Rapsodie, Dva holoubci – Večer s Frederickem Ashtonem

Rapsodie, Dva holoubci – Večer s Frederickem Ashtonem

Rapsodie, Dva holoubci – Večer s Frederickem Ashtonem

Během ledna se většina baletních souborů, jakož i jejich diváků, vzpamatovává z vánoční nálože Louskáčků, pročež bývá první měsíc v roce mnohdy tanečně méně zaneprázdněný. Zcela opačnou taktiku ovšem nasadily projekty zabezpečující živé přenosy baletů do kin. Nejprve se odehrálo představení Maillotova Zkrocení zlé ženy v podání souboru Velkého divadla v Moskvě a hned dva dny nato, 26. ledna 2016, vstoupil do kin londýnský Královský balet s jednou z mnoha ze svých poct choreografu siru Fredericku Ashtonovi. Tentokrát byly na programu dva kusy – symfonická Rapsodie na Rachmaninovovu stejnojmennou skladbu na Paganiniho téma a dvouaktový balet Dva holoubci, který se na prkna Opery v Covent Garden vrátil po více než třiceti letech. Večer otevírala Rapsodie, balet pro hlavní pár a šest tanečnic a šest tanečníků ve sboru v poněkud nelichotivých kostýmech. Premiéra se odehrála v roce 1980 a byla dárkem k 80. narozeninám královny matky. Ústřední role byly ušity na míru Michailu Baryšnikovovi a primabaleríně Královského baletu Lesley Collierové, která nastudovala titul se současným hvězdným párem. Baryšnikovova role  připadla Stevenu McRaeovi, a komu taky jinému. Těžko si představit tanečníka, který by byl nejen v souboru, ale dost pravděpodobně i na celém světě vhodnějším interpretem než tento brilantní Australan, jenž mimo jiné dovede v naprosto jiskřivou dokonalost skloubit baletní techniku se stepem (kterak ostatně předvedl i na prknech Covent Garden ve Wheeldonově Alence v říši divů). Za ženský protějšek byla vybrána Natalia Osipova, která v jednom z rozhovorů uvedla, že v životě netančila v tak rychlé choreografii. A prohlásí-li toto balerína, která se rozhodla v druhém jednání baletu Giselle trhnout rychlostní rekord v prováděných piruetách, měli bychom ji brát vážně. A opravdu. Tempo se nedá popsat jiným slovem než zběsilé. Ale zatímco v hudbě vše bezstarostně funguje, z tance, který se bezhlavě snaží zuby nehty držet krok s rytmem, se stává téměř nestravitelné atletické představení vysílající do hlediště vjemy s kadencí AK-47. Tanečníci, byť zvládají, dle mého názoru, až brutální bestialitu kladených nároků bez výrazných problémů, vypadají, jako by do nich šlo téměř konstantně 220 V (čest adagiovým výjimkám, během nichž se může nadechnout nejen umělec, ale i divák), a variace jsou tak přeplněny prvky a pohyby, že výsledek ztrácí jakoukoli rafinovanost, vytříbenost a styl. Vzniknout balet jako pocta automobilu Bugatti Veyron, pochopila bych. Ale k oslavě osmdesátin vznešené dámy modré krve? Steven McRae byl samozřejmě fantastický a za svůj výkon si beze zbytku zasloužil každé jedno tlesknutí a provolané bravo, jelikož jeho schopnosti v allegru odporují veškerým fyzikálním zákonům včetně toho o zachování hmoty. Naopak Natalia Osipova, na první pohled tanečnice raketového tempa, působila mnohem přirozeněji v uvolněných pomalých pasážích. Ze šesti sborových tanečníků na sebe výrazněji upozornil mladý Marcelino Sambé, který – nehledě na náročnost a vražedné tempo – zvládl působit jako někdo, kdo si každou vteřinu svého tance zatraceně užívá. Po vaz lámající Rapsodii náladu zklidnila