Výjimečné sólo otevírá výstavu Ivána Argoteho. Tereza Ondrová s ním iniciuje dialog a nabádá ke všímavosti
„Znalost díla Ivána Argoteho není nutná a účastníci a diváci se s jeho prací mohou seznámit až na místě.“ Tak láká anotace pražské Galerie Rudolfinum na výstavu Radical Tenderness kolumbijského konceptuálního umělce, který se českému publiku představuje poprvé. Výstava v oblíbeném a nenáročném formátu, který je přístupný zcela zdarma, navíc zájemce láká i na bohatý doprovodný program. Kurátorský tým se rozhodl galerijní prostory, věnované politické, environmentální a multimediální tvorbě umělce působícího v Paříži, oživit živým pohybem lidského těla. Vybrané dny tak v konkrétní časy samotné výstavě předcházelo taneční sólo umělkyně a tanečnice Terezy Ondrové.
15. 6. 2025 Tereza Ondrová - sólo.
V prostorném sálu, jemuž vévodí obří bronzové boty jakoby odseknuté z nějaké velkolepé a majestátní sochy (dílo Kdo?, 2024) společně s fotografiemi španělských panovníků a dobyvatelů na historicky kolonializovaných územích oděných v tradiční ponča (série Turistas, 2012–2013) se ze všedního návštěvnictva vyděluje vysoká ženská postava. Na sobě má obyčejné džíny, sportovní tenisky a modrý top a míří přímo před některé zúčastněné usazené na židlích. Sama si pustí dunivý a energický track Feed Your Head od Paula Kalkbrennera, který bělostně čistý sál zaplní hřmící a rytmickou plejádou úderů, hlasů a