Princezna Hyacinta bez zásadní inscenační inovace

Princezna Hyacinta. Foto: Serghei Gherciu.

Zvláště libreto Princezny Hyacinty bylo dost komplikované, zdlouhavé a zřejmě málo srozumitelné (baletní pantomima měla tři jednání a devět obrazů). Velký význam měl neobyčejný plakát, skutečné umělecké dílo vytvořené k tehdejší premiéře geniálním secesním malířem Alfonsem Muchou. Jistě mohly být zajímavé inscenace v Národním divadle v choreografii význačného choreografa Augustina Bergera (1917) a Jelizavety Nikolské (1936).

Poslední uvedení tohoto titulu se odehrála právě v libereckém baletu v roce 1947 a v Opavě v roce 1948. O to více je cenné, že se tým současných tvůrců pustil do přepracování a zjednodušení libreta Princezny Hyacinty s choreografií a režií Mariky Blahoutové. Důležitým spolutvůrcem inscenace je Kateřina Hanáčková, dříve kritička, nyní PR manažerka pražského Národního divadla. Uvést Princeznu Hyacintu byl vlastně její nápad, stejně tak jako úprava a zkrácení libreta.

Nová hudba i libreto

S dosti velkým očekáváním jsem se vydala na premiéru. Především mne zajímala nově zkomponovaná hudba soudobého renomovaného skladatele Zbyňka Matějů v kontextu s dochovanou partiturou Oskara Nedbala. Nahrávka Nedbalovy kompozice existuje jen v torzu, takže bylo pro autorku a choreografku Mariku Blahoutovou složité získat ucelenou představu. Do partitury autoři tedy zasáhli a upravili ji pro komorní orchestr (klavír, housle, violu, violoncello, klarinet, harfu a bicí nástroje), který hraje živě. Hudba Zbyňka Matějů je velmi dynamická a silně napomáhá ději v dramatických scénách.

Je otázkou, zdali v kontrastu s operetně baletními melodiemi Oskara Nedbala k sobě obě kompozice pasují. Nejedná se o koláž v pravém slova smyslu, ale o dvě naprosto stylově různorodé, a přitom propletené hudební roviny. Pro citlivé posluchače působí leckdy chaoticky a nesourodě. Klavírista Daniel Wiesner je s křídlem vsazen do přízemní lóže nad orchestrem, celou dobu je zády k divákům a jen přes rameno může sledovat spoluhráče v orchestru. Pravda je, že řadu sólových partů hraje sám, ale kdyby byl v orchestru s ostatními hráči, bylo by to jistě přirozenější.

Humor ani drama nechybí…

Děj baletu je umístěn na hrad Trosky, jehož tajemství láká dodnes. Vesnický kovář touží po bohatství a vydá se na cestu získat bájný poklad. Na hradě se setkává s krásnou princeznou Hyacintou a zamiluje se do ní. O Hyacintu se zajímají dva nápadníci, ale nakonec se jí zmocní černokněžník Aratron. Při pokusu o její vysvobození se dostává kovář až do bájné říše Hyacint.

Pohádkovému příběhu nechybí humor ani dramatické situace, zdůrazněny jsou zásadní hodnoty vítězství dobra nad zlem a čistá, opravdová láska. Všechny profesionální podmínky k vzniku představení byly dobře připraveny, ale, jak je obvyklé, i přes všechny slibné předpoklady k vlastní tvorbě inscenace to nemusí stačit.

Ve výsledku se již od prvních ze sedmi obrazů jeví choreografie jako velmi konvenční a poněkud plytká. Role kováře, Hyacinty, černokněžníka i dalších postav jsou sice logicky vystavěny, je jim rozumět, ale vlastní pohybový slovník připomíná baletní klišé inscenací z minulého století. Překvapuje mě, že choreografka Marika Blahoutová se všemi svými zkušenostmi, získanými již v angažmá u Pavla Šmoka i z vlastní choreografické tvorby, používá vazby sice taneční, ale poměrně málo originální, postrádající hloubku, pravdivost a intenzitu projevu.

Vtipně jsou postaveny výstupy obou komických nápadníků Dona Panfilia, šlechtice kastilského, a potulného českého rytíře Zvonimíra i konfliktní situace v boji proti zlým silám a kouzlům čaroděje Aratrona (Jaroslav Kolář). Michal Kováč v roli kováře je celkem přesvědčivý, i když byl zpočátku herecky strnulý. Ve scénách s čarodějem je několikrát omráčen, poražen, ale vždy se znovu dává do boje. Stejně tak omámena a zakleta je opakovaně princezna Hyacinta v interpretaci krásné tanečnice Nurii Cazorly Garcíi. Tyto scény se opakují v podobné intenzitě, až diváci poněkud ztrácejí přehled. 

…přesto krok nazpět

K překonání zla pomáhají kováři symboly, amulety srdce i zázračná podkova. Aratron se zmocnil princezny a chce získat i její nádhernou korunu. Z tajuplné Aratronovy sluje vysvobodí princeznu vládkyně říše Hyacint (není jasné, proč ji hraje stejná tanečnice, Maria Gornalová, když hraje matku princezny Hyacinty v předchozím dějství). Kovář se dostane do říše Hyacint a záměrně je vílami váben a provokován. Jeho láska k princezně odolá všem svodům a nátlakům. S princeznou se znovu šťastně setká i přes novou ataku násilného Aratrona, láska vítězí i pomocí již zmíněných zázračných symbolů srdce a svítivé podkovy a také pomocí postavy Amorka a světlonoše (v působivé interpretaci Annabel Pearce), který dějem významně prochází a kováře doprovází. V závěru se oba zamilovaní dočkají svatby, oběma požehná i matka Hyacinty. Scénické prostředí, které se mnohokrát v inscenaci proměňuje, tvoří schodiště v pravé části scény a horní rampa, most, horizontálně upevněný, který je využíván jen chvílemi. Z vesnické kovárny a ze zámecké síně na hradě s určitými secesními prvky a zdobením se dostáváme přes čarodějnou, až pekelnou sluj černokněžníka s visícím drakem až k jednoduše pojatému království Hyacint. Dekorace jsou vytahovány a spouštěny z provaziště, což působí zastarale.

Scénu vytvořila Lucie Loosová, která má s baletem mnoho zkušeností, stejně tak jako významný výtvarník kostýmů Josef Jelínek. Jeho baletní ryze pohádkové kostýmy jsou precizně a detailně promyšlené, ale splňují výrazně pojetí tradičního klasického baletu. Především kostýmy dívek, vesničanek i sboru víl s dlouhými parukami působí jako z Giselle nebo Rusalky. Podobně jako choreografie nejsou rozvinuty o současné vnímání.

Inscenaci rozhodně chybí timing, některé scény jsou až zbytečně dlouhé a natahované. Předpokládala jsem, že režijně dramaturgická koncepce obnoveného díla bude celkově modernější a svižnější. V porovnání s nedávnými inscenacemi libereckého baletu pod uměleckým vedením Mariky Mikanové vnímám premiéru jako krok zpátky.

Psáno z druhé premiéry 2. dubna 2023, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec.

Princezna Hyacinta
Režie, choreografie: Marika Blahoutová
Úprava libreta: Kateřina Hanáčková
Hudba: Oskar Nedbal, Zbyněk Matějů
Scénografie: Lucie Loosová
Kostýmy: Josef Jelínek
Light design: Pavel Hejret, Marika Blahoutová
Asistent choreografa: Michaela Wenzelová, Alexey Yurakov
Premiéra: 31. 3. 2023