choreografie Dva holoubci z roku 1981, která spolu s hudbou Andrého Messagera odvyprávěla „po ashtonovsku“ kouzelně naivní příběh o neposedné dívce, city cloumaném malíři a cikánech, který podobně jako La fille mal gardée téhož choreografa roztahuje koutky do bezděčného úsměvu. Mladý umělec (Vadim Muntagirov) se snaží na plátně zachytit svou milou (Lauren Cuthbertsonová), leč ta chvíli neposedí, což malíře poněkud vytáčí. Náhle se objevují cikáni a dívka z jejich středu (Fumi Kaneko) okouzlí mladíka natolik, že opustí svou milou a odejde za ní. V druhém dějství pak sledujeme, jak je malíř postupně vytlačen z cikánského tábora, když už cikánčin milenec (Ryoichi Hirano) sezná, že toho nadbíhání jeho partnerce bylo tak akorát dost, a pokorně se vrací do svého ateliéru k dívce, která zatím sama sleduje za oknem poletující holuby, kteří ji tolik rozptylovali ve chvíli, kdy měla spořádaně sedět modelem. Lauren Cuthbertsonová byla ve své roli odzbrojujícím způsobem rozkošná, a ať už představovala hravou rozpustilost, nebo opuštěnou dívku, byla vždy zcela přirozená. Vadim Muntagirov, byť dle svých slov v této choreografii tančí rád proto, že musí být nejen tanečníkem, ale i hercem, partnerce projevem nestačil a ke svým dvěma výrazům – bezmezného štěstí a zoufalé tragédie – přidal třetí: předstíranou uraženost. Ale dejme mu ještě sezonu, dvě a věřme, že pod vlivem děl Ashtonových a MacMillanových, která tvoří základ repertoáru Královského baletu, získá na výrazové přirozenosti a rozšíří svůj herecký rejstřík. V roli temperamentní cikánky vystoupila Fumi Kaneko, která na poslední chvíli zastoupila za zraněnou Lauru Moreru, jež by bývala byla jako koketa perfektní (vzpomeňme na její roli Lescautovy milenky v loňském přenosu Manon). Kaneko na první pohled působila příliš sluníčkově usměvavě a postrádala určitou zemitou živočišnost, kterou byste od cikánky čekali. Jelikož byl ale Muntagirovův hrdina rovněž spíš průzračně naivním romantikem, kterého by přílišná živelnost spíš vyděsila, partnerství mezi nimi fungovalo. Po taneční stránce Dva holoubci nabídli typickou anglickou čistotu stylu, až pitoreskní hravost ve variacích, v nichž hlavní hrdinové napodobovali ptačí pohyby vždy na té správné hranici mezi roztomile úsměvnou komikou a donebevolajícím trapnem. Ve scéně cikánského tábora pak kromě skvostně roztančených sborů (za nastudování klobouk dolů před Christopherem Carrem) hýřících všemi barvami vynikal opět zcela senzační Marcelino Sambé. Dva holoubci se sice, na rozdíl od Marné opatrnosti téhož autora, nestali fenoménem uváděným na mezinárodních scénách, nabízejí ale podobně nakažlivou radost z tance a malebnost anglické baletní školy. A jak řekla Lauren Cuthbertsonová: „A máme tu živé holuby!“ Psáno z živého přenosu 26. ledna 2016, Bio Oko. Rapsodie Choreografie a scéna: Frederick Ashton
Hudba: Sergej Rachmaninov
Výprava a kostýmy: Jessica Curtis
Světelný design: Peter Teigen
Režie: Christopher Carr a Grant Coyle
Klavírní sólo: Robert Clark Dva holoubci Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: André Messager
Hudební aranžmá: John Lanchbery
Scéna: Jacques Dupont
Světelný design: Peter Teigen
Režie: Christopher Carr Dirigent: Barry Wordsworth
Režie přenosu: Ross MacGibbon

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: