Svěcení jara rozložené na součástky
Umělecký kolektiv Handa Gote Research & Development připravil v letošní sezoně už druhý projekt, který měl premiéru v divadle Alfred ve dvoře. Svou pověst divadelníků tvořících antidivadlo potvrdili v originální inscenaci Svěcení jara více než vrchovatě. Ponechat v názvu titul, který odkazuje k ikonickému tanečnímu i hudebnímu dílu, je trochu provokace, ale taková už tvorba Handa Gote je, a takovou i diváci očekávají. Ve své podstatě tím nemohou šokovat – daleko větším překvapením by bylo, kdyby uvedli klasickou činohru nebo dílo s pevnou dramaturgií.
Svěcení jara je v nové inscenaci přítomno jako námět, ale ze samotné hudby Igora Stravinského zůstává jen maličká část předehry. Několik taktů z gramofonové desky, jež se vzápětí změní v koncert kakofonie: nejprve se mění rychlosti přehrávání, ale brzy se do zvukové krajiny vmísí ruchy nahrané na jiných deskách, zběsilá sóla na bicí, neorganizované vřeštění trubky nebo výkřiky do mikrofonu dušené látkou masky… Sluchové ústrojí citlivých posluchačů chvílemi určitě trpí, ale primitivnost této produkce je záměrná. Handa Gote si v organizovaném „randálu“ zkrátka libují.
Představení se rozbíhá pozvolna. Pár v bílém staromódním oblečení, s bílými jednoduchými maskami upevněnými na hlavě pomocí groteskně vycpaných punčocháčů, se přezouvá do podivných dřevěných bot a rozehrává první scénku. Jeden z mnoha výjevů, jež se všechny točí kolem tématu rituálu a evokují obrazy ze vzdálené minulosti i současnosti. Balancují na hraně pochopitelnosti a nabízejí divákům absurdní humor, který je třeba přijmout s dětskou naivitou.
Inscenace se přidržuje Svěcení jara jen v té nejobecnější rovině, nekopíruje vážné téma oběti, ale hraje si s různými polohami obřadnosti. Úvodní scéna je například oslavou rituálu uklízení: Veronika Švábová jako úhledná ženuška cupitá v kruzích kolem falického symbolu překrytého starou háčkovanou dečkou, na přísně vtočených nohou kartáče na čištění podlahy, v ruce prachovku. Rituálně působí i bizarní souboj a tanec kolem májky. Groteskní dvojice, která si vyměnila atributy ženství a mužství, uzavírá sňatek, což je také jeden z rituálů, který v moderní době dostal povážlivé trhliny.
Na inscenaci se jako spoluautor a interpret podílel Fin Pasi Mäkelä, který se zabývá mimo jiné japonským stylem butó a propojuje jej s dalšími tanečními systémy, jež zahrnuje do své tvorby. V inscenaci je tento vliv patrný v určité dávce naivní čistoty použitých prostředků. Je to především úspornost v pohybu nebo přítomnost obyčejných předmětů, které se v rukou herců mění v rekvizity s vlastním životem a významem, užití masek a celkové ladění do bílé barvy (kostýmy jsou sestaveny z kusů oděvů, které jako by byly sebrané po půdách a skladištích harampádí). Inscenace končí až meditativní sekvencí, která už nemá s předlohou pranic společného, zato východní mystiku připomíná velice.
Přes rozvolněnou strukturu se nedá říct, že by hodinová inscenace úplně postrádala dramaturgickou soudržnost, divák je konfrontován s tolika vjemy, že ve chvíli, kdy představení sleduje, nemá ani čas zamýšlet se nad jeho strukturou nebo symbolikou. Přitom může hledat smysl v každém předmětu a výjevu, anebo se pátrání naprosto vzdát a přijmout vše pouze jako humornou podívanou. Ale ať už zvolí jakoukoli cestu, musí především přistoupit na pravidla hry, na poetiku, která rozvrací principy divadelní hry, na fyzickou akci hraničící s němou groteskou.
Pokud by tvůrci chtěli předložit divákovi jasné téma k filozofické úvaze a skutečně ho tím přinutit, aby začal ve svém každodenním životě hledat stopy zdeformovaných rituálů, asi by neuspěli. Ale zdá se, že v tvorbě souboru Handa Gote je každé téma ve skutečnosti jen záminkou, aby prezentovali svou svéráznou představu o divadelní tvorbě. A to se jim daří.
Psáno z představení 28. května 2014, divadlo Alfred ve dvoře.
Svěcení jaraPřipravili: Veronika Švábová, Pasi Mäkelä, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner, Jakub Hybler
Produkce: Jedefrau.org
Premiéra: 27. 5. 2014
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Marcela Martiníková-Krobová
Pane Bartoši,dvacet let jsem žila umělecký život s Jaroslavem Slavickým. Od rána do večera na baletním sále, večer…
Zlatá Praha – Smutný obraz českého tance