Dramaturgický obsah představení odpovídá přesně svému podtitulu, k vidění je opravdu pět tváří tance, které představuje pětice umělců, jejichž práce dávají nahlédnout do hluboké studnice toho, co taneční umění v jednadvacátém století nachází a čím nás uchvacuje. Vynalézavostí, imaginací, hrou světel a hudebním doprovodem, jež navzájem souzní, novými dimenzemi divadelního vjemu a percepcí jevištní reality. Postupně se rozzáří paleta barevných odstínů různorodých tanečních textur, které choreografové nanášejí na svá „plátna“ výraznými, ale i jemnými tahy a zářezy, jež obnažují pnutí lidské mysli a duše.
Ačkoliv Justin Peck (1987), autor prvního kusu Heatscape z roku 2015, zásadně nepřekračuje mantinely neoklasického tvarosloví, jeho choreografie je detailně a opulentně vystavěným konstruktem vyžadujícím od interpretů a interpretek pohotovost v kvapných krokových výměnách, technickou preciznost provedení a uvolněný výraz, byť tempo allegrové věty Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 Bohuslava Martinů a tanečních změn je až vražedné. Tanečníci v bílých tílkách různých střihů a tanečnice ve světlých sukénkách vynikají na horizontu s pestrobarevnou mandalou. Hudba Martinů je plná rozvernosti, která proniká do choreografického přediva, stejně jako lyrické momenty zklidnění.
Ostravský balet uvedl Heatscape v premiéře již letos v dubnu, kdy se k ní v Rapsodii Bohemia přiřadily dvě nepříliš vydařená díla (recenze zde). Aktuální znovuuvedení Pecka je opodstatněné, neboť jde o opus nabitý nápady, energií, náročnými vazbami, kdy je nutné nejen přesně zapichovat špičkové střevíce do podlahy, ale také točit se a skákat v nakloněné ose, umět rychle přepnout mezi přesným vedením rukou a jejich lehkým švihnutím s průnikem do prostoru.
V Heatscape jsou všichni sólisté, nikdo se za nikoho neschová. Choreografie totiž staví na soudržnosti tanečního týmu, v němž dominují sóla a duety v podání rtuťovité a hbité Rity Pires a charismatického Francesca Fasana, vláčností zaujme Gvendolin Nagy a Barnaby James Packham, bryskností batteries překvapuje Maria Carla Ognisanto, Edgar Navarro a Sachiya Takata.
Balet NDM. Heatscape.
Moci tak trochu vzlétnout
Jakoby z jiného světa přichází na jeviště Shino Sakurado v černých, volných kalhotách a nachovém korzetu. Duet z Ptáka Ohniváka od Marca Goeckeho, původně vystavěného pro Scapino Ballet Rotterdam v roce 2010, oproti předchozímu opusu pracuje s diametrálně odlišnou estetikou. Elegantní linie a krásu střídá neurotické kmitání pažemi, kdy balerína stojící zády k hledišti vyvolává dojem zraněného ptáka. Její ruce jsou jako zlomená křídla, v jeden moment svěšená, a tělo tanečnice se skloněnou hlavou asociuje bezmocného, osudu odevzdaného tvora. Jak sám Goecke v programové brožuře konstatuje: „Někdo musí rušit, vymykat se, jít hlouběji do našeho nitra…“
Hudba Igora Stravinského původně odpovídala charakteru ruské pohádky o čaroději Kostěji Nesmrtelném a jeho střetu s carevičem Ivanem, o osvobození zakleté krásky a jejích družek. V Goeckeho duetu jde o setkání dvou bytostí, nesmělých a uzavřených, neschopných komunikace. Ze Stravinského baletu vybral ukolébavku, kterou bájný pták Ohnivák uspává kouzelníka a jeho společníky. Jak píše německý taneční kritik Volkmar Draeger, „duet lze také interpretovat jako setkání ptáka Ohniváka a prince, dvou bytostí rozdílných povah: ptáka, který tančí, a člověka, který létá“.

Shino Sakurado a Rei Masatomi. Pták ohnivák.
