Před představením tohoto nového díla mohli ale diváci na ne zcela zaplněné Nové scéně zhlédnout choreografie od dvou spřízněných souborů, které byly na slavnostní večer přizvány v roli hosta. Vedle pražského souboru DekkaDancers vystoupil s novou premiérou slovenský Balet Bratislava.


Tři duety, to je příjemná podívaná na krásné taneční výkony zatančené s technickou přesností i odpovídajícím výrazem, ovšem bez jakékoliv originality či inovace.

Téma pomíjivosti, kolotoč zrození a smrti, protiklad krásy i ošklivosti se zde snoubí. Znázornit něco takového tancem tak, aby to nesklouzlo k přílišné popisnosti, není nic jednoduchého, Turečkové se to ale daří. Vytvořila pohybovou alegorii, kde se celek skupiny rozpadá a znovu sjednocuje, tanečníci pracují spolu, ale také každý zvlášť. Obdobně pracuje i s hudbou, kde se prolíná krásná Händelova hudba s drsnou hudbou elektronickou (i když přechody mezi nimi přes veškerou snahu působí stále šroubovaně). V úvodu choreografie ještě skupina drží/tančí spolu, velice rychle se ale tento „krásný“ tvar začíná rozkládat. Prostřední část, která by se dala nazvat „chaosem“, je výrazově i tanečně nejsilnější. Publikum je pohlceno děním na scéně, kde se nikdy neodehrává jen jedna akce, obrazy a emoce se prolínají, dominuje ovšem násilí, strach, utrpení a bolest. Během této scény se mihne také stylizovaný souboj v aikidu. Každý tanečník má v této části individuální pohybový projev a svým niterným prožitkem společně vytvořili na scéně podmanivou atmosféru. Doprovodem je elektronická hudba Štěpána Polanského. Posledním výkřikem zoufalé duše je drásavé sólo Tomáše Červinky, které spočívalo ve zběsilé sekvenci pádů a zvedání po kruhu. Ke konci se tanečníci v pohybu opět sjednocují, navrací se Händelova hudba a na scénu padají okvětní lístky sakury, jejíž krátký život je symbolem pomíjivosti estetického předmětu i bytosti.
Na scénografii a světlech spolupracoval významný německý umělec Markus Selg, společně s promyšlenou stavbou choreografie tvořilo vše kompaktní celek. Zajímavým efektem byla šamotová hlína, kterou byla potřena celá těla tanečníků včetně obličeje a vlasů. Hlína z těl během čtyřicetiminutového díla postupně odpadávala a vytvářela tak nad choreografií tajemný opar. Jako celek působilo představení uprostřed adventu značně ponurou atmosférou, což bylo dáno dramaturgickou jednotvárností, alespoň pokud se témat týče. Dramaturgii večera by snad prospělo, kdyby Dekka Dancers vybrali z svého repertoáru nějaké humornější dílko a odlehčili tak atmosféru. Z pohybového hlediska naopak působily Tři duety v kontrastu s choreografií Mono no aware vyloženě protikladně a těžko říci, zda to byl záměr. Čistá krása neoklasiky je totiž přesně to, vůči čemu se styl butó vymezuje, právě tuto prvoplánovou krásu chce bourat.
V každém případě hlavní hvězdou večera byl Pražský komorní balet a ten zde dokázal, že je schopen i toho nejsoučasnějšího pohybového vyjádření. To je velmi důležité zjištění. Udržování tradičního šmokovského repertoáru je u PKB samozřejmostí, ovšem soubor, aby byl úspěšný, se musí vyvíjet a držet krok s dobou 21. století. Nová scéna Národního divadla, 11. prosince 2011. Foto: Pavel Hejný a Ctibor Bachratý (Balet Bratislava)
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Jiří Vacek
Dobrý den, mám tu čest přihlásit se k tomu, že paní Miroslavu Pešíkovou, primabalerinu Národního divadla, znám osobně z…K výročí Miroslavy Pešíkové