Levou část jeviště doplňují ze stropu spuštěné bílo-béžové závěsy, sloužící jako projekční plocha. Na nich se objevují fragmenty videí z osobního archivu tanečnice, jejichž vizuální stránku připravila Joanna Leśnierowska. Obrazová stopa není lineárním autobiografickým vyprávěním; jednotlivé záběry se objevují na přeskáčku a pouze v náznacích. Vidíme performerku v několika časových vrstvách: jako matku obklopenou dětmi, jako dospívající dívku vystupující v lidovém, klasickém i scénickém tanci během studií na konzervatoři, i jako profesionální tanečnici s řadou mezinárodních projektů.
Tyto obrazy nejsou předkládány jako pevná biografická fakta, ale jako útržky vzpomínek. Hajdyla Lacová je pozoruje s proměnlivou distancí – někdy z většího odstupu, jindy téměř z bezprostřední blízkosti. Tělo na projekce reaguje fragmentárně: krátkými variacemi, gestickými ozvěnami nebo pohybovými asociacemi. Nejde o doslovnou rekonstrukci viděného pohybu, spíše o jeho tělesnou reminiscenci. V tomto momentu inscenace nejzřetelněji uvádí do praxe princip kinestetické historie; minulá zkušenost se nevrací jako přesná reprodukce, ale jako stopa uložená v tělesné paměti, která se v přítomném okamžiku znovu aktivuje.
Interpretka jako by hledala stabilitu v těžišti i v kontaktu se zemí: zkoumá okraje chodidel, lehce poskakuje a nechává gesto expandovat do okolí. Její projev vyzařuje lehkost i jistou vnitřní excitaci – připomíná nabuzenou atletku před závodem ve vysokých tretrách.
Atmosféru první části inscenace výrazně formuje zvuková kompozice Simona Auffreta. Její základ tvoří kontinuální šum, připomínající neurčitý akustický horizont, z něhož občas vystupují rozpoznatelné hudební fragmenty – úryvky skladeb Stinga, pasáže z Bachových Goldbergových variací či motivy slovenské lidové písně. Tyto zvukové stopy se objevují a mizí podobně jako obrazy na projekční ploše. Jejich fragmentárnost podtrhuje charakter lidské paměti a asociuje neostré kontury, náhlé návraty a znovu mizící detaily.
Výsledný scénický obraz tak nepůsobí jako retrospektivní autoportrét, ale spíše jako proces zkoumání. Ani inscenace v této fázi nevypráví příběh v tradičním smyslu; nýbrž otevírá pole, v němž se jednotlivé vrstvy zkušenosti – rodinné, profesní i tělesné – postupně vynořují a znovu rozplývají. Právě v tomto pomalém, citlivém ohledávání vlastního fyzického archivu začíná být patrné, jak Second practice přetváří osobní historii performerky v materiál současné choreografické praxe.
Tato vrstva taneční paměti je však v určitém okamžiku radikálně přerušena. Zavěšené šály, které dosud fungovaly jako improvizované projekční plátno, jsou strženy k zemi. S jejich pádem se symbolicky bortí i křehká konstrukce obrazů minulosti. Projekční plocha, na níž diváci sledovali většinu videozáznamů, mizí a spolu s ní i iluze stabilního archivního rámce. Přitom je důležité připomenout, že projekce nikdy nebyly zcela uzavřeny pouze do této jedné plochy – jejich fragmenty se občas rozlévaly i na zadní plán jeviště nebo na pohybující se tělo performerky, jako by naznačovaly, že minulost nelze udržet v jediné vymezené formě. Následoval výrazný rytmický předěl. Stržení závěsů způsobilo přechod mezi dvěma režimy existence. V interpretativní rovině může tento moment symbolizovat přesun ze světa umění a jevištní reprezentace do světa mateřství a každodenní reality.
Hajdyla Lacová zůstává několik minut ležet na pravé straně jeviště a zřetelně oddechuje. Tělo, které předtím fungovalo jako médium paměti, se nyní přiznaně ocitá ve stavu fyzického spočinutí. Tento obraz lze číst dvojím způsobem. V jedné rovině jde o prosté tělesné zotavení po performativním výkonu. V symbolickém smyslu však může připomínat situaci, kdy je energie investovaná do umělecké kariéry najednou prudce konfrontována s další náročnou životní rolí – mateřstvím.
