Štyri (+1) dni tanca pre Vás: Finále festivalu

Finále festivalu přivezli tvůrci ze zahraničí. Původem slovenští tanečníci Juraj Korec a Emil Leeger působící v Rakousku pod vedením choreografky Heleny Weinzierl nechali diváky myslet si, že jsou ryby... Program pak uzavřelo slovensko-španělské duo autorů Cobosmika Company. Think Fish Part1 rakouské provenience působilo v kontextu festivalu tak trochu jako z jiné planety. Pojetí komiky a nadhledu mohlo být z celkového programu srovnatelné snad jedině s VerTeDance, avšak dílo nebylo tak agresivně agitující.  Diváci nejprve dostali od extrémně afektované postavy moderátora instrukce, kdy si mají představovat, že jsou ryby, kdy plavat, kdy otočit hlavu doleva. Míra absurdnosti způsobovala takovou přesvědčivost, že divák ani nestihl váhat, jestli se do hry zapojí a už v ní byl. Stejně tak i vztah dvou performerů byl z velké části založen na reagování na instrukce toho druhého. Avšak odezva partnera byla vždy jaksi popletená. Tragikomický vztah dvou mužů se tím ale paradoxně prohluboval. Z polohy ověřující pozici postavy na jevišti (pomocí her typu: „zatím tady na scéně počkej, já jdu mluvit s publikem“) se postupně vylupoval příběh dvou až dojemně groteskních bytostí. Vstupy moderátora oslovujícího publikum a skeče připomínající humor typických amerických komedií (například objevování neznámého předmětu ryby v ústech) nebo animovaných filmů à la Tom a Jerry (postavy přilepené k sobě) střídaly taneční pasáže. Většinou vycházely z konkrétních gest, jako je například míchání kávy či ruka imitující rybu. Pohyb byl skečovitý, takže nedocházel do poloh „roztančenosti“ a nevzbuzoval dojem virtuozity. Bylo tomu tak i proto, že se odvíjel se samozřejmostí a suverénností zvládnutí, čímž vypichoval záměrnou nepřirozenost ostatních částí představení. Rození výrazní performeři, kteří si v choreografii mohli svůj potenciál řádně užít, diváci si užívali s nimi. Jak se stalo pro festival příznačným, diváci ve stejném večeru shlédli dílo odlišného přístupu a výrazu. Závěr byl taneční, nešokující a příjemný. Pro duet v podání Petera Miky a Laury Vilar Hidden bylo zvoleno věčné a vděčné téma tance: vztah a jeho proměny, momenty souznění a rozdělení, hádky a odpuštění. Kdybych vyvozovala rukopis autorů podle dvou děl, které jsem od Cobosmika Company na banskobystrických festivalech viděla (kromě Hidden to byl duet Near v roce 2009), vyznačoval by se množstvím zručné, hladké a zajímavé současné partneřiny, ve které na sebe upoutává pozornost především tanečnice, a celková jemnost projevu i jednoduchých kostýmů. A perfektní provedení. Ke zobrazení peripetií vztahu posloužilo kromě čistě tanečního projevu, který v sobě nesl vyjádření různorodých poloh, také využití velkých šachových figur. V obdobích nedorozumění se šachy proměňovaly v osobní hranice, stávaly se symbolem vztahu tanečníků i hlavou znejistěné ženy. Nápaditá a přitom nekomplikovaná manipulace s figurami dodávala představení prudkou dynamiku, která kontrastovala s většinou ladným průběhem tance. Funkční scénografie, neotřelé hudební řešení sestávající především ze zvukové krajiny „škrábavých“ zvuků a přívětivé osvětlení; to vše dohromady budilo dojem čistoty výpovědi. Poohlédnutí za celým festivalem
Festivalové čtyři plus jeden dny se přehouply hladce jako slunce přes vršky kolem Banské Bystrice. Zasloužila se o to skvělá organizace a zázemí Divadla Štúdio tanca. Divadlo může být pyšné na své techniky, protože kvalitní ozvučení a nasvícení pod vedením Jána Čiefa bylo znát na celém programu. Pochvalu výjimečného provozního a technického zázemí jsem zaslechla i z úst samotných hostujících umělců. Program svou pestrostí odpovídal okolním zářivým barvám podzimu a tak si festivalový divák mohl najít to svoje nebo si ujasnit, že právě různorodost výpovědí a prostředků je pro něj tím nejzajímavějším. Mohl zhlédnout pečlivě režijně vystavěný příběh i představení strukturované improvizace. Prudký šokující taneční projev nebo hladké plynutí v taneční dovednosti. Téma přírody v narativním anebo abstraktnějším zpracování, či protest proti společenským konvencím. Komiku absurdity, jemné vtipálkovství Labanova ateliéru anebo komorní parodii Arnošta Krysaříka pro zasvěcené příznivce celého festivalu. V pestrobarevnosti programu a evidentně velmi různorodém smýšlení tvůrců je nemožné zobecnit nějaké společné rysy, které by vzorek slovenského současného tance představený v Banské Bystrici vykazoval. Zajímavým postřehem může být to, že polovina uvedených děl používala kromě pohybu také mluvené slovo. Což vůbec nesnižovalo nenahraditelnost pohybového vyjádření, ale právě naopak na ni poukazovalo. Ve všech případech se slovo a pohyb doplňovaly, nikoliv nahrazovaly, a využívaly možností svého způsobu výpovědi. A bylo znát, že současní interpreti nemají s hlasovým projevem sebemenší problém. Celý festival probíhal v přívětivé atmosféře, takové nevyumělkované a nehrané. Že by tomu napomohla upřímnost náručí okolních kopců? Nezbývá než popřát, aby se v příštích ročnících naplnilo přání ředitelky Zuzany Hájkové a umělci si přívětivost Banské Bystrice nadále užívali a zůstávali na festivalu co nejdéle.