Un Discreto Protagonista. Foto: Vojtěch Brtnický.
Propagační materiály k tuzemskému uvedení odkazovaly na Dimitrise Papaioannou, s nímž Bigi spolupracoval na operní produkci v Římě a jehož dílo Transverse Orientation minulý rok uchvátilo pražské publikum. Bigi také působil v Tanztheater Wuppertal Piny Bausch, takže slavnými jmény se to v programové informaci jen hemžilo. PR oddělení festivalu odvedlo vynikající práci, jelikož dokázalo téměř zaplnit hlediště divadla Ponec při jinak slunném pátečním večeru. Po příchodu upoutala mou pozornost anotace k představení, jejíž obsah byl dokonale nic neříkající: „Je to příběh okamžiku, v němž se v tichu a prázdnu rodí vztah mezi dvěma postavami, jejichž cesty se neustále spojují, míjejí i protínají. V ryzím tanci a obrazech se odrážejí nejstarší lidské příběhy, které jako střípky dohromady tvoří jeden jediný.“
Un Discreto Protagonista skutečně působilo jako mozaika různorodých příběhů, avizované propojení v monolitické vyprávění jsem však nepostřehl. Jednotícím, tmelícím prvkem jistě měla být mužská energie, které zdatně asistoval světelný design v povětšinou chladných, zářivkových barvách Eviny Vassilakopoulou a Amadora Artigy Tuseta. Struktura působila velmi nahodilým dojmem, scény se střídaly bez jasnějších kontur a celková nápaditost značně kolísala. Mezi podařenější okamžiky patřily například ty, v nichž performeři využívali mikrofon, aniž by do něj promluvili, nebo povedená Przytarského hříčka s Bigiho koleny. Marně jsem však hledal ony nejstarší lidské příběhy… Tato anotační formulka je natolik vágní, že si za ni můžete dosadit naprosto cokoliv a vždycky budete mít pravdu.
Anotaci však nemohu upřít, že se skutečně jednalo o neustálé protínání a míjení, přemýšlím ale, o čem jiném může být duet dvou tanečníků… Reálně, fyzicky se vždy musí střetnout a rozejít, jedná se o nevyhnutelnou dynamiku společnou všem inscenacím, v nichž prim hraje vztah mezi dvěma performery. Že bych ale tato setkání vnímal i na jiných úrovních díla, tedy myšlenkové nebo všeobecně pocitové, to bych až příliš přeháněl.
Ze všeho nejvíce mě zaujal taneční projev Łukasze Przytarského. Jeho tanec se vyznačoval absolutní lehkostí a bezstarostností, jako kdyby snad na jeho tělo ani nepůsobila zemská gravitace. Jednalo se o ustavičně plynoucí, bezešvou energii, která s nadsázkou způsobovala jeho levitaci prostorem. Odmyslím-li si ale tento vizuálně-kinestetický požitek, co tu zbude? Velmi obecně vyhlížející studiovka ve stylu work-in-progress, která měla zůstat na tanečním sále a rozhodně se neměla dostat na program tak významného festivalu, jakým je TANEC PRAHA.
Psáno z představení 10. června 2022, divadlo Ponec.
Un Discreto Protagonista
Koncept, režie: Alessandra Paoletti, Damiano Ottavio Bigi
Performeři: Damiano Ottavio Bigi, Łukasz Przytarski
Zvuk: David Blouin
Světelný design: Evina Vassilakopoulou, Amador Artiga Tuset
Video, foto: Pavlos Kosmidis, Amador Artiga Tuset, Fabio Melotti
Premiéra: 1.6.2022
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?