Ombre Claire – Perla festivalu My Mime

Díky této nenápadné starší ženě a současně jedné z největších umělkyň svého oboru jsme měli možnost vidět překrásné představení Ombre Claire / Zářící stín, během kterého také zaznělo v jejím podání jako motto celé inscenace několik veršů ze sbírky Les Contemplations / Rozjímání Victora Huga.

Claire Heggen nebyla se svou tvorbou v České republice poprvé. Možná, že se nejstarší vzpomínka na její několikerá vystoupení u nás datuje od 13. září 1996. Spolu se svým partnerem Yvesem Marcem tehdy uvedli pod hlavičkou Théâtre du Mouvement na 3. ročníku festivalu Kašparův kolínský Mimoriál program sestavený z ukázek jejich nejúspěšnějšího repertoáru z let 1975–1995. Už zde se objevili jejich slavní Mutanti, Tak dlouho, dokud je hlava na krku, Nejistá rovnováha, Pozor na krok a další ukázky, z nichž některé je dosud možné vidět na YouTube a přesvědčit se, že jejich způsob sdělení i náměty jsou stále živou a umělecky překvapující záležitostí. Mám za to, že oni dva tehdy předvedli jako první cizinci u nás čistou decrouxovskou školu tělesného mimu, citlivě navazující na hlavní principy jeho teorie a pedagogiky. Z té doby si pamatuji nejlépe neobyčejně pružný, valivý pohyb jejich těl se zakrytými hlavami (Mutanti) a nádhernou a vtipnou etudu matky s dětmi na kolenou oslňující svým přesným rytmem a vtipným řešením hry s maskami na tváři a na kolenou. Obě tyto etudy už také vešly do dějin evropského mimického repertoáru (viděla jsem je i v podání dalších představitelů oboru). K jejím nejosobitějším rysům patří vedle neuvěřitelné pružnosti mistrovská hra s maskami, různými rekvizitami a loutkovými modely malých dětí. Je to ale víc než pouhá abstraktní hra těla a objektu, typická i pro jiné Decrouxovy žáky. Claire Heggen jí totiž dodává podobu básnické metafory. Navíc jí technická a výrazová šíře jejího umění umožňuje vytvářet i při sólové hře dramatické struktury, z nichž ty nejhezčí (alespoň podle mého mínění) evokují životné a vtipné situace z intimního rodinného života matky s dětmi.

Festivalový Zářící stín prezentoval umění Claire Heggen v jediné ukázce v ještě větší šíři než tomu bylo dosud, navíc v nezvyklé žánrové podobě, která má ve francouzské kultuře větší tradici než u nás – totiž v tragickém mimu. Hugovo Rozjímání a Schubertova skladba Smrt a dívka, které jsou ústrojnou součástí celé produkce, už předem napovídají – bez ohledu na údaje v programu – nostalgickou, meditativní polohu představení. To je navíc obohaceno herectvím Claire Heggen v podobě kultivovaně přednášených veršů a úchvatné tělesné mimiky, která svou sošnou sugestivitou odpovídá hlavním principům Decrouxova učení. Diváka ale oslovuje především výrazovou emocionalitou, mně osobně známou jen z Rodinových plastik.

Představení začíná příchodem ženy v bílém, která usedá na kraji jeviště a noří se gestem ruky opřené o čelo do vzpomínek. Současně roztírá pohyby rozvzpomínání po obličeji bílou barvu mimu i smutku. Následuje pohybová báseň – taneční pasáže s bílými závoji rozprostřenými po jevišti, ze kterých, jako z oblak letících nad zemí, čteme matné obrysy událostí i lidí. Claire Heggen nás jimi uvádí k vlastnímu tématu svého díla formou mimicky ztvárněného proudu vědomí. Ačkoli to možná není z mého realistického převyprávění úplně jasné, jde o dramatický proud, z něhož se pozvolna vynoří i obrys malého dítěte, jež se probouzí k lidství prvními pohyby pod něžnými doteky matky. Malá plastická loutka jako by se postupně zvětšovala a odvažovala hravé komunikace se svou rodičkou. Její drobné, něžné pohyby a mazlení jsou při veškeré stylizaci najednou docela reálné a jakoby přesně odpozorované ze života. Tím rostou i matčina radost a něha až do chvíle, kdy se dítě osvobozuje z její péče a sestupuje samo na zem. Pak se pohyb na scéně opět pozvolna noří do chuchvalců závojové mlhy až k výchozímu bodu usebraného rozjímání.

Krásný, hluboce lidský obraz radostných i smutných okamžiků zaznamenaných v lidské mysli vypovídá díky suverénnímu mistrovství Claire Heggen o nejpodstatnějších okamžicích života ženy, který zde přerůstá až na úroveň symbolického podobenství. Odosobněním a povýšením svého vyprávění na úroveň pohybové básně jim dala všeobecnou platnost i vlastní citovost a individuální výrazovou podobu. Její neobyčejně jemný a přesný pohybový projev poskytl v představení Zářící stín divákům zážitek, na který se nezapomíná. Je to vklad do lidské duše – osobní dar francouzské umělkyně divákům i těm, kdož by chtěli její vrcholné mimické umění následovat.

Psáno z představení 24. května 2015, Teatro NoD.

Festival My Mime 2015

Claire Heggen: Ombre Claire
Česká premiéra: 24. května 2015