Proces

Proces

Proces

Český tanec zažil krátce před vánočními svátky velký návrat. Na scéně alternativního prostoru Roxy/NoD se uskutečnila ve středu 17. prosince 2014 premiéra choreografie Proces Dory Sulženko Hoštové ve spolupráci s Janem Čtvrtníkem. Sulženko Hoštová se vrátila po čtyřleté odmlce na jeviště teprve nedávno – jako interpretku ji mohli diváci vidět v premiérovém uvedení choreografie Globe Jiřího Bartovance (Recenze představení  ZDE) či experimentálním site-specific projektu Evy Blažíčkové nesoucím název Kytice, mezigenerační dialog (Recenze představení ZDE). O necelé dva měsíce později ohlásila ideu vlastního choreografického počinu s názvem Proces, na který požádala širokou veřejnost o finanční spolupráci prostřednictvím serveru www.everfund.cz, kde se též objevil průvodní dopis autorky: Jak vypadá nejlepší taneční představení? Hodně akce? Hodně světel? Hodně zpocených těl? Nebo jednoduchý pohyb dvou prstů, které si budete navždycky pamatovat? V Procesu to chceme vyzkoušet a s diváky na tyhle otázky hledat odpověď. Zatím jsem si v autorských představeních vystačila sama, ale od Tore uběhlo už pět let a do Procesu potřebuju dostat dialog. Honza Čtvrtník dře už rok, aby se z herce stal tanečníkem, a v závěru se k nám připojuje Johana Švarcová jako DJ. Díky Adamu Halašovi a NoDu máme na Proces prostor a techniku, zbytek práce je na nás a k tomu potřebujeme i vaši pomoc – jako diváků i jako podporovatelů. Předem děkuju a zvu 17. prosince na premiéru! Dora.“ Projekt dostál očekávané podpory těsně před jeho premiérou a pozvánky se objevily nejen v kulturních časopisech, ale i na webu bulvárních novin. Již mezi příchozími mohl divák poznat mnoho známých osobností současného tanečního dění, a to i přes cigaretový kouř, který se linul od každého stolu; očekávání byla tedy nesporně veliká.

