Physical Jerks – snad trochu jiný vztah

Autorská dvojice Paul M. Blackman a Christine Gouzelis se zaměřila na vztah dvou lidí. Mladý velmi aktivní pár, který zastihneme v počátcích jeho sbližování, v čase až roztomilého zpitomění láskou a nakonec jako svědci temných a ještě temnějších momentů jeho společné budoucnosti. V hlavních rolích se představili zkušení tanečníci Nathan Jardin a Teresa Noronha Feio.

Ve zběsilém tempu

Oba umělci od prvního pohybu doslova překypovali energií. Chvílemi to působilo, jako by jim rytmus a tempo hudby nestačily a oni se, zdánlivě nesourodě, zmítali ve svém vlastním ukrytém rytmu, aby vzápětí překvapili nečekanou souhrou. Několik společných výskoků, tlesků, otoček. Upřímně, nebylo příliš možné pochopit, jak to v tom zběsilém tempu a v tak rychlém sledu pohybů, mimo jakýkoli čitelný rytmus, dokážou a co přesně je vedlo. Ale dařilo se jim to výborně.

Divák byl sice už v programu upozorněn, že Physical Jerks možná nebude úplně humorná podívaná a že by si měl dát pozor na to, čemu bude v závěru tleskat. V úvodu představení na to ale mohl docela s klidem zapomenout. Ústřední dvojice bavila nejen originalitou pohybů a již zmiňovaným obrovským nasazením, ale i slovem, když například popisovala své první setkání. Snad jen jistá hysterie a narůstající křečovitost v projevu mohly naznačovat, že ten roztomilý pár čekají horší časy. 

Temné momenty v metaforách

U zadního horizontu byla přichystaná hromádka čehosi, co šlo až později rozpoznat. Byly to kovové, nejspíš kominické štětky. Proč si je Teresa Noronha Feio opatrně kladla do náruče, vršila je na sebe a potýkala se s nepříjemnými pichlavými ostny kartáčů? Přesný význam si lze pouze domyslet, důležitější byl vzrůstající pocit tísně, který z následujících výstupů divák stále intenzivněji nabýval.

Sólová choreografie Nathana Jardina, která patřila k nejtanečnějším momentům večera, vygradovala do emotivního hereckého monologu o zvláštní chorobě a zdlouhavé léčbě v nemocnici. Jeho partnerka se v tu chvíli změnila v lékaře, který na něj bez jakéhokoli projevu soucitu pomocí dřevěných špejlí upevňoval silný krunýř. Tanečník se tak změnil v podivné monstrum vysílené a pokřivené všemi možnými léčebnými metodami. Není divu, že se pak z posledních sil vzepřel a divokými trhavými pohyby ze sebe jednotlivé části nepohodlného krunýře strhal.

Jak to ve vztazích obvykle bývá, občasné krize střídají šťastné dny. Nejinak tomu bylo i v tomto představení. Zamilované pas de deux, při němž se dvojice držela za ruku a působila jako celek, který si posílá vlnu energie z jednoho konce těla na druhý. Takové momenty fungovaly jako balzám na duši a publikum během nich mohlo v klidu vydechnout.

K jasnějším, ale neméně depresivním metaforám patřila choreografie s vajíčkem. Naši hrdinové během svého společného výstupu pečlivě ochraňovali malé vajíčko, které se podle očekávání zanedlouho rozbilo a atmosféra i ladné pohyby se změnily v tísnivou hysterii, krkolomný souboj dvou těl a pláč, který rázem přešel do podivně děsivé klaunské show. O tom, jak moc ve vztahu předstíráme, jak se přetvařujeme do křečovitých grimas. Zapomínáme, kdo skutečně jsme, snad ze strachu, že by se to tomu druhému – nebo i nám samotným – nemuselo líbit. Nepřirozeně špulíme rty a kroutíme boky, muži ze sebe dělají siláky a showmany. Není to příliš lichotivé a příjemné, ale přesně takový byl dojem z celé té klauniády.

Téma ztraceného dítěte 

Tanec s vajíčkem teprve otevřel celé téma ztráty dítěte, které patří k nejtísnivějším nejen v tomto představení. Až v úplném závěru večera si tanečníci – jako milující rodiče – přivedli na scénu dítě, které společně vedli za ruce a učili ho chodit. Nebylo živé, ale vypadalo tak. Postavička vyrobená z igelitové plachty a oblečená do teplé zimní kombinézy. Chvíli snad bylo možné uvěřit tomu, že je to pravda, vajíčko se nerozbilo a oni dva se skutečně stali šťastnými rodiči. Stačilo ale, aby zafoukal vítr, igelitová plachta se roztáhla a matce zůstala v rukou jen prázdná dětská kombinéza. Nejdramatičtější obraz celého večera se vydařil! Hranice mezi divadlem a tancem byla v dalším projektu souboru DOT504 opět s úspěchem zbourána. Divák tomu rád zatleskal, i když ještě dlouho potom přemýšlel, co všechno ten večer viděl.

Psáno z představení 17. října 2015, divadlo Ponec.

Physical Jerks
Koncept a choreografie: Paul M. Blackman a Christine Gouzelis
Hudba: hudební koláž
Scéna: Paul M. Blackman
Světelný design: David Prokopič
Kostýmy: Paul M. Blackman Premiéra: 17. a 18. října 2015