Orbis pictus – animace světa obrazem duše

Orbis pictus – animace světa obrazem duše

Orbis pictus – animace světa obrazem duše

Jména Michala Záhory a Lenky Bartůňkové jsou podepsána pod nejnovějším dílem produkce uskupení Nanohach s názvem Orbis pictus, které se jistě jako další zařadí do výčtu divácky úspěšného a kritiky ceněného repertoáru tohoto, již sedm let fungujícího, tanečního souboru. V premiéře bylo představení uvedeno v divadle Ponec 27. listopadu 2012. Vnímáme život v jeho kontextu a přitom konfrontujeme kauzální souvislost s pojmem náhody. Nechceme racionálně připustit magičnost funkční práce s energií a zároveň jsme fascinováni propojením na sobě nezávislých nashromážděných jevů. Jedním dechem dokážeme popřít nevysvětlitelnou inspiraci a přitom právě tu stále hledáme, aby nám odpověděla na otázku fungování světa.
Ovlivněn Jungem hledá i Michal Záhora svou interpretaci odpovědí na existenční otázky skrze jejich vizualizaci po celou svou dosavadní choreografickou tvorbu (Synchronicity, Resonance ad.). Projekt Orbis pictus jej svedl do tandemové spolupráce s Lenkou Bartůňkovou, která má jedinečný choreografický dar rozvíjení inspirace vlastní osobitostí a je operující na stejné vlně vnímání podstaty existence jako Michal Záhora. Výrazné charisma a individualita obou tanečníků jako vyzrálých umělců dodaly dílu esenci atmosféry z jejich předchozí samostatné tvorby, a to ať tanečně, strukturálně či intelektuálně.  Nedíváme se na příběh, který je nám vyprávěn, ale zhmotňují se před námi obrazy ukryté v hloubi naší duše animované pohybem, světlem a prostorem. Slova Lenky Bartůňkové - „téměř surrealistická záležitost“ - jasně definují podstatu díla, je asi zbytečné hledat jiný stejně výstižný výraz.
Muž a žena v obrazech nejsou představiteli vlastního vztahu či priority jeho příběhu, ale vystupují jako protagonisté – prostředníci odkazující na binární kód kontextu chápání světa podle Carla Gustava Junga. Jeho Červená kniha byla prvotní inspirací tvůrců, motivací pro pohyb se staly obrazy nesmrtelně výjimečných příběhů lidských dějin. Prostor v choreografii evokuje nekonečno, které si nikdy nedokážeme představit, ale zcela jistě ho tušíme. Představa o krajině podvědomí je živena spiritismem autorské hudby Carla Natoli (it.). Světelný design Jana Komárka citlivě rámuje jednotlivé obrazy, udržuje bdělost a je pro dílo maximálně určující. Nikde nejsou přítomna žádná slova, vnímáme jen tanec. Premiérové představení představuje velký stres a je prvním překročením Rubikonu. Reprízy zcela jistě nabídnou divákům určitý nadhled i propracování vzájemné souhry obou tanečníků. Michal Záhora přerušil díky Orbis Pictus svou tanečně-tvůrčí odmlku a spojení s Lenkou Bartůňkovou jej přeneslo zpět do světa taneční performance, který ona zatím neopouští. Oba tak byli při spolupráci svým způsobem limitováni, ale budoucnost je, vzhledem k neoddiskutovatelnému potenciálu představení, výzvou. Její naplnění by pak mohlo být přínosem nejen pro všechny zainteresované, ale hlavně pro diváky. Zvláště pro ty, kteří hledají náročnější žánr jevištní tvorby.
ORBIS PICTUS
Koncept a choreografie: NANOHACH & Lenka Bartůňková / Michal Záhora
Hudba: Carlo Natoli
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: Jan Komárek
Premiéra 27. listopadu 2012 v Divadle Ponec, Praha

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec