Panthera – I na nás jednou dojde…

Panthera ( Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka, Filip Staněk). Foto: Michal Hančovský.

Autor Josef Bartoš

Ve středu Kunešova zájmu poslední dobou kulminují témata, která hýbou současnou společností. Po loňském The Watcher, v němž se zabýval vlivem technologií na lidské pokolení, se pro inscenaci Panthera inspiroval knihou Sapiens – Stručné dějiny lidstva izraelského autora Juvala Noaha Harariho. Historik se v ní zamýšlí nad příčinami a důsledky lidské evoluce, zdůrazňuje zejména negativní, až bych řekl patologické jevy, které zároveň souzní s Kunešovým nahlížením na svět a jež následně přetváří do řeči tance. Nežli by se inspiroval samotnou evolucí, tedy nabádající narativní linkou, nechává v tělech tanečníků zaznít esenci diskutovaných teorií. Abstrahuje tak jednotlivé koncepty do univerzálnějších principů, kterými následně vypráví zejména o komunikaci, mezilidské i mezidruhové. Silným motivem se zdá být také téma svobody člověka, jeho jednání i vyjádření, v čemž mu výrazně pomáhá scénografie Hynka Dřízhala. Konkrétně ořezané, kůry zbavené větve, jež poslouží jako nejrůznější symboly, zejména pak ale obrovské sítě visící ze stropu ohraničující jeviště kolem dokola. S těmi choreograf ve vypjatých momentech různě manipuluje, někdy originálněji, povětšinou však méně, a zachytává do nich jednotlivé účinkující. Na každého totiž jednou dojde… Vyváženě se tak střídají kladné i stinné stránky našeho druhu, které homo sapiens dovedly na nejzazší stupeň evolučního vývoje. Jenže všechno je jaksi v mlze, blíže neurčeno, konkrétněji nevyřčeno a samotný obsah uniká mezi prsty jako zrnka písku. Novince totiž zcela zásadně chybí jasný dramaturgický tah na branku a kvalitní režisérská práce.

Naopak precizní kumšt Václav Kuneš odvádí na poli tanečním. Pomocí bohatého pohybového rejstříku vytváří výmluvné obrazy, které snadno upoutají divákovu pozornost. Může za to obsedantní, téměř adorativní důraz na linie lidského těla i jeho pohybové možnosti. Vysoká hodnota tkví zejména ve strukturálním propojení tanečního výraziva do maximálního sepjetí, autor umně pracuje s energickým plynutím, jež umocňují neobyčejně senzitivní těla Francescy Amante, Fanny Barroquère, Veroniky Tököly, Viktora Konvalinky i Filipa Staňka.

Výslednou atmosféru zcela zásadně dotváří light design Michala Kříže, který tvárný prostor La Fabriky proměňuje na rozličná prostředí pomocí jemných barevných tonů či mimořádně citlivých proměn světelných intenzit. Nápomocná je i hudba Jana Šikla, na které se však nejvíce projevuje dramaturgická neukotvenost Panthery. Monotónně laděné zvukové krajiny zpočátku dokreslují celek, postupně se však propadají do čím dál větší letargie. Totéž se koneckonců děje i v tanečním zpracování. Formální skladba příliš spoléhá na interpretační kvality jednotlivců, a tak je celek spíše přehlídkou perfektních, obdivuhodných tanečních výkonů nežli plnohodnotným obsahovým sdělením schopným měnit realitu, kterou je obklopen. A to je škoda – potenciál totiž rozhodně nechybí. Nepřekvapilo by mě například, pokud by se některá z účinkujících dam objevila v příštích nominacích na Ceny Thálie 2019.

Psáno z premiéry 10. září 2019, La Fabrika.

Panthera
Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci
Obsazení: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka, Filip Staněk
Hudba: Jan Šikl
Kostýmy: Olo Křížová
Scénografie: Hynek Dřízhal
Light design: Michal Kříž
Premiéra: 10. 9. 2019