Již při příchodu jsme mohli pozorovat na scéně DJ Johanu Švarcovou za mixážním pultem, jak pomalu potahuje z cigarety a připravuje svůj nástroj na očekávaný výkon. V moment, kdy pohasla světla, performeři vstoupili na jeviště obyčejnou chůzí, jíž protínali celý prostor v pravidelných kružnicích se zcela vážným výrazem ve tvářích. Jednalo se o jakousi dětinskou hru, kdy jeden pronásledoval druhého, a naopak, aniž by však utichal pravidelný rytmus chůze prokládaný strukturovanými dupy v různém rytmickém rozpoložení. Divák mohl vycítit velké napětí, jež se stupňovalo každým protnutím drah nebo vzájemným pronásledováním. Použité grimasy a pohledy byly mírně přehnané a divák získal pocit sarkasmu a ironie. Chůze znenadání ustala a oba se postavili proti sobě; Jan se snažil Doru uchopit do náruče, ona však jeho ruce odhodila, jako by ho nechtěla už nikdy vidět. Agresivita úchopů se stupňovala, až dění vyvrcholilo v dlouhotrvající taneční sekvenci na hudbu typickou pro dnešní taneční kluby – trance, dance, house a podobné hudební žánry. Pro duet byl charakteristický druh manipulativní agresivity, která provázela pohybový materiál od běhu a podkopávání nohou až po vzájemné doteky a údery připomínající domácí násilí. Oba tanečníci se náhle zastavili. „To nestačí. To prostě nestačí,“ pronesli směrem do publika. Dora i Jan vyčerpaní přecházeli z jedné strany jeviště na druhou a úpěnlivě přemýšleli nad něčím, čím by mohli zazářit. „Tak teda jinak,“ vrhli se k sobě a tentokrát bez hudby předvedli předchozí sekvenci pohybů se slovním komentářem: „Facka.“ – „Padám.“ – „Objímám tě.“ – „Nesnášim tě.“ Velmi ironická scéna, ve které si doslova „utahovali“ z dnešních duetů (nejen) současného tance s typickým námětem partnerského sporu, jehož pohybovému výrazivu je vlastní doslovná popisnost.
Dora i Jan se opět znenadání zastavili a zcela deprimovaní přemýšleli, co dál. Ústředním motivem, který předznamenával nový pokus o zaujetí divákovy pozornosti, se stal princip převleku – performeři ustoupili do zadní části jeviště, kde se v kruhovém světle převlékali do jiných šatů, a jakmile světlo potemnělo, následovala další akce; takový postup připomínal techniku filmového střihu, a umožnil tak fragmentární vyprávění bez přerušení dějové linie. Do centra jeviště dopadlo smotané lano zavěšené u stropu. Oba začali lano velmi vtipným způsobem rozmotávat (každý měl svou vlastní tezi, jak nejlépe uzel rozmotat). Po rozmotání si Dora navlékla horolezecký postroj, ustoupila do pozadí jeviště a najednou se velkou rychlostí rozběhla proti divákům. Jan držící druhý konec lana ji doslova několik centimetrů před první řadou zvedl do vzduchu a Dora se houpala těsně nad hlavami diváků. Dořiny urputné pohledy na Jana říkající: „Dělej taky něco!“ – ho vyprovokovaly k deklamaci monologu. Zpočátku velmi neosobní projev se proměnil v živé vyprávění a gestikulaci, až upustil provaz a Dora klesla k zemi. Její výraz tváře při smotávání lana, říkající něco ve stylu: „Samolibej parchant!“, byl velice žertovným detailem dokreslujícím celou bizarní scénu.
Znovu následovala scéna s převleky. Jan po převlečení vážným hlasem oznámil: „Interakce s divákem.“ Z horizontu jeviště se poté pomalými kroky přesouvali dopředu s upřenými pohledy směrem k publiku. Jan pronesl k jednomu divákovi: „Ty!“ Jakmile začal natahovat ruku a divák už téměř vstával ze židle, Dora ztišeným hlasem řekla: „Ne. Ten ne.“„Proč ne?“ – „Prostě ne!“ Najednou sebou oba praštili o zem a navrátili se k původní taneční variaci, kterou prováděli s útrpnými pohledy, jako by znovu šlo o ironizující parodii přehnaných výrazů. Ke konci choreografie veškerý pohyb ustal, tanečníci se postavili vedle sebe do centra jeviště a začala hrát hudba připomínající americký film Mission: Impossible. Píseň pomocí zrychlujícího tempa stupňovala napětí v sále a oba tanečníci pomalu ustupovali vzad až k samotnému horizontu jeviště, kde se za nimi otevřely dveře a zpoza obou postav se vyvalil dým. Byl jsem doslova v šoku neuvěřitelnou kýčovitostí celé scény, která byla naprosto brilantně řešena, a s napětím jsem očekával, co bude následovat; osobně jsem tipoval, že zazní výstřel a oba padnou k zemi, nicméně svrchu začalo pršet a oba moknoucí pod přívalem deště se k sobě přimykali jako milenecký pár – scéna jako vystřižená z filmu Singin’ in the Rain.
Proces sliboval dokonalé dílo, čemuž určitým způsobem dostál. Jedná se o experimentální projekt, ve kterém tvůrci inteligentním způsobem zesměšňují současné divadelní (i filmové) postupy a techniky. Dora Sulženko Hoštová je již zkušenou choreografkou, což mohl nejeden divák ocenit na choreografické struktuře celého kusu. O tanečních kvalitách není ani nutné se zmiňovat – Dořino interpretační a taneční umění je pastva pro oči. Partnerství s hercem Janem Čtvrtníkem, který statečně obstál ve složitých pohybových variacích, jí jistě prospělo. Dora se tak odvážně pustila do mluvených projevů, které pro její dosavadní tvorbu nebyly typické. Po čtyřleté odmlce se navrací k ironizující linii své tvorby (Na Bidýlku, Do světa); zkrátka Sulženko Hoštová umí vytvořit odlehčené, ale přesto inteligentní dílo, které v dnešní tanečně-divadelní produkci, zahlcené nekvalitně zpracovanými vážnými tématy, je velmi vítané.


Psáno z premiéry 17. prosince 2014, Experimentální prostor NoD, Praha.


Proces

Námět a choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Spolupráce: Jan Čtvrtník
Dramaturgie: Marta Ljubková
Hudba: Johana Švarcová a Jiří Konvalinka
Light design: František Fabián
Kostýmy: Vladimíra Fomínová



VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: