Charismatická dáma Marie Chouinard konečně zavítala osobně na Tanec Praha. Představila se znamenitě hned v několika podobách. Její verzi Svěcení jara mohlo české publikum spatřit již v roce 2007, a to dokonce za živého doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jak se zdá, opakování je matka moudrosti a dobrého není nikdy dost. Dramaturgie Tance Praha tedy vsadila na reprízu tohoto kusu a dobře udělala, i když se začátek představení v Karlíně dne 25. června neobešel bez technických obtíží. Stejně jako hudba Stravinského, která slaví přes úctyhodných sto let, tak i verze Svěcení jara Marie Chouinard není právě nejmladší, nedávno překročila dvacítku (byla vytvořena pro její soubor v Kanadě v roce 1993), i přesto neztratila nic ze své síly a nadčasovosti. Je až neuvěřitelné, jak má toto taneční dílo moc nestárnout. Je vedeno čistě hudbou, nikoli pohanským jarním rituálem, ke kterému se název hudební předlohy odvolává. Oproti ostatním adaptacím je také vystavěno téměř výlučně na sólových partech, což překvapivě zdařile kontrastuje s hudebními částmi, které by konformně nabízely spíše sborové taneční akce. Stejně jako Stravinského promyšlená hudební předloha, která místy bez urážky působí, jakoby si každý nástroj v orchestru vedl svou, tak i tanečníci mají prostor představit své individuální kvality ve světelných kuželech, jež rámují jejich pole působnosti. I když se seskupí na scéně pohromadě a vykonávají tytéž vlny páteře, jejich směrování paží se vzájemně liší. Marie Chouinard v nich nechává bujet energii, která si nezadá s animálními pohyby. Živočišnost je podtržena i sporým oděvem tanečníků, které zahalují jen spodky. Máte dojem, že se před vámi rozehrávají scénky ze živočišné říše. Jako návštěvníci v ZOO pozorujete, jak se těla tanečníků obdivuhodně kroutí, napínají, prohýbají, skáčou, vlní. Charakter pohybu je proměnlivý. Některé momenty evokují souboj, vábení, páření. Dojem znásobují rekvizity připomínající chvíli rohy, chvíli chapadla, chvíli ztopořené pyje. Energie sálá a zaplňuje celé hlediště. Svěcení jara útočí na naše pudy. Oproti tomu je další perlička z dílny kanadské choreografky s názvem Henri Michaux: Mouvements čistě vizuální hříčkou. Na plátno je postupně promítána publikace, jejíž název i autor se skví v názvu tanečního díla, která obsahuje inkoustové kresby zachycující lidské tělo v pohybu. Choreografie je tak svébytnou interpretací, vodítkem, jak knihu číst. Na bílém baletizolu se stejně jako na bílých stránkách knihy zjevují černé skvrny – tanečníci, kteří zaujímají načrtnuté tvary. Někdy pomalu, někdy v rychlém sledu. Vždy podle dynamiky, která je z náčrtu patrná. Někdy má kresba jasné linie připomínající lidské tělo, jindy je tvar roztřesený, jakoby mnohoruký, mnohonohý, to předurčuje charakter a provedení pohybu. Byť většina stran knihy obsahuje jen jednu „skvrnu“, Marie Chouinard jde dále, některé tvary znásobuje zmnožením tanečníků, dojem je tak umocněn. V případě mnohočetných skvrn na papíře nechá jednou tanečníky volně, aby v daný okamžik všichni najednou zaujali dynamickou podobu inkoustových tvarů, jindy je zase uvádí postupně. Hudební doprovod je ohlušující, dunivé rány rezonují prostorem, pulsují však, aniž by rušily. Jejich proud je přerušen recitací básně, kterou kniha také obsahuje, jak jinak než v pohybu. Divák má na začátku díla možnost číst a předvídat, jak bude danou skvrnu tanečník svým tělem interpretovat. V gradujícím závěru, když se černobílé schéma obrací, však nemá jinou šanci, než se nechat strhnout energickým proudem. Za záření stroboskopu zaujímají téměř nazí tanečníci pózy v tak rychlém sledu, který už není fyzicky možné porovnávat s promítanou předlohou. Vskutku originální, dech beroucí! Diváci však měli možnost spatřit Marie Chouinard na Tanci Praha ještě v jiném světle a na vlastní oči. Dne 26. června oživila prostor Národní galerie sólovou performancí In Museum. Mezi Kupkovými obrazy dvě a půl hodiny ztvárňovala lidská přání, touhy a sny. Schéma bylo čisté a jednoduché. Jen pár bílých válečků, megafon obalený bílou látkou, bílá sluchátka, bílé útržky látky, mnohovrstevnatý bílo-béžový kostým a bílé žabky. Právě do nich se vždy obula a s napřaženými pažemi čekala na další přání. Kdo se odvážil, toho nejdříve objala, aby se na něj napojila a vyslyšela jeho myšlenku. Vše pouze šeptem. Poté se pustila do krátké akce. Ač bylo taneční ztvárnění adresované hlavně tomu, kdo se jí svěřil, její interpretaci mohl porozumět každý, či spíše, každý si z toho mohl odnést něco pro sebe. Jednou byla křehká, jemná, zranitelná, po druhé odhodlaná, revoltující, po třetí vláčná, jakoby hadrová. Ukázala i svou humornou stránku, vyvolávající na tvářích přihlížejících úsměv. Předěl mezi jednotlivými scénami vyplnila protažením, odkládáním či oblékáním jednotlivých vrstev oděvu, otřením potu či doplněním tekutin. Vše ladně, étericky, s dlouhými blond vlasy jako víla, co nikdy nevypadla z role. Závěr se odehrál bez potlesku, Marie obešla prostor, očním kontaktem se rozloučila opravdu s každým, kdo přihlížel a jako ve snu odkráčela. Byla to skutečnost, či sen? Intimní tichá zpověď účastníků, která by se mohla odehrávat v podstatě kdekoli, ale díky ztichlému a prostornému prostředí galerie působila jako snové zjevení.  Vskutku událost taneční sezóny! Recenze je psána z představení ze dne 25. června, Hudební divadlo Karlín a ze dne 26. června, Veletržní palác.

The Rite of Spring/Svěcení jara:
Choreografie: Marie Chouinard
Hudba: Igor Stravinskij
Světelný design a scéna: Marie Chouinard
Kostýmy: Liz Vandal
Rekvizity: Zaven Paré
Henri Michaux: Mouvements:
Choreografie: Marie Chouinard
Hudba: Louis Dufort
Báseň, doslov a promítané kresby: Henri Michaux
Světelný design a scéna: Marie Chouinard
Kostýmy: Marie Chouinard
In Museum:
Tvorba a interpretace: Marie Chouinard
Kostýmy a rekvizity: Marie Chouinard
Manažer scény: Caroline Nadeau