebe prvky odkazující k bojovým uměním. Poukazuje na to, že v táboře není nikdo přítelem a že přežije jen nejodolnější. Rčení „člověk člověku vlkem“ zde platí absolutně.

Nomhades. Foto: Manus Art Collective.

Jindy zase performeři tvoří jednu rodinu, společně se scházejí ve stanu plném hadrů, osvětleni obnaženou žárovkou. V příběhu Nomhades je prodej starého oblečení zřejmě jedinou obživou utečenců. Tanečníci zapojují i diváky, Jolana Šturmová se stává trhovkyní, z IKEA tašky vytahuje další a další ponožky na prodej a hází je do publika. Imitovanou lámanou angličtinou i svým projevem se snaží uvolnit atmosféru nasáklou tíživým tématem. Prostřednictvím známé modré tašky se v této scéně střetává globalizovaný pozdní kapitalismus s globální uprchlickou krizí, a zrcadlí tak zoufalost situace.

Účinkující ve stanu často oblečení přebírají a přeskládávají, což odkazuje k rutině a vleklé unylosti života v uprchlickém táboře. Chyběla mi však hlubší reflexe často jistě nesnesitelného života, který po několika měsících neposkytuje žádnou perspektivu. Humanitární organizace upozorňují například na sebevražedné sklony u dětí i dospělých, toto téma však zůstalo nedotčeno a problematika migrace tím byla jakoby zploštěna.

Jedním z povedených výjevů je putování pětice, která se snaží nalézt cestu do vysněného Německa. Tanečníci se toulají po pódiu, když Kroupová vykřikne nadšené „Germany!“. Ticho v publiku a netečné výrazy, které jsou reakcí na excitovanou tvář performerky, jako by zrcadlily reakci celé Evropy – odpovědí na strach, smutek, naději a radost utečenců je jen dlouhé zhnusené ticho a pozdvižené obočí.

Když poutníci připlouvají ke břehům starého kontinentu, nasazují si blonďaté paruky, zřejmě aby zapadli mezi evropské obyvatelstvo. Dlouhé světlé lokny pak publikum nejvíce pobaví na černošském tanečníkovi, jenž si s líbezným úsměvem a pomrkáváním situaci vyloženě užívá. Jedná se sice o prvoplánovější humor, avšak na diváky i v rámci inscenace skvěle funguje. V samém závěru se putování v oranžových plaveckých vestách jakoby rozpíjí do ztracena, místo aby směřovalo do údernější a logičtější pointy. Celkově by Nomhades neuškodilo zkrácení o pět až deset minut.

Šimon Klus si vzal velké sousto a velmi oceňuji, že se téma, u nějž se tváříme, že se nás lidsky nijak netýká, rozhodl zpracovat. Chybělo však hlubší ponoření do citlivé problematiky, dílo, ač řemeslně kvalitně zpracované, stále trochu klouže po povrchu. Po choreografické i interpretační stránce jsou Nomhades dobře pojatým dílem a stojí za zhlédnutí. Autor by si však měl klást otázku, co je jeho cílem. Pokud umělecká interpretace společenského a humanitárního problému, je to v pořádku. Pokud by se snad chtěl pokusit „zlomit“ část společnosti, která by lidi prchající před nebezpečím nejraději uzavřela za zeď, bude potřeba nalézt ještě jiné cesty.

 

Psáno z premiéry 3. listopadu 2021 v Divadle X10.

 

Nomhades
Režie, choreografie: Šimon Klus
Hudba: Vojtěch Šembera
Účinkující: Šárka Říhová, Jolana Šturmová, Barbora Ptáčková, Anna Kroupová, Petr Čížek, Don Yimbi Mulefu
Asistentka choreografie: Štěpána Nlasa Mfuta
Světelný desing: Tomáš Morávek
Produkce: MANUS Art Collective z.s.
Koprodukce: Divadlo X10

 


 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x

Témata článku

Manus Art Collective

Multižánrové

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: