Po delší tvůrčí i interpretační pauze se divákům současného tance znovu ukázala známá tanečnice a choreografka Lenka Bartůňková. Z důvodu nemoci odpadla choreografie její kolegyně Kateřiny Stupecké, a tak se tento podzimní večer stal Lenčinou „one woman show“.
Bartůňková vybrala pro představení v divadle Ponec tři své osvědčené choreografie: Knihovnu, Café a Libera me. V posledních dvou jmenovaných – sólech – také sama tančila. Dílo s názvem Knihovna jistě není zapotřebí milovníkům současného tance dlouze představovat. Taneční duet z roku 2008, pojednávající o knihách jakožto oknech do lidských duší, vyhrál Cenu Sazky za „objev v tanci“. Inspirací v tvorbě byla autorce skladba Rutman Steel Cello Ensemble s názvem „Zvuky v knihovně“. Od ní se odvíjelo téma, scénografie a potažmo i pohybové prvky. Hlavními motivy jsou knihy a pozice „pavouka“. Tanečnice se pohybují většinou v nejnižší rovině, pupík i obličej směřuje vzhůru, rukama i nohama se opírají o zem a opatrně se přemisťují po scéně přičemž chodidla jsou stále vypjatá na pološpičce. Nejvíc ze všeho skutečně připomínají pavouky, kteří se plíží mezi zaprášenými knihami po regálech knihovny. Tajemné postavy, schovávající svou tvář za hřívou dlouhých vlasů, se oprostí od bezpečí země a knih pouze ve chvílích transu. Ten nastává snad z přesycení napětí při studiu knih a z potřeby vyjádřit sama sebe namísto neustálého vstřebávání cizích myšlenek. Submisivní horizontálnost pasáží na zemi se střídá s asertivním vertikálním tancem v kuželu světla, ať už solo či unisono. Citlivá práce se světlem se velmi podílí na vytváření atmosféry, někdy vidíme pouze ruce (či jiné části těla) listující v knihách či naopak v plném světle celou postavu zmítající se v divokém tanci. Právě světlo společně s tvarem těla, do kterého se tanečnice pohybem dostávají, vytváří kouzelné obrazy opředené tajemstvím. Na druhou stranu se ale tyto obrazy začnou až příliš opakovat bez toho, aby se představení posouvalo dál a dosáhlo katarze. Divák měl tak po nejasném a náhlém konci určitý pocit nezavršení. Jak ale sama autorka přiznala, tato choreografie stále „work in progress“. Snad se nám někdy podaří vidět dílo ve finální podobě. Po přestávce následovala dvě krátká sóla v podání samotné autorky, každé z nich vytvořilo na jevišti zcela odlišnou atmosféru.
Etuda Café byla odlehčením. Lenka Bartůňková si pohrává s šálkem na kávu a rozehrává při tom celou škálu emocí – od údivu, přes smutek až po veselost. Na rozdíl od předchozího díla je Café založeno na výrazné mimice obličeje a také na hlasovém projevu. Dětskou říkankou „cukr káva limonáda čaj rum bum“ doprovázela svůj minimalistický taneční projev. Recitaci vystřídal milý francouzský šanson v podání Yvonne Printemps, pohybově se tanečnice omezila na decentní pohupování do rytmu písně. Poslední choreografií byla Libera me s tématem vnitřní spoutanosti, nesvobody, sebetrýznění a touhy po osvobození. Dílo bylo vytvořeno v roce 2005 v Německu (Bartůňková studovala čtyři roky na Folkwang Hochschule a poté působila v Německu dalších pět let) a získalo první cenu na choreografické soutěži Jarmily Jeřábkové. Choreografii inspirovala stejnojmenná skladba Silvie Bodorové, na kterou byla vytvořena. Je to hluboké requiem o osvobození. Struktura tance se skutečně po celou dobu držela struktury hudební a nacházela k ní pohybové analogie. První část, kterou můžeme nazvat „spoutanou“, se odehrávala na diagonále. Tanečnice postupovala ze zadního pravého do předního levého rohu a její pohyb byl divoký, plný pádů a vstávání, sebeubližování a trýznění. Toto trestání sebe sama mělo vést k očistě těla i duše a k dosažení osvobození od vlastní posedlosti, jednoduše ke katarzi. A právě katarze byla tématem kratší druhé části díla. V kontrastu k té první stála tanečnice na jednom místě v zadní části jeviště, její pohled i pohyby směřovaly směrem vzhůru k bodu světla, který byl symbolem vytouženého osvobození. Během večera měla choreografka možnost ukázat různá spektra své tvorby: meditativní, komické i vážné. V její choreografické tvorbě jsou výrazné společné linie, například jasné střídání poloh těla a ostré kontrasty, také schopnost vytvářet působivé a ucelené estetické obrazy. Významnou roli v jejím díle tvoří hudební předloha, která je často její prvotní inspirací a dokáže s ní citlivě pracovat.
Podle zaplněnosti divadelního sálu zájem o její tvorbu evidentně stále trvá, a to i přesto, že již dlouho neuvedla žádnou premiéru. Doufejme tedy, že se jí brzy opět naskytne příležitost, aby mohla vytvořit něco nového. Psáno z představení 20. října 2011, Divadlo Ponec. Petra Dotlačilová