Zájem o Prokofjevův balet Romeo a Julie neslábne, o čemž svědčí hned dvě nová nastudování, uvedená takřka současně. Zuskovo v Národním divadle nabídlo kontroverzní výklad skrze polaritu světa, Baloghovo v Moravském divadle Olomouc šlo naopak prošlapanou cestou tradiční interpretace. Současný olomoucký Romeo je v pořadí třetím v nastudování Roberta Balogha. Poprvé jej inscenoval v roce 1996 v Plzni, poté o čtyři roky později v Olomouci. A jak se ukazuje s aktuálním datem výroby, na výsledném produktu se mnoho nezměnilo. Už v plzeňské inscenaci měl na zřeteli efektnost veškerého dění, jeho choreografie byla neoklasicky eklektická, místy neopodstatněně akrobatická a libovala si v teatrálních gestech. Svěžest jí však dávali mladí šikovní tanečníci i nápaditá práce se scénou Ladislava Vychodila s efektním využitím spodního jeviště ve scéně hrobky. Verze „Olomouc 2000“ zakonzervovala to zmrtvující a opustila některé oživující momenty, verze současná šla v tomto trendu ještě dál. V programu k současnému Romeovi a Julii je u položky libreto napsáno: Robert Balogh podle Williama Shakespeara. V čem spočívá Baloghův libretistický vklad? Postřehl jsem vypuštění některých čísel (např. odchod hostů z plesu na Prokofjevovu Gavotu nebo zkrácení třetího obrazu druhého dějství – scéna na náměstí vrcholící dvojitým soubojem). Jinak se ale Baloghovo libreto nápadně podobá tomu původnímu, jehož autory jsou Sergej Prokofjev, Sergej Radlov a Adrian Piotrovskij (a nutno doplnit ještě Leonida Lavrovského, který upravil libreto pro ruskou premiéru). A co ze Shakespearovy předlohy čerpá Balogh nad rámec původního libreta? Ničeho zásadního jsem si nevšiml. Je to už takový leitmotiv týkající se autorského práva. Ostatně ostře to kritizoval už Vladimír Vašut, který na podobné přisvojení si autorství libreta upozornil u plzeňské inscenace v šestadevadesátém, když Baloghův vklad označil jako „malou kosmetiku v dramaturgii“ a „nultý“ autorský podíl na libretu. Bohužel problémů s respektem k autorskému právu měl Balogh více. Ostatně kvůli neošetření autorských práv musel Balogh jako baletní šéf v Olomouci v nedávné době stáhnout inscenace Karel Gott – Zlatý hlas z Prahy a naposledy Jesus Christ Superstar. Ačkoli se Baloghovo libreto nápadně podobá tomu původnímu a velice nosnému, nedaří se mu přesvědčivě rozehrát jednotlivé scény – občas vznikají z ničeho nic a nesměřují nikam. Už úvodní scéně chybí gradace, když se rychle přechází do souboje bez předchozí charakteristiky melancholického Romea a ranní atmosféry. Bez výstavby je i plesová scéna s choreograficky nepříliš nápaditým rytířským tancem. První velké uvedení Julie do společnosti se tady nekoná, Julie se na plese prostě vyskytne. Režie prostý je výstup Romea, Merkucia a Benvolia před příchodem na ples. Přijdou, zatančí své bezobsažné pas de trois a odejdou. Proč? Tuhle otázku je v Baloghově inscenaci často zbytečné pokládat. Bohužel i ve scénách zásadních, jakou je třeba ona balkonová. U Balogha Romeo tančí s Julií… no, tančí… chvílemi ji spíše akrobaticky přemisťuje a zvedá do výšky, občas „nahodí“ do publika zamilovaný výraz, aby se vědělo, o co jde. Nadto mladí interpreti mají se zvedacími figurami plno práce. Původní obsah duetu se sice vytrácí, ale nahrazuje jej nový, byť pro diváka jinak vzrušující, když si v duchu říká: „…hlavně aby se tanečníci nezranili.“ V obdobném duchu se nesou další duety protagonistů. V ložnicové scéně po zabití Merkucia a Tybalta lze z dění na jevišti jen stěží odhadovat, že milenci trpí předchozí tragédií, případně, že snad prožili milostný akt. Ve scéně v hrobce navazuje Balogh na baletní akrobacii a nechává bezvládnou Julii zmítat v krkolomných zvedačkách. Špatným vedením trpí většina postav, u nichž je těžké se dopátrat nějakého charakteru. Některým tanečníkům se daří alespoň svým charismatem naplnit jednostrunně načrtnuté role. Tybalt si vystačí s hrozbou pěstí (asi smrdí hřbitovem), ale v podání Iva Jambora je to přece jen figura, která budí pozornost. Asi nejkrevnatější postavou je Merkucio v podání Michala Kováče. Jako jediný má v inscenaci co tančit. Chůva v podání Renáty Mrózkové je obvykle bodrá, a aby divák