Pokud na tento výklad nepřistoupíte, lze nahlédnout na Goeckeho pas de deux, napoprvé tančené heterogenním párem a po přestávce mužskou dvojicí, jako na zachycení odcizení a neschopnosti pohybového i duchovního souznění. Zapouzdření emocí v tělesné schránce je vyjádřeno téměř bez ustání trhavými pohyby rukou, které repetuje po tanečnici/tanečníkovi její/jeho partner s odhaleným trupem. Jen v jednu chvíli se sebe letmo dotknou, když ruka jednoho stoupá po páteři toho druhého (jako by ho hladil/a křídlem), aby se poté každý navrátil k sobě, do svého neklid vyzařujícího nitra. V jistý moment se těla dvojice stávají jedním, splývají v jednu bytost, posléze se oddělují, v tichu se od sebe odklání a v samém závěru zatahují zahanbeně hlavy a vzdalují se od sebe.
Goecke tvrdí, že Stravinskij „neukazuje svoje srdce“ a zrovna tak choreografie vysílá do publika citelný chlad, který vás ovšem současně ochromí, ohromí a zjitří emoce. Nejprve v sugestivním podání Shino Sakurado s Reiem Masatomim, po přestávce ve stejně naléhavém pánském obsazení Gena Goodmana a Giuseppeho Iodiceho.
Liberální chaos
Světovou premiéru v Ostravě uvedla Lea Bessoudo Greck (1994), ač z choreografické pětice nejmladší, představila vyzrálou kompozici a ukázala, že má velký talent. Do tance transformovala třetí symfonickou báseň Šárka z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Jeho skladba je epická, popisuje známou pověst o Ctiradovi, kurážné Vlastě a svůdné Šárce. Dramatická a emotivní skladba byla pro choreografku hnací silou. Greck se vzdává narace, z níž Smetana vycházel, a na jevišti rozehrává vášnivý diskurz mezi ženským a mužským pohlavím.
Deset žen a mužů je samostatnou entitou. Každá skupina má svou energii, živočišnost a chuť svobodně se hýbat a dýchat. Scénická krajina s černými pylony budí dojem nekonečného horizontu. Zprvu vidíme zpoza nich vykukovat jen trupy tanečnic, jež svou tělesnou gravitaci odevzdávají podlaze, pomalu se pažemi odtlačují a zvedají hlavy a záda. Když se schovají, ukazují nohy, propnuté nárty, a když odevzdají tíhu svých těl zemi, sloupoví vyjíždí vzhůru a tanečnice začínají ovládat prostor. Razantně, jistě a s velkou vervou se každá stává sama sebou.
 Serghei_Gherciu-5.jpg)
Balet NDM. Šárka. Foto: Serghei Gherciu.
I muži následně ukazují svou suverenitu, animalitu a pudovost. Interpretky mají na sobě průhledné, červené řízy, muži jsou v černém oděvu. Kontrast barev, kontrast nálad, kontrast mezi tím, co nás táhne dolů a vábí vzhůru. Maskulinní a femininní svět však obsahuje stejné volání po volnosti a projevení individua – tak je nakonec vystavěna samotná choreografie, která i v synchronních sekvencích, jimž dominují rozevláté paže, někdy zaťaté v pěst, někdy břitce prořezávající prostor, ponechává tanečníkům a tanečnicím místo pro to, kde a jak gesto či pozici ve stoje či na zemi uzavřou.
Tento liberální chaos taneční energie je velmi chytlavý, sugestivní, a hlavně vypovídající o lidských tužbách po smíru se sebou samým i s druhými. Je evidentní, že Lea Bessoudo Greck, původem ze země galského kohouta, má kromě pro Francouze typické hravosti ve svém těle zachycenou zkušenost z působení v Kibbutz Contemporary Dance Company. Nasála do sebe onen zvláštní živočišný proud, jenž k izraelskému tanci patří, a zároveň dokázala s vysoce muzikálním citem vystihnout českou, Smetanovu hudbu, neunikl jí žádný tón, a nadto dala Šárce nové významy, kdy mužskou sílu skvěle zachytil v sóle Giuseppe Iodice, klarinetovou a violoncellovou melodii v duetu procítili Yu Matsumoto a Rei Masatomi.
Na křídlech z vosku
Tematicky, tanečně a výtvarně do dramaturgického výběru večera zapadají Křídla z vosku / Wings of Wax premiérované v roce 1997 v Nederlands Dans Theater. Jiří Kylián (1947) v nich postihl pomíjivost a limity fyzické a mentální existence představující každodenní realitu tanečníkova života, jehož tělesná schránka je živým nástrojem pro choreografovu výpověď.
