Resistance Movement, Béton brut: Brutalismus a autenticita na rozkvetlé Divadelní Floře

Béton Brut. Foto: Christine Miess.

Autor Lucie Štádlerová

O díle polského choreografa Macieje Kuźmińského Every Minute Motherland vypovídajícím o válečné zkušenosti se už v Tanečních aktualitách psalo (zde). Se zážitkem s válkou bylo spojeno i jeho druhé dílo Resistance Movement uvedené na festivalu (celkem jich od počátku ruské agrese na Ukrajinu vypovídajících o válce vytvořil pět). 

Mladá ukrajinská tanečnice Daria Koval přichází na jeviště v civilním oblečení. Svoji výpověď začíná převlekem do dlouhé vyšívané sukně a odhalením hrudě s tradičním ukrajinským náhrdelníkem. Její nahota symbolizuje upřímnost, otevřenost a sílu vzdor ničivé válce, jak se dozvídáme z hlasu doprovázejícího její pohybovou výpověď. Projev Kovalové je velmi silný, vypráví autentický zážitek bez jakékoliv stylizace, tělo je vypravěčem její duše. 

Z práce s prostorem i se samotným tělem, se dá dobře číst smutek z nuceného útěku do cizí země, ale i neuvěřitelná síla a vůle se vzepřít a žít dál. Ve třináctiminutovém sólu stihne přenést bolest a bezmoc, stejně jako jistý náznak naděje, který spatřuje právě v tanci a v síle ukrajinské komunity na Tenerife, kde teď žije a tančí. Nedivím se, že Daria Koval sklidila za tento svůj počin několik cen diváků a na festivalu ve Frankfurtu nad Mohanem i Cenu poroty za svůj taneční výkon.

Tíha jiného charakteru pak na diváky doléhala z inscenace Béton brut rakouské taneční skupiny Hungry Sharks, která se od roku 2011 snaží etablovat pouliční taneční styly do divadelního prostředí. V díle Béton brut si vybrala téma brutalistní architektury. Volba motivu není náhodná, geneze urban/street dance je spojena právě s betonem, architekturou sídlišť. Brutalismus a pouliční tanec také vždy vyvolával a vyvolává diskuze, mnohdy provokuje svojí existencí. Oběma disciplínám je navíc blízký kontakt s materiálem a jistě by se našlo ještě mnohem víc společných jmenovatelů.

Dalo by se říct, že hlavním interpretem díla je míchačka na beton, což už samo o sobě naznačuje nevšední zážitek. Na počátku na jevišti stojí, ale postupně je brána do hry. Nevšední zážitek zajišťuje i míchání betonu přímo na jevišti a vsazení ochozených bot do forem, které se zalijí betonem. Neslyšně tvrdnou v ústraní a chvíle pro využití této bizarní rekvizity ještě přijde. 

Na potemnělém jevišti pomalu procitá čtveřice tanečníků. Jejich těla jsou stavebním materiálem, postupně na sebe a do sebe svojí tíhou zapadají, pohybují se v prostoru, vytvářejí tělesné konstrukce. Oblíbeným obrazcem je čtverec. Buď ho formují svými těly, nebo ho obcházejí, ze svých těl staví hranaté budovy. Všude víří prach a kouř a z nich vylézají interpreti s velmi náročnými streetovými sekvencemi. 

Brutalismus je z celé choreografie i slyšet. Zvuky, které doprovázejí pohyby zkušených tanečníků, někdy až bolí. Rozhodně se nejedná o žádné libozvučné tóny, ale především o řezaní betonu, pokládání těžkých bloků na sebe, šoupání panelu, bourání nebo rozpad. I světelný design je koncipován tak, aby vyvolával těžkopádný, ponurý dojem. Tak trochu zednické a trochu pouliční oblečení je další promyšlenou složkou kompaktní a skvěle prokomponované inscenace. Tanečníci si pro Béton brut vytvořili i vlastní jazyk rukou, gesta, která nesou určité významy a doplňují jednotlivé výpovědi jejich těl. Naznačují ostrost, sílu, pevnost. 

V závěru opět přichází na řadu boty zatuhlé v betonu, které si jedna z interpretek nasadí a projde se v nich po jevišti. Na jejich útlých a vypracovaných, odhalených nohách navíc vypadají o to víc houževnatě. Dusot, který chůzí vytváří, evokuje příchod celé tlupy slonů. Úplný vrchol diváky však ještě čeká. Interpreti svépomocí zavěsí míchačku, ze které se všude rozsypal štěrk, ke stropu a dlouhovlasá aktérka si pak s ní hraje. Míchačka doslova lítá vzduchem, tanečnice před ní umě uhýbá, různě se na ni věší, stojí. Kdejací novocirkusoví performeři by jí mohli takto zajímavý objekt závidět.

Béton brut by se právem měl označit za jeden z highlightů letošní dramaturgie taneční sekce, ne-li celého festivalu. Nejenže si skvěle pohrává s tématem volnosti na taneční bázi – street dance je přece jedním z nesvobodnějších tanečních stylů, ale je i dokonale propracovaným dílem s výborným obsazením i celkově promyšlenou koncepcí. Je patrné, že dílu předcházel poctivý výzkum, jehož poznatky jsou obtisknuty do surových těl velkých objektů. Hungry Sharks rozhodně stojí za sledování. 

Psáno z festivalu Divadelní Flora 13. a 14. 5. 2024 v Olomouci.

Resistance movement
Maciej Kuźmiński & Daria Koval 
Choreografie, remix hudby, dramaturgie, video, light design: Maciej Kuźmiński
Hudba: Max Richter
Video, fotografie, grafika: Aleksander Joachimiak
Performance, návrh kostýmu a spolupráce na choreografii: Daria Koval 

Béton brut 
Hungry Sharks
Námět, koncept, umělecké vedení, choreografie: Valentin Alfery
Živý zvuk, kompozice: Manuel Riegler
Dramaturgie, asistent choreografa Marco Payer
Produkce, umělecká konzultace, hlas: Dušana Baltić
Asistence produkce: Maira Darja Horvath, Laura Graciela Saiz, Max Rosenberger
Světelný design: Valentin Alfery
Kostýmy: Kreineckers / Anna & Magdalena Kreinecker
Fotografie: Jelena Janković, Christine Miess, Kilian Kovacs (Cover)
Provedení a pohybový výzkum: Elena Bartosch, Timo Bouter, Alexander Tesch, Maëva Abdelhafid