O ten se bezpochyby postarala alternativní rocková kapela Please The Trees, která pětici tanečníků na scéně živě doprovázela. Nutno podotknout, že skladby vznikaly přímo pro toto představení. Intenzivní souznění taneční a hudební složky vytvořilo harmonický celek, který se audiovizuálně přeléval mezi dvěma kontrastními polohami. V dramatičtějších, hlučnějších částech, kde dominovaly bicí a elektrická kytara, tanečníci expandovali do prostoru, jejich pohyby byly trhané, hranaté, zastavované v pózách. Zřejmě zde se dal vyčíst onen odkaz na zběsilé tempo doby.
V lyričtějších partech zavládl relativní poklid. Vše se nadále odehrávalo v poměrně rychlém rytmu, ale pohyby byly nyní zakulacené, paže plynule tvarovaly vlny soustředné kolem horní poloviny těl. Jakoby se jejich tělesná schránka rozplynula, překročila hranici stanovenou vlastní kůží, masem a kostmi a rozšířila se o neviditelný obal, do kterého interpreti vláčnými pažemi nasávali energii z prostoru. Právě v těchto částech naplňovali čtyři tanečnice a jeden tanečník onu představu pozorovatele, k němuž se název díla vztahuje. Vychází z východní filozofie, z meditací, jejichž účelem je přesáhnout vlastní existenci a stát se nezúčastněným, osvobozeným svědkem dění a vlastní podstaty. Častokrát se také v díle objevil moment, kdy tanečníci drželi v rukou pomyslnou materii (hlavu, zrcadlo, cokoli), kterou upřeně pozorovali a jež sledovala zároveň i je. Osvěžující, originální, nápadité.