Během klidového intervalu se na podlahu i zadní horizont promítají anglické věty a slovní spojení. Netvoří však lineární narativ, spíše připomínají hesla, fragmenty myšlenek či volné verše. Postupně budují tichou báseň, která komentuje vnitřní svět autorky. Motivicky se tyto věty vracejí k pocitu neustálé hierarchie povinností; vždy existuje něco naléhavějšího než tvorba, než tanec, a nakonec i než ona sama. Právě zde inscenace zřetelně artikuluje téma pozornosti. Textové projekce jako by formulovaly prosbu o možnost obrátit tuto pozornost zpět k vlastní existenci.
Z dramaturgického hlediska jde o moment výrazného zpomalení, v němž se fyzická přítomnost performerky a textová vrstva doplňují. Zatímco tělo odpočívá, jazyk přebírá roli vypravěče. Inscenace tak na chvíli přechází z kinestetické roviny – kde minulost promlouvá skrze pohyb – do roviny reflexivní, v níž se osobní zkušenost artikuluje prostřednictvím slov. Tento kontrast připravuje půdu pro další fázi představení, v níž se otázka vztahu mezi tělem, péčí a uměleckou praxí začíná znovu promýšlet v novém kontextu.
Ve druhé části inscenace se pohybová kvalita proměňuje a působí znatelně uvolněněji. Choreografický materiál se rozvíjí v rovině fyzického odpoutávání a postupného uvědomování si nároku na vlastní prostor. Interpretka jako by hledala stabilitu v těžišti i v kontaktu se zemí: zkoumá okraje chodidel, lehce poskakuje a nechává gesto expandovat do okolí. Její projev vyzařuje lehkost i jistou vnitřní excitaci – připomíná nabuzenou atletku před závodem ve vysokých tretrách, oděnou do autorského kostýmu Natálie Rajnišové.
Výtvarné řešení kostýmu spočívá ve volných kraťasech sahajících ke kolenům a světlém vršku sestaveném z nepravidelných textilních fragmentů. Ty vizuálně připomínají ledové kry, jejichž okraje se místy zbarvují do zelena. Povrch těla tak získává zvláštní strukturu: jako by byl popraskaný, někde obnažený, jinde znovu zarůstající novou vrstvou. V takto oděné postavě lze spatřovat asociace krajiny i zvířecí, téměř necitlivé rohoviny. Nesourodé, vrstevnaté a vnitřně roztříštěné materiálové stopy vystihují dramaturgický záměr celé inscenace.
Závěr vyznívá v tónu smíření. Interpretka opouští jeviště dveřmi v zadním plánu, z jejichž pootevřeného prostoru doléhá živý hovor jejích blízkých. Po krátkém zaváhání za nimi tanečnice mizí – akt, který lze číst jako návrat do rodinného zázemí a k mateřským závazkům. Díky předchozí pohybové zkušenosti však tento krok nepůsobí tíživě ani bolestně. Prožitá taneční sekvence spíše připomíná očistný proces, jenž postavě poskytuje novou energii pro další životní situace. Právě v této schopnosti proměnit osobní zkušenost ve sdílené performativní dílo spočívá síla inscenace. Naznačuje, že umělecká dráha ženy nemusí být přerušena z důvodu mateřství nebo znamenat návrat k původním pracovním návykům. Může naopak vést k hluboké umělecké transformaci, jejíž sdílení má smysl.
Psáno z představení 8. března 2026, CO.LABS Brno.
Second practice
Koncept a text: Renata Piotrowska-Auffret
Choreografie: Martina Hajdyla Lacová, Renata Piotrowska-Auffret
Tanec: Martina Hajdyla Lacová
Hudba a Video: Simon Auffret
Kostým a scénografie: Natálie Rajnišová
Vizuální dramaturgie a světelný design: Joanna Leśnierowska
Fotografie na vizuál: Terezie Fojtová
Produkce: Adéla Lipavská
Technické zajištění: Sebastián Vích, Ján Čief, Jiří Hajdyla
PR management: Jolana Danková
Finanční management: Daniela Řeháková
Kreativní produkce: Jiří Hajdyla
Premiéra 21. 10. 2025
