Taneční kompozice je rozdělena do devíti částí, s prologem deseti, jež chvílemi připomínají spíš hudební klipy. V prologu i dále v průběhu celé kompozice choreografka používá projekci a počítačové efekty, které vytvářejí prostředí jakéhosi smyšleného virtuálního a kybernetického světa.
V programu je informace o střetu reálného a smyšleného, autorka si vytváří takové alibi, aby zamlžila nejasné výjevy bez pointy. Odvolává se na mnohé inspirace od indické filozofie, Platóna až po Shakespeara. Cituje v programu také kus monologu Prospera ze Shakespearovy Bouře: „Jsme z téže látky jako sny, a chvilka žití je ostrov v moři spánku…“ To je krásné motto, ale snad by se lépe hodilo k jinému tématu než k Solarixu. Autorka toho chce hodně sdělit, ale, bohužel, tím diváka zavádí do jiných sfér, než kudy se vlastní taneční a výrazové sdělení ubírá.