Na scénu postupně nastupují čtyři páry, ženy v přiléhavých celotrikotech (černém, vínovém, fialovém), jejich protějšky v tmavých svršcích a kalhotách, pod nimiž se rýsují vypracovaná, štíhlá těla. Nad scénou visí strom kořeny nahoru, nad hrací plochou krouží velký reflektor. Jeho dráha je neměnná, neúprosně pravidelná, jako kdyby odměřoval čas a vymezoval prostor tanečním akcím. Na jevišti se postupně představí čtyři páry, každý pracuje s jinými vztahovými konstelacemi, ale všechny duety jsou vázány na partnerskou souhru, přesnost v doteku, uchopení partnera/partnerky tak, aby plynule prolétávali nad zemí, sklouzli po ní či velkým obloukem vzlétli vzhůru. Výrazný je pohybový kontrapunkt, kdy kupříkladu delší časovou frekvenci dvě tanečnice pomalu běží na místě a ve stejnou dobu na scéně akcelerují sóla jejich partneři.

Balet NDM. Křídla z vosku.
Přesně nastavené svícení, vybrané hudební předlohy jsou nepostradatelnými elementy choreografie bohaté na detaily, jež je nutné nejen zachytit, ale rovněž jim dát podtext. Každá vazba s sebou nese emoce, od těch radostných po ty bolestné, kdy krása Kyliánovy choreografie nepomíjí, ale pocity, které zažívají interpreti a diváci se mění. Křídla z vosku vyžadují pregnantnost provedení, technickou brilanci a schopnost vnitřního zaujetí, k němuž nabádají i skladby Heinricha Ignaze Franze Bibera, Johna Cage a Johanna Sebastiana Bacha. Hudební výběr představuje různé epochy a zanechá rozličnou akustickou stopu shodně s těly tanečníků – Aurorou Donadiós, Laurou Moreno Gasullou, Yu Matsumotou, Shino Sakuradou, Francescem Fasanem, Reiem Masatomim, Barnaby Jamesem Packhamem a Sachiyou Takanem, kteří Kyliánovu choreografii technicky a výrazově výborně obsáhli.
Celý večer uzavírá Sofa Itzika Galiliho z roku 1995, vtipný kousek z inscenace Through Nana’s Eyes. Převrácením pohovky, na které se nejdříve muž snažil svést ženu tančenou Natalií Adamskou ve sportovním setu, se dostáváme do jiné situace a původní disputace se repetuje čistě v pánském podání Marka Griffithse a Francesca Fasana. Toto odlehčení zakončuje premiérový projekt ČISTÁ RADOSTance, v němž se ukazuje výborná kondice ostravského baletu, jehož entuziasmus je přítomný na jevišti i v hledišti.
Psáno z premiéry 17. října 2024, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava.
ČISTÁ RADOSTance
Pět tváří tance
Heatscape
Choreografie: Justin Peck
Asistent choreografa: Eric Trope
Hudba: Bohuslav Martinů, Klavírní koncert č. 1, H 149
Scéna: Shepard Fairey
Kostýmy: Reid Barthelme, Harriet Jung
Světelný design: Brandon Stirling Baker
Realizace světleného designu: Daniel Tesař
Duet z Ptáka Ohniváka
Choreografie: Marco Goecke
Hudba: Igor Stravinskij, Pták Ohnivák – Ukolébavka
Nastudování choreografie: Rosario Guerra, Nicole Kohlmann
Světelný design: Udo Haberland
Realizace světelného designu: Nicole Kohlmann, Ondřej Šesták
Šárka
Choreografie: Lea Bessoudo Greck
Asistent choreografa: Nadav Gal
Hudba: Bedřich Smetana, symfonická báseň Šárka z cyklu Má vlast
Scéna: Lea Bessoudo Greck (koncept), Pavel Knolle
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Lea Bessoudo Greck (koncept), Ondřej Šesták
Křídla z vosku / Wings of Wax
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Heinrich Ignaz Franz Biber – Passacaglia pro sólové housle (1676); John Cage – Meditační preludium, úprava pro klavír (1946–1948); Philip Glass – Smyččový kvartet č. 5, 3. věta (1991); Johann Sebastian Bach – Goldbergovské variace, BWV 988, variace č. 25 (Adagio a-moll v aranžmá Dmitrije Sitkoveckého pro strunné nástroje (1742))
Nastudování choreografie: Nataša Novotná, Štefan Žeromski
Scéna: Jiří Kylián (koncept), Michael Simon
Světelný design: Michael Simon
Kostýmy: Joke Visser
Technická supervize: Joost Biegelaar
Sofa
Choreografie: Itzik Galili
Hudba: Tom Waits, Nobody (album Nighthawks at the Diner – 1975)
Scéna: Janco van Barneveld