Portugal is not a small country (P. Salvador, A. Amálio). Foto: Vojtěch Brtnický
Jak toto rozsáhlé a komplikované téma uchopit, jak se v něm zorientovat? André Amálio zvolil kombinaci historického bádání a interview s pamětníky. Realizoval rozhovory s třiadvaceti Retornados a pro své dílo čerpal z desítek hodin nahrávek s nimi. Vzniklé představení ve formátu dokumentárního divadla je velmi atraktivně podanou dějepisnou přednáškou. Inscenace je po vzoru metody verbatim anglického režiséra Stephena Daldryho složena z rozsáhlejších úryvků autentických rozhovorů, které jsou různě poskládány a tvoří vskutku zajímavý a originální divadelní text. Ten si interpret pouští na scéně rovnou do uší, a jelikož jsou nahrávky v portugalštině, tak je pro publikum simultánně tlumočí do angličtiny. Kdy jedná sám za sebe a kdy za své Retornados, poznáte podle toho, zda má, či nemá sluchátka na hlavě. V obou případech je přesvědčivý, ponořený do akce a dokáže lapit i vás.
Kromě slova, které tvoří gros inscenace, se Amálio pouští příležitostně do pohybových kreací, které jsou spíše doplňkem k navození atmosféry než nosným prvkem. Choreografie, pod níž je podepsána Tereza Havlíčková, vychází spíše ze spotřebního společenského tance a nepřináší žádné překvapení ani extrémní fyzické výkony, ale v rámci celkové koncepce díla je toto logickým a účelným krokem. S trochou nadsázky lze dodat, že pohybovým divadlem by dílo mohlo být i proto, že i publikum je v jeho průběhu často v pohybu. Téměř s každým interview se mění stanoviště, na jednom z nich účastníci dokonce zakusí i rychlokurz merengue. Z divadelního foyer se diváci dostávají na venkovní schody, prolezou i půdní prostory domu v Celetné 17, divadelní zákulisí, jeviště, ale i sál v části, kde sídlí Divadelní ústav, a přilehlou zahradu. Přesuny jsou důmyslným tahem, jak nechat doznít zprostředkované vzpomínky, jak logicky oddělit mozaikovité scény i jak umožnit divákům načerpat nové síly na další příval informací. Často také zvolené prostředí a zformování publika do určitého prostoru znásobuje zamýšlený prožitek. V horkém letním večeru si na rozpálené půdě opravdu připadáte jako v Africe, namačkaní v úzké chodbě se zase snáze dokážete vžít do pocitů Retornados prchajících z válkami zmítaných zemí, když musí čekat hodiny na sedadlech bez hnutí ve tmě v letadle na chvíli, kdy bude bezpečné odletět.
Amálio mísí jednotlivá interview, ale dodržuje přibližně chronologické pořadí událostí. Na začátku uvede do kontextu svého výzkumu, v průběhu se odkazuje na odbornou literaturu. Máte pocit, jako byste byli spolu s ním v terénu a Retornados odpovídali na otázky přímo vám. Zpočátku jsou vyprávění pamětníků relativně optimistická a točí se kolem prvních vzpomínek na Afriku a také na to, jak se tam ocitli. Kontext průběhu rozhovoru je věrně dokreslován, chvíli se smaží krevety, chvíli se vaří a pije káva, hraje se Člověče, nezlob se!. Smutné a otřesné zážitky začínají pronikat na povrch – část zpovídaných při koloniálních válkách jen o chlup unikla smrti. Jsou promítány i záběry z propagandistického proslovu Antónia de Oliveiry Salazara. Zmínky o cenzuře, portugalské tajné policii, bojích mezi osvobozeneckými hnutími, pocity při úprku z Afriky a nepřijetí v Portugalsku. Nálož smutných memorand je prokládána civilními vstupy, kdy Amálio vystupuje z role výzkumníka a spolu Pedrem Salvadorem, který mu je hudebníkem, zpěvákem, kulisákem a spoluhercem v jedné osobě, sehrávají odlehčenější scénky.
Proč zpracovávat divadelně toto bolestné téma, o kterém by společnost, jíž se týká, raději mlčela? André Amálio se obává, že národu, který mlčí o své minulosti, hrozí, že zanikne. Je tedy třeba otevřít oči, nebát se postavit tváří v tvář choulostivé minulosti a zahájit diskusi. To, že nechce mlčet, a naopak pozvednout informovanost o portugalských dějinách, je patrné i z divadelního programu, který je doplněn desítkou historických pojmů a vysvětlivek. Motorem je i jeho vnitřní motivace, otázka identity, toho, jak je jako Portugalec společností a jedinci po celém světě rozdílně vnímán, s čímž se svěřuje v závěru svého divadelního opusu.
Portugal is not a small country je vskutku zajímavým počinem, co do obsahu i formy, André Amálio je zapáleným průvodcem po temné stezce portugalské minulosti, která má rozhodně mezinárodní přesah, neboť v historii každého národa se skrývají místa, jež chtějí, ale neměla by být zapomenuta. Vybral pro nás unikátní způsob, jak je připomenout a vtáhnout na denní světlo.
Psáno z představení 20. července 2017, Divadlo v Celetné.
Nultý bod
– mezinárodní festival pohybového, tanečního a experimentálního divadla
17.–23. července 2017
Portugal is not a small country
Režie a interpretace: André Amálio
Asistentka režie a choreografie: Tereza Havlíčková
Hudební interpretace: Pedro Salvador
Scénografie: Pedro Silva
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?