The Third Dance – Nekompromisní sexuální otevřenost

The Third Dance (Niv Sheinfeld a Oren Laor). Foto: Efrat Mazor.

Autor Hana Strejčková

Jejich v pořadí již druhý remake se podobně jako předchozí Two Room Apartment vyznačoval funkčním zabudováním tanečních a divadelních klišé, vědomou prací s kýčem a výborně zapracovaným neprvoplánovým humorem. Jistě je to jen jeden úhel pohledu na dva muže, kteří ať se pohnuli kamkoliv, byli sevřeni prostorem ohraničeným ze čtyř stran diváky. Autentičnost byl další pojem, kterému se nezpronevěřili. Existovali spolu i za sebe. Synchronizovali retro taneční kreace, odpoutávali se i sjednocovali rytmus, dodržovali trajektorie a narušovali si vzdálenost. Dokonce chvílemi až pateticky pluli po ploše a využívali spektakulární gesta, v paměti mi například utkvěly jejich přehnaně dlouhé paže, švih, otočky, uvolněná a vlastně mile zábavná předvídatelnost tanečních prvků a sekvencí. Mahlerova hudba zněla v první části jako odkaz k originálu, druhá pasáž nabídla poslech gramofonu a zpěv protagonistů, karaoke pro odlehčení.

I když z hlediska původní profese je Niv Sheinfeld tanečníkem a Oren Laor pochází z divadelního prostředí, byli sehraní, fyzicky spjatí, na pohled odhodlaní být spolu. V choreografii jsem objevila variace z partnerského soužití, odmítání, dobývání a zklamání, obdiv i symbiózu a další klasické odkazy. Formát původního díla The Third Dance obohatili o nekompromisní sexuální otevřenost, o veřejné sdílení vlastní nahoty, homosexuality, o jejich vzájemnou a nejosobnější lásku. A právě to je na jejich kousku cenné, odvaha, s níž se nebáli být viděni, jakoby přistiženi, nazíráni, kritizováni, zpochybňováni, a zároveň i obdivováni.

Jejich společné dílo jako by však bylo ve své podstatě křehkým dopisem jim navzájem a také přihlížejícím divákům a potažmo společnosti. Nebylo to strhujícím tempem představení, ale přiznaně k jejich věku o to silněji působila celková výpověď. Sami za sebe, ale i závislí jeden na druhém jako akce a reakce, dva póly magnetu, osídlili celý prostor do posledního milimetru.

Vzpomenu-li na performanci Raimunda Hogheho, uvedenou letos na festivalu Nultý bod pod názvem Songs for Takashi, vyrojí se obrazy jisté reminiscence a obdivu k tělesnému projevu mladého tanečníka a v neposlední řadě květiny, pomalu kladené na plochu. Ani Sheinfeld a Laor květiny nikterak nešetřili. Jak z krásna řezaných (mrtvých) květin vytvořit vyzývavě krásný koberec, pokaždé originální a vábivý? Pohyb „rozbíjení“ rostlin, násilí páchané na květinách vdechlo prostoru až omamnou, či hypnotizující vůni. Jeden pokládal, druhý sbíral, jeden rovnal a druhý jimi šlehal o podlahu, až se květy tříštily do stran jako minimalistické ohňostroje barev. Nesčetněkrát použitý motiv destrukce, na jejímž konci se objevila nová estetika a symbolika, poznání něčeho, co si přes předsudky a pravidla běžně nedovolíme.

Obraz setkání dvou obnažených performerů, jejichž původní obličeje skryly masky s podobou starých mužů, uzavřel jednu dlouhou cestu, na níž oba prošli kruhem základních emocí. Hloubku jejich díla necharakterizovaly taneční sekvence, ale oni samotní, charisma dvou osobitých tvůrců, jimž není cizí jak pop kultura, tak „vyšší roviny“.

Psáno z představení 8. října 2019, divadlo Ponec.

The Third Dance
Choreografie, účinkují: Niv Sheinfeld a Oren Laor
Inspirováno: The Third Dance, choreografie Liat Dror a Nir Ben Gal (1990) 
Poradce: Yael Venezia, Melanie Berson
Konzultant: Keren Levi
Světelný design: Rotem Elroy
Foto: Efrat Mazor 
Hudba: Gustav Mahler, Elton John, Steve Harley, Alphaville
Premiéra: 31. 5. 2018