Triumfální rozlučka Jiřího Bubeníčka v Drážďanech

Triumfální rozlučka Jiřího Bubeníčka v Drážďanech

Triumfální rozlučka Jiřího Bubeníčka v Drážďanech

Málokterý taneční umělec má možnost se s diváky rozloučit tak, jako se to podařilo Jiřímu Bubeníčkovi 11. listopadu 2015 v Semperově opeře, kde toho večera uzavřel jako Rytíř des Grieux v MacMillanově Manon své tamní – bezmála desetileté – angažmá prvního sólisty a také, jak bylo zřejmé z bouřlivých ovací, velkého miláčka publika. Gisela Sonnenburgová výstižně napsala: „Má toho hodně za sebou a hodně před sebou. Byl Franzem v Balanchinově Coppélii, byl Princem Désiré ve Spící krasavici, Solorem v Bajadéře a Albrechtem v Giselle Davida Dawsona. Miloval v mnoha vysoko karátových Pas de deux: jako v Petite mort Jiřího Kyliána nebo Dawsonových A Million Kisses to my Skin. Zářil, jako v titulní postavě Legendy o Josefu Stijna Celise. Krotil ženy jako Petruccio v Crankově Zkrocení zlé ženy. Spolu s ženami se blýskal v Drahokamech George Balanchina. Propůjčil své elegantně ohebné tělo pro vzorovou interpretaci svých vlastních choreografií (jako např. v Kánonu D dur).“ Není účelem tohoto článku vypočítávat všechny role a úspěchy tohoto vskutku výjimečného tanečního umělce, zejména proto, že „toho má ještě mnoho před sebou“: byť – z vlastního rozhodnutí – již nikoli jako tanečník v trvalém angažmá Semperovy opery. K úctyhodnému a pro mnohé tanečníky vysněnému a zároveň těžko dosažitelnému dosavadnímu repertoáru (za všechny uveďme alespoň roli fenomenálního tanečníka Václava Nižinského v Neumeierově baletu Nijinsky) přidal v podzimní sezoně ještě roli Rytíře des Grieux v celovečerním baletu sira Kennetha MacMillana Manon. A tato role se pro něj stala dalším nepochybným triumfem a zároveň „trumfem“, který vynesl na závěr své kariéry baletního tanečníka ve stálém angažmá v „kamenných“ divadlech. Čerstvý držitel Stříbrné medaile Jana Masaryka dostal spolu s první sólistkou Královského baletu v Londýně Melissou Hamiltonovou v titulní roli drážďanské publikum do totálního varu: a pokud kritikové, přítomní na premiéře 7. listopadu, psali o „emocionální smršti, kterou tento pár rozpoutal“, mohu potvrdit, že totéž se zopakovalo i na rozlučkovém představení o čtyři dni později. Jiří Bubeníček byl ve své roli Rytíře des Grieux naprosto přesvědčivý, vtělil do ní jak svou dlouholetou jevištní zkušenost z plejády předchozích rolí, tak i všechny nuance vlastních niterných pocitů, které mu publikum beze zbytku věřilo. Při všem svém jevištním mistrovství neupadl do osidel patosu, v čemž mu skvěle sekundovala i hostující Melissa Hamiltonová: šlo o vyvolání emocí u diváků, nikoliv o navenek efektní „trhání kulis“, jehož býváme mnohdy svědky u jiných tanečníků, přičemž diváci zůstávají chladní. A tak, to nejdojemnější, to, co zasáhlo duši diváků nejvíce, se odehrálo, když byli oba protagonisté téměř nehybní. Koncentrace emočního napětí v jejich tělech prosytila celé divadlo tak, že diváci se cítili jako paralyzovaní, měli nad nimi absolutní moc, nešlo uniknout… Až když padla opona a bylo „po všem“, napětí se proměnilo v katarzi a následně v bouřlivé ovace, přesto kultivované a hodné vzdělaného publika. Obdivuhodný byl způsob, jak Jiří Bubeníček graduje dramatický výraz své postavy v každém obraze, v každém jednání. V expozici prvního aktu vidíme, jak se z letmého pozorovatele dění stává des Grieux dvořícím se obdivovatelem, dlouho si udržujícím sebekontrolu (MacMillanovo sólo je plné výdrží na pološpičkách při velmi obtížných prvcích, jako by mělo symbolizovat dobré vychování Rytíře des Grieux i část jeho dřívějšího úmyslu stát se knězem) až do finálního vášnivě odevzdaného pokleknutí před Manon, plně se snoubící k poetickým slovům Vítězslava Nezvala: „Manon… Manon… Jsem jako zpitý – Vy chápete mé city? – Ach, umřít, umřít, umřít pro krásu…“ Ať z jeho Rytíře prýští jiskřivá radost z lásky, ať je pohroužen do zoufalství, vždy je jeho herectví magické a interpretace tak silná, že to nebudou mít další představitelé této role v Drážďanech vůbec snadné – zejména u publika, které bylo v Semperově opeře 7. a 11. listopadu. Těm nevypadne z mysli jeho dokonalé provázání psychického a fyzického výrazu, kdy se jeho tělo stává dokonalým tlumočníkem duše postavy, kterou představuje, kterou na jevišti žije. Jeho des Grieux je tragický i heroický zároveň a v každé minutě naprosto hodnověrný, nikdy ne patetický či lacině uvzdychaný. Myslím, že by byl sir Kenneth MacMillan, tvůrce tohoto nestárnoucího díla (premiéra se odehrála v roce 1974), spokojený, neboť to bylo jeho cílem – přivést na baletní jeviště životné postavy, se kterými se současný divák může