Seanaut je o podvodním světě, moři a člověku. Někdy se však topí v nesmyslných nánosech a jevištní prázdnotě
Argentinská choreografka Carolina Arandia ve své tvorbě zkoumá různé způsoby prožívání a toku času, kromě toho se také ráda nechává fascinovat potápěním v moři. Právě moře, ohromná masa základního elementu, které v běžném životě i ve světě umění snad odjakživa slouží za jednu ze základních metafor či veličin, se tvůrkyni stalo výchozím bodem pro její tělesný i pohybový výzkum. Když jsem si cestou do pražského Studia Hrdinů četl anotaci k její inscenaci seanaut, nemohl jsem si ovšem nevšimnout, o jak sáhodlouhou stať jde.
Seanaut. Sabina Bočková. Foto: František Plzák.
Jako náročnější divák tanečního a pohybového divadla se při jeho vstřebávání enormně soustředím vedle samotného díla a dalších okolností i na podobu anotací, které tvůrčí týmy v rámci PR a dramaturgie předkládají. Takové divadlo je sice stále většinovou absencí mluveného slova v lecčem „limitováno“ a nemůže si mnohdy dovolit balancování mezi tím, jak moc bude publikum informováno, a tím, co samo vyčte z konkrétního představení. Když se ale anotace pohybového projektu začne podobat až filosoficko-antropologické eseji o dvou tisícovkách znaků, zpozorním a chtě nechtě v díle i v jeho komunikaci začnu očekávat a tušit alibistické tendence a částečné selhání.
Betonový a stroze působivý prostor holešovické scény se pro choreografku stal dějištěm meditativního díla s jednou interpretkou. Sabina Bočková se v jemném a chytře promyšleném svícení Miriam Čandíkové, které si pohrává s kouřem, a především s tmou, stává nejspíše univerzální osobností či entitou a nositelkou vyšších a skrytějších významů. Za elektronického, dunivého a místy hluboce temného hudebního podkresu finského hudebníka Valtteriho Alanena se na jevišti nejprve objevuje jediný lodní fendr visící ze stropu v kuželu záře. Ze začátku několik minut probíhá jen hra světel, tmy, hudby a kouře. Zprvu bezpochyby poutavá podívaná se ale omrzí a nestačí – a ne snad po sedmi minutách, ale klidně po jedné.
Až potom temnota za hledištěm vypouští Bočkovou v bílém celotrikotu s bílou pokrývkou hlavy připomínající něco mezi helmičkou a kuklou. Její tanec je nejprve minimalistický, spíše založený na co nejjednodušších přechodech z jedné pózy do druhé. Choreografie tady využívá především jemného kmitání nohou – tanečnice se často vytahuje na pološpičky, paže pomalu, ale ostře lomí v loktech, v kolenou péruje a kmitá zbytkem nohou. Postupně společně s šuměním moře, které se ze všech stran zvučně nese prostorem, graduje i její pohybový slovník. Často popobíhá, padá k zemi, mizí do tmy či úpěnlivě někam upírá svůj pohled. Takové spíše abstraktní momenty střídají i ty až paradoxně doslovné a při pohledu na celek i v něčem dosti tupé. Tanečnice v jednu chvíli třeba pantomimicky předvádí práci s rybářským prutem, jindy zase téměř nehybně leží s pozvednutým trupem a pažemi podél těla na boku a připomíná tak typický zjev mořské panny, jak jej můžeme znát z jiných médií či popkulturních výstupů a odkazů.
V celém seanautu však nevzniká prostor pro další gradaci – tu dramaturgickou, režijní a významovou. Celek se nikam neposouvá a význam a zprávu, které bych měl pochopit asi jen z anotace pomalu dlouhé jako tato recenze, zkrátka nějak odmítám.
V hodinovém seanautu však nevzniká prostor pro další neméně důležitou gradaci – tu dramaturgickou, režijní a významovou. Celek se nikam nevyvíjí a význam a zprávu, které bych měl pochopit asi jen z anotace pomalu dlouhé jako tato recenze, v sobě zkrátka nějak odmítám. Dílo tak na mě působí spíše jako vyprázdněná audiovizuální esej. Chápu, jde o moře, bezčasovost a metaforičnost i metafyzičnost jeho síly ve srovnání s lidským tvorem. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že v takové podobě, v níž se prvky i chvíle naprosto bolavě prázdného jeviště cyklí, vůbec nic nepřinášejí. Nic nepřidávají, ani neotvírají náznak tužby po pokračování, po dalším poznání či snad myšlenkách na moji vlastní (nad- i bez-)časovost a vztah k něčemu většímu, než jsem já sám.
Psáno z představení 26. května 2026, v pražském Studiu Hrdinů.
seanaut
Koncept, choreografie a vedení: Carolina Arandia
Sound design: Valtteri Alanen
Tanečnice: Sabina Bočková
Umělecký výzkum: Carolina Arandia, Valtteri Alanen
Světelný design: Miriam Čandíková
Scéna, kostým, grafický design: Karolína Jansová
Vědecké konzultace: Marco A. Lopez Marín
