Roselyne (Cécile da Costa). Foto: Vojtěch Brtnický.
Roselyne je zhruba čtyřicetiminutovou multižánrovou skladbou pro křehké silné tělo a pevný, citlivě rozechvělý hlas. Zkušená performerka fyzicky obsáhla jak obnažený prostor, tak bez vážných rytmických propadů udržela tah. Představení se odehrávalo bez razantních světelných změn na ničím neohraničené ploše okolo moderního sofa, umístěného uprostřed jeviště. Minimalisticky pojatou scénografii podtrhla běloskvoucí sterilita taneční podlahy, na níž posléze významotvorně vynikly i sebemenší kousky zeminy vysypané z květináče.
Neodmyslitelnou součástí, bez níž by mozaika nebyla celistvou, se stala pokojová rostlina. Primárně plnila funkci masky, dále figurovala jako rekvizita nebo dekorace pro konkretizaci prostředí. Cécile da Costa téměř dvě třetiny představení v rukách držela květináč tak, aby jí rostlina zakrývala obličej. Mezi dlouhými listy prosvítala její pleť, ale do očí přesto vidět nebylo, oční víčka držela semknutá. Zpívala, mluvila, tančila, pohybovala se, z většiny času rafinovaně skryta ať za pokojovou květinou, nebo gaučem a jeho částmi. O to silněji pak zapůsobil první vědomý pohled do publika. V tu chvíli celá její bytost jakoby roztála. Ve svých zelených šatech připomínala pokojovou rostlinu, možná její útlý pružný kmen či květ, nebo naopak si přála jí být, anebo s ní splynout a stát se tichou okrasou v koutě, sama sobě vrbou, a zároveň zpovídanou.
Kým Roselyne je – jsou? Věděla, kým není. Vyjmenovávala jména, s nimiž se neztotožňovala. Vzpomínala, aspoň tak jsem si interpretovala její zpěv s repeticemi, které mi od samotného úvodu evokovaly zadrhávání magnetofonové pásky, přetáčení a opětovné pouštění. Charakteristický hlasový projev Cécile da Costa sice vnesl sdělení, obsah, myšlenku, přesto považuji za důležitější právě onu symbiózu slova, vyřčeného i zpívaného, a pohybu, kdy slovo bylo jak hudbou, tak impulsem k fyzické akci, intonace a dech pak probuzením emocí. V tomto ohledu byla performerka nezaměnitelná a originální. V choreografii se například soustředila na variace chůze, v nichž zrytmizované úkroky, pokrčení, vytočení, nášlap a další prvky na bázi izolací aktivně udržovaly divákovo očekávání. Anebo její způsoby usazování se na divan, noření se do něj, kaskáda pokusů a bláznivě hravých kreací, jak se schovat – jak nebýt viděna, a přitom ze sebe ukazovala nemálo –, byly vděčným oživením dění a za pohybový refrén posloužilo typicky ženské gesto, jímž si zkontrolovala, zda šaty překrývají hýždě.
Precizní Roselyne, postavou a postoji děvčátko i zralá žena, ustrašeně i odvážně opakující své fráze, plná obav ze selhání a strachu být spatřena a s mnoha dalšími představami, dokázala navodit pocit, že jde vskutku o velmi osobní a osobně dotýkající se příběh. Cécile da Costa v předchozích pracích naplno přesvědčila o svém vypravěčském umění, o autentické sdělnosti a řemeslné vybavenosti. Roselyne – to je herecký koncert na pomezí žánrů, vzkaz ženy o odvaze, adresovaný sobě, ženám a mužům. I přesto, že nakonec stejně zůstala tajemnou Roselyne s mantrou na rtech být perfektně neperfektní perfekcionistkou.
Psáno z premiéry 24. října 2019, Studio Alta.
Roselyne
Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa
Účinkuje: Cécile Da Costa
Režijní spolupráce: Dominika Špalková
Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská
Light design: Jiří Šmirk
Hudba: Jan Šikl
Producent: ProFitArt
Koproducent: Studio Alta
Premiéra: 24. 10. 2019
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 5x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?