ztotožnit, jejich osud může spoluprožívat. Podobně i Melissa Hamiltonová, odchovaná anglickou baletní tradicí, uměřeně dávkuje svůj herecký výraz, aby, byť v titulní roli, nebyla na jevišti příliš dominantní. Neboť jde o příběh dvojice, jejichž život se osudově propletl a díky této vnitřní inteligenci, jak zacházet se svými postavami a vytvořit společný „příběh“, se z Hamiltonové a Bubeníčka stal tak jevištně uhrančivý pár. Kdyby spolu tančili déle, asi by byli přirovnáváni k legendární dvojici Fonteynová–Nurejev. Byť je MacMillanův balet zapsaný v Beneshově notaci a přesnost jeho choreografického textu střežena spolupracovníky manželky zesnulého choreografa Deborah MacMillanové (v Drážďanech ho nastudovali P. Ruanneová a K. Burnett), umožňuje představitelům rolí nuance v chápání charakterů. Proto byla Manon Antoinette Sibleyové jiná než další MacMillanovy múzy Lynn Seymourové a její interpretace zase odlišná od Natalie Makarovové či Sylvie Guillemové. Hamiltonová je nejdojemnější v posledních obrazech, kdy se její krásné tělo obrací proti ní – ta krása, která ji dříve přinášela lásku, obdiv a bohatství, se stane příčinou jejího největšího ponížení a podupání. Hamiltonová ke své tragické proměně z „trofejní ženy“ v bezbrannou oběť mužské zbabělé chlípnosti využívá skvěle ovládnutou pohybovost – suverénní eleganci „danse d’école“ a proti tomu neméně ovládnutou techniku soudobého pohybu, izolací, těžko uvěřit, že se díváte na jedno a totéž tělo. V třetím aktu byla jako postřelené ptáčátko, zlomená, zubožená, v té proměně bylo velké mistrovství. Kromě těchto protagonistů k úspěchu představení přispěla i řada dalších umělců, jmenujme alespoň Raphaëla Coumes-Maqueta jako Monsieura G. M., elegantního a ve své aroganci bohatce důležitého protihráče Rytíře des Grieux Jiřího Bubeníčka. Denis Veginy si dobře poradil s další negativní postavou Lescauta, bratra Manon, a musel v této roli prokázat nejen charakterizační talent, ale též fyzickou výdrž a velmi dobrou techniku – zejména v opilecké scéně v druhém jednání. Jeho milenku představovala Světlana Gilevová, jedna z nejlepších balerín souboru, MacMillan pro tuto postavu nachystal řadu technicky obtížných tanečních pasáží, přes které se přenesla se šarmem. Drážďanský balet vede od roku 2006 Kanaďan Aaron Sean Watkin, který se předtím profiloval jako výborný sólista v souborech National Ballet of Canada, English National Ballet a holandského Het Nationale Ballet. Po sedmi letech zkušeností s klasickým a neoklasickým repertoárem byl Watkin pozván Williamem Forsythem do Frankfurtu. Spolupráce s Forsythem ho velmi ovlivnila, v neposlední řadě tím, jak přistupoval ke každému tanečníkovi jako k individualitě, k osobnosti, jako ke svému spolupracovníkovi. Po řadě zkušeností, mimo jiné i v souboru Nacha Duata, se stal též žádaným baletním mistrem a choreografem. Drážďanský soubor, který znovu vybudoval a v jehož čele bude stát i nadále, (přijal prodloužení své smlouvy do roku 2018), se ukázal v Manon ve velmi dobrém světle, a to jak po technické, tak i výrazové stránce. Soubor je mezinárodní, své tanečnické ostruhy zde dostává mimo jiné i Čech Václav Lamparter, který se dostal do Drážďan z Brna via stáž v USA. Disponovaný a pracovitý tanečník zde již mohl ukázat svůj talent v menších sólech a jistě o něm ještě uslyšíme. Watkinovi se podařilo vytvořit a stmelit soubor, ve kterém panuje velmi dobrá a tvůrčí atmosféra, soubor s mnohostranným a velmi kvalitním repertoárem, a to byl také důvod, proč v něm Jiří Bubeníček setrval až do tohoto recenzovaného posledního představení. Našel v něm také řadu výborných kolegů-umělců, z nichž řadu jsme měli možnost vidět v lednu loňského roku při hostování jeho ambulantní skupiny Les Ballets Bubeníček v Národním divadle v Praze. Tato skupina bude jistě i dále přinášet pozoruhodná díla z dílny bratří Bubeníčků. Oba letos uzavřeli svá působení ve špičkových baletních souborech a byli připraveni věnovat své bohaté a jedinečné zkušenosti a svou uměleckou erudici ve prospěch Národního divadla v Praze. Vedení ND Praha se ovšem náhle rozhodlo, že tomu bude jinak. Zřejmě je třeba se chovat podle hesla, že ve své vlasti nikdo není prorokem… Pro ty největší asi není ve zlaté kapličce dosti místa, možná bychom ji měli zase přeorganizovat – i po sloučení se Státní operou je v ní jaksi těsno a pravděpodobně i dusno… Byla jsem nesmírně ráda, že jsem mohla Jiřího Bubeníčka v Manon v Semperově opeře vidět. Byl to vskutku velmi hluboký zážitek, který jen tak nevybledne. Byla to rozlučka ve velkém stylu, a tak to má být, neboť povolání baletního umělce je tak náročné!
 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: