Projít si tvůrčí proces od začátku do konce aneb HUTCH jako výzva pro deset mladých tanečníků
Renomovaný taneční soubor DEKKADANCERS představil pilotní experimentální projekt DEKKA KICK-OFF: HUTCH, který, jak z titulu představení vyznívá, má doslovně „nakopnout“ začínající tanečníky i mladé umělce příbuzných oborů k samostatné autorské tvorbě. Jako podtitul k této obětavé a edukativní činnosti souboru mě napadá Čapkovo téma Jak se dělá divadlo. V tomto případě taneční divadlo. A jak se doopravdy dělá, měla možnost si vyzkoušet i poznat skupina deseti vybraných tanečníků během přibližně pěti měsíců tvůrčího setkávání, vymýšlení a zkoušení.
DEKKA KICK-OFF: HUTCH. Foto: Michael Amico.
Tanečníci ve věku 18–26 let byli vybráni v loňském roce konkurzem ze 150 přihlášených. Umělecký šéf DEKKADANCERS, tanečník i choreograf, Štěpán Pechar spolu s Patrikem Čermákem a dalšími členy souboru byli u celé akce od prvopočátku včetně produkce. Při výběru adeptů se zaměřili nejen na fyzické dispozice, ale i na určitou pestrost a různorodost „nepopsaných“, nezkušených jedinců, většinou studentů. Původně chtěli oslovit i jiné profese umělců, herce, režiséry.
Pilotní program se soustředil na absolutní samostatnost mladičkých tvůrců od výběru tématu, sepsání scénáře po vytvoření choreografie. Účastníci projektu se učili pracovat se světly, bylo třeba navrhnout kostýmy a také vybrat hudbu. Mimo to šlo i o rozdělení a načasování zkoušek a to vše byla pro mladé neuvěřitelná výzva. Málokdy se někomu něco takového poštěstí, aby měl k dispozici zkušební sál a následně velkou scénu ARCHY+.
Se skupinou pracovali dva hudebníci František „Luteja“ Dušek a Tomáš „TAIPEI8000000“ Prokop. Více elektronická a hodně rytmická hudba byla rozdělena na několik částí odpovídajících délce jednotlivých pohybových kompozic. S týmem spolupracovala výtvarnice kostýmů Emma Fiala, která pomohla s realizací kostýmů (barevně vedla černá, šedá, světlá i hnědá, do těchto odstínů byly laděny blůzová trika s řásněním, kalhoty, kraťasy, opasky a pásky).
Zahlcení informacemi
Scéna je prázdná, na tazích je vyvěšena bílá, obrovská, zřejmě hedvábná látka, jež vytváří iluzi jakýchsi těžkých mraků, na zemi je černý baletizol. Tanečníci jsou na začátku v kompaktní skupině, postupně se dostávají do celého prostoru scény. Zezadu svítí oranžově tři kontra rampy světel nad sebou. Světla zde mají velkou roli, dotváří situace plné nejistoty i úzkosti z tisíců informací, které se na nás valí z reality, z internetu a sociálních sítí. Mladí lidé bez nich nemohou být, a zároveň se cítí jimi zahlceni. Pocity přehlcení, tíha a chaos dospívání i chaos současného světa, v kterém žijí, se do představení zřetelně propisují.
Mladí neumí ve svém věku čelit tlaku společnosti. Kde je bezstarostnost mládí? „Všichni říkaj, že časem se to zlepší. Ale tohle jsou prej ty nejlepší léta, co si mám užít. Je to těžký. Mám pocit, že nic lepšího nedokážu. I když mám celý život před sebou. Radši se ztrácím. Utíkám jinam. Chci jinam. Tam, kde věci dokážu ještě změnit. Až vyrostu, bude to lepší?“ zní jejich zpovědi. A kudy z toho všeho ven?
Pocity a emoce v neklidné mysli se prolínají do dílčích tanečních etud, do pohybových dialogů genderově rozdílných párů. Ve skupinových choreografiích se střídá unisono jednotný pohyb, ale někdo vždy změní nové sekvence v další pohybovou nabídku. Dva mladíci a osm dívek pracuje s různým tempem, chvílemi i izolovanými pohyby paží i rukou.
Souhra i nesouhra v pohybu, jednota i názorová odlišnost. Sledujeme menší skupinky i krátká sóla. Někdo z přítomných využívá znalosti ze street dance, několik tanečnic (zřejmě z konzervatoře) naopak uchopí pohybové fráze více v duchu contemporary, kdy je vidět suverénnější techniku i jistou rutinu nohou i jejich rozsahu. Točky a rotace jsou použity minimálně, převažují drobné prvky a rychlé krokové vazby triple step, i lidové prvky, překroky, přeskoky i různé menší skoky. Pohybový slovník je uzpůsoben tak, aby to všichni zvládli. Tady je vidět jistá hranice ve výběru krokového materiálu i schopnost kritického pohledu na věc. To jsem docela obdivovala. Je přeci velmi těžké sjednotit se v názoru a prosazování se ve skupině.
Občas bylo ve zbytečně dlouhých pasážích pohybového sdělení příliš. Někdy zase tvůrci utekli brzo od zajímavého nápadu, motivu a variace. Dalo by se tedy škrtat a krátit nebo někde přidávat. Všechny zřetelně bavilo vymýšlet světelné změny, těch využili opravdu maximálně včetně rychlých proměn v kontra světlech, průvanech, diagonálních reflektorech, použili i bílá úzká světla, další efekty kouřostroje a krátce i stroboskop. Téma se pak ovšem ztrácelo v lavině světelných přechodů. Co však vydrželo až do konce, bylo pevné odhodlání i energie. Některé části byly záměrně depresivní, přesto představení nevyznělo nijak bezvýchodně, i když se na celou skupinu v závěru sesunula tíha bílých látkových mraků.
Z profesionálního divadla známe, že dílčí zadání zadává vždy jeden choreograf, asistent nebo vybraný tanečník. Bylo asi někdy těžké domluvit se na termínech zkoušek (někdo z nich pracuje, chodí na rozdílné školy), proto si myslím, že strávili i ztráceli čas diskutováním a sjednocováním záměru. A protože mentoři do toho vůbec nechtěli zasahovat, odvedla celá parta obrovský kus práce. O to také šlo, aby účastníci projektu v tom byli sami za sebe, od začátku do konce.
Psáno z premiéry 5. března 2025, ARCHA+.
DEKKA KICK-OFF: HUTCH
Vytvořili i tančili: Olha Bashkirova, Simona Bednaříková, Luisa Brychcinová, Amálie Cuplová, Leontina Foltýnová, Kateřina Hulínská, Vojtěch Javůrek, David Kodys, Kristýna Kosková, Alice Silná
Za pomoci Štěpána Pechara a Patrika Čermáka a celého týmu DEKKADANCERS a ARCHA+
Kostýmy: Emma Fiala
Hudba: František „Luteja“ Dušek, Tomáš „TAIPEI8000000“ Prokop
