Scapino Ballet Rotterdam nastraží past, z níž není úniku. Devadesát minut zde působí jako věčnost

Scapino Ballet Rotterdam patří mezi nejznámější světové soubory, v české kotlině však dosud nebyl k vidění. V půlce června ho ale nabídl program festivalu Madrid en Danza, pyrenejský sourozenec TANCE PRAHA. Ve španělském hlavním městě se představil s Cathedral (2020) valencijského rodáka, choreografa Marcose Moraua, který je také zakladatelem skupiny La Veronal, jež se českému publiku představila na TANCI PRAHA v roce 2017 a na festivalu Pražské křižovatky v roce 2023.

Cathedral. Scapino Ballet Rotterdam. Foto: Hans Gerritsen.

Cathedral patří mezi ten typ děl, ve kterých byste strávili věčnost hledáním narativní linky. Žádnou totiž nemá, což je v naprostém pořádku. Všimnout si toho lze už v programové informaci, která obsahuje poetické a vzletné obraty, například: Cathedral má být místem ztraceným v našich myslích, nadčasovým prostorem, kde se postavy pohybují v touze po kráse a přežití. Má být také poetickým a mystickým dílem o lidskosti a její potřebě věřit v něco nebo někoho, o neustálém hledání nové spirituality za účelem orientace v dnešním světě. Ale také má zkoumat základní lidské otázky, dotýkat se Krista, vesmíru, umění, pokroku a digitální éry... Nabízí se tedy skutečně široká paleta tematických linek, které lze v díle najít.

V temném světelném designu a jednoduché, tmavě zbarvené scéně i kostýmech vše působí, jako kdybychom se dívali na výjev vzdálený tisíce světelných let, na nehostinnou planetu kdesi v útrobách vesmíru. Občas se ale objeví rekvizity připomínající lidské pokolení, ať už se jedná o nahrávací podcastové mikrofony či psací stroje. Možná je to přeci jen apokalyptická vize Země s pozůstatky pradávných kultur, tedy těch našich aktuálních.

Inzerce

Dění v některých momentech připomíná Orwellův román 1984, a to zejména když na jeviště vtrhne zástup jakýchsi kontrolorů s přísnými rysy, v přiléhavých oblecích či sukních a s menšími taškami přes ramena. Na podivnosti jim dodávají vycpané zadní partie, které akcentují satirický ráz jevištního dění. Přichází, aby zkontrolovali tančící pár, muže a ženu, kterým se zrovna narodil potomek. Odhání je od sebe, už se nikdy nepotkají. Jejich pohyby jsou chladné, přesně vyměřené a pečlivě provedené, často se jedná o izolace, které na sebe konkrétně nenavazují, ale přesto rozehrávají těla v nezastavitelných a nekonečných choreografických variacích.

Zpočátku se na jevišti nachází také velký balvan, zřejmě padlý meteor, který v jeden moment mizí pomocí tahů a odhaluje podlouhlou lenošku, jež se stává dalším místem veškerého dění. Ve skutečnosti choreografie téměř identicky zrcadlí sama sebe napříč různými momenty – bryskní tempo s náhlými změnami, izolované pohyby zejména horních a dolních končetin, které často interpreti protahují do excentrických dálek i výšek, krátké rotace sloužící spíše k proměně směru či rytmu; časté jsou také sekvence, ve kterých tanečníci a tanečnice klečí na kolenou opření o paže a zvedají holeně pokrčením v kolenou do výšky s flexovaným chodidlem. Kromě protáhlých linek se akcentují ostré úhly, nenajdete zde žádná přirozená zaoblení ani tělesné vruty. Choreografie tak vyjadřuje chladné odosobnění, cizost neznámého a monochromatickou necitelnost, vše na hony daleké pestrému životu tak, jak ho známe dnes. To vše navíc protkává hudba Arvo Pärta, jejíž minimalismus dobře kombinuje s jakousi mystičností celého kusu.

Ačkoliv Morau dílo vytvořil už před pěti lety pro svůj domovský soubor La Veronal, v souvislosti s aktuálním děním může návštěvník v Cathedral nalézat různé kritické momenty dnešního světa. Ať už se bavíme o utrpení Ukrajinců kvůli uzurpátorskému Rusku, o izraelské genocidě v Gaze, která dalece přesahuje to, co jsme si my, Středoevropané, mysleli, že je v 21. století možné, nebo eskalace válečného konfliktu mezi Izraelem a Íránem, do něhož se plánuje vložit se svými nejmocnějšími zbraněmi i USA. Koneckonců nemusíme chodit ani k válečným konfliktům, lze se podívat na naprosto šílené vládní škrty pro výzkum a akademické instituce v USA kvůli roztodivným výnosům Donalda Trumpa, nebo masové a hlavně nehumánní deportace za hranice této velmoci…

Je ale škoda, že toto všechno si můžete jen představovat, vnímat skrze náznaky a kontury obecných neshod, jakýchsi abstrahovaných a destilovaných krizí lidského pokolení. Dění na jevišti má daleko od toho, aby se vás dotklo. Mě se alespoň nedotklo, ačkoliv musím přiznat, že madridské uvedení uzavřelo standing ovations, jak už to bývá při uvádění zahraničních hostů zvykem, přestože Morau používá tentýž pohybový slovník, stejnou pohybovou dramaturgii a dynamiku celých 90 minut. Ať už jde o enviromentální či válečný žal, nebo naopak o podivnou euforii z nových objevů; vše se odehrává ve stejné energii, beze změn, v jednom konkrétním rozmezí dynamického pohybového pásma… jako kdyby život sám o sobě byl už dávno mrtvý.

Vzpomněl jsem si na o něco starší Flight Pattern (2017) kanadské choreografky Crystal Pite pro britský Královský balet. Autorka se ve zmíněném díle rovněž zabývala tehdy velmi aktuálním tématem, které ji značně znepokojovalo – uprchlickou krizí. Využila pro to klasickou hudbu, konkrétně první větu 3. symfonieHenryka Góreckého. A dokonce i použila svůj typický pohybový slovník, v němž využívá především sílu skupinových variací. Její zpracování bolestného námětu mě ale tenkrát rozplakalo. Postavám jsem věřil jejich strasti, bylo možné se s nimi ztotožnit a prožívat úzkost, kterou bych už nikdy nechtěl zažít. Za ten zásadní rozdíl od Morauovy choreografie považuji strukturu Fligth Pattern, v níž využívala širokého dynamického spektra. Když bylo třeba zpomalit, dění ustalo, naopak když nabíralo na obrátkách, přizpůsobila tomu i choreografii. A to je právě to, co mi na Cathedral Marcose Moraua chybělo úplně nejvíce. Absence jakéhokoliv odlišující prvku, hlubší významové cizelace tak způsobuje, že se dění na jevišti snadno „okouká“. A pokud není pohybový slovník pro vás novinkou jako například pro mě, jelikož znám jeden velmi podobný z děl německého choreografa Felixe Landerera, který shodou okolností rovněž pracoval pro Scapino Ballet Rotterdam, jste v pasti, z níž není úniku.

Psáno z reprízy dne 13. června 2025 v rámci Festivalu Madrid en Danza, Madrid, Španělsko.

Cathedral

Režie: Marcos Morau
Choreografie: Marcos Morau, Lorena Nogal
Hudba: Arvo Pärt
Scénografie a kostýmy: Silvia Delagneau
Dramaturgie: Carmina S. Beldak
Světelný design: Mårten Axelsson
Videoprojekce: Justin Bekker

Tanečníci: Ange Hiroki, Ashton Benn, Efthimis Tsimageorgis, Evan Bescond, Filip Wagrodzki, Jozefien Debaillie, Lorenzo Cimarelli, Maude Courdent, Minouche van de Ven, Nico Amenduni, Sana Sasaki