pochopil, že se jí má smát, ve scéně na náměstí si přihýbá z placatky (že by slivka z regionu?). Další postavy dělají spíše stafáž, a to včetně Parida, byť zde dostal více prostoru, než bývá obvyklé. Vedle Tybalta si v zaťatých pěstech libuje i Vévoda nebo Kapulet (ten umí hrozit pěstí i krásně rozfázovaně a do hudby). Největší záhadou je ale postava Benvolia, která si existuje v olomoucké inscenaci jako bezobsažná figurína, jež občas doprovodí své druhy Romea a Merkucia. Může být slabá choreografie, režie, herecké a taneční pojetí postav, a přesto se dá představení alespoň částečně zachránit kvalitní interpretací, která vdechne hrdinům život. V předchozích inscenacích Romea a Julie měl Balogh na tanečníky docela štěstí. V Plzni měl výborné představitelky Julie v mladičkých Petře Padriánové a Natálii Turjanicové i ve zkušené Martině Krejslové, kterým byli partnery Daniel Záboj, Michal Mušinský a Petr Čejka. Vzpomínám na olomouckou Julii Moniky Globaové, jež sice v roce 2000 už nebyla typem sotva dospělé dívenky, ale která dokázala psychologicky vystavět roli ve všech jejích duševních záchvěvech. Její partner Valerij Globa byl jako Romeo romanticky okouzlený a bezhlavě milující. V současné olomoucké verzi se ale volba představitelů titulních rolí nepovedla. Při repríze 16. prosince 2013 tančili Arkadiusz Jan Orlowski a Karolina Zarachová. Oba sice svým věkem naplňovali představu sotva dospělých milenců, ale jejich nezkušenost byla znát, obzvláště když jim zřejmě chybělo pevné režijní vedení. Orlowski se soustředil na co nejlepší zvládnutí technických vymyšleností v choreografii a jeho herectví bylo podružné. Jeho Romeo se na scéně spíše vyskytoval, než aby vyjadřoval postoje, názory, citová rozpoložení. Představitelka Julie Karolina Zarachová má sice krásně éterickou figuru, ale evidentně netuší, o čem tančí. Ve své první scéně při laškování s Chůvou nasadí šťastný úsměv číslo sedm a s ním si vystačí takřka po celý zbytek baletu. Je celkem jedno, zda nezbedně pošťuchuje Chůvu, tančí milostný duet s Romeem anebo s nechtěným Paridem. „Sedmička“ na rtech ji neopouští ani po smrti bratrance Tybalta a při loučení s Romeem. Snad jen před vypitím uspávacího nápoje mění sedmičku v obličeji na nešťastnou třináctku. V hrobce se jí v okamžiku, kdy spatří Romea, na chvíli vrátí sedmička, ale když zjistí, že je mrtev, dohrává balet už ve výrazu číslo třináct. A aby to mělo náležité grády, jako důkaz zděšení otevírá naplno ústa, jako by chtěla vykřičet veškerý žal (nebo snad zívá nad tou celovečerní baletní nudou?). Gesto naplno otevřených úst je symbolické. Balogh nevede tanečníky k tomu, aby vyjadřovali své postavy zevnitř, ale aby komunikovali skrze vnějškovou gestickou posunčinu. Je to návrat do baletní prehistorie, kdy se vypráví skrze zaťatou pěst nebo dlaně na srdci. Olomouckému publiku to ale – zdá se – zatím stačí. Ostatní části inscenace utvářejí vcelku funkční rámec – ať už se jedná o scénu Martina Černého s obvyklým náznakem dvoupatrových arkád, nebo kostýmy Romana Šolce, který mírou zdobnosti odlišil zřejmě bohatší Kapulety (v červeném) a chudší Monteky (v modrém). Jedinou výraznější kvalitu vnesl do představení orchestr vedený Tomášem Hanákem. V úvodu se sice nevyvaroval několika zaváhání především v dechových partiích, ale nakonec dospěl k velice silnému a emotivnímu výkonu. Žel málo na to, aby přebil chuť estetiky z baletního pravěku. Psáno z reprízy 16. listopadu 2013, Moravské divadlo Olomouc. PS: Dohledal jsem si články, které v regionálním tisku referovaly o předpremiérové tiskové konferenci. Mimo jiné tam zaznělo, že jedním z novátorských a stěžejních zásahů Roberta Balogha je rozdělení baletu z původních tří dějství na dvě. Pochopil jsem. Stačí udělat ze dvou přestávek jednu a je z toho zbrusu nové libreto a originální dramaturgická koncepce. Romeo a Julie
Libreto podle W. Shakespeara: Robert Balogh
Choreografie a režie: Robert Balogh
Asistent choreografie: Dana Krajevskaja, Jelena Iliina
Šermy: Karel Basák j. h.
Hudební nastudování: Tomáš Hanák
Dirigenti: Tomáš Hanák, Petr Šumník
Scéna: Martin Černý j. h.
Kostýmy: Roman Šolc j. h.
Inspicient: Radek Vojtěch
Premiéra: 15. 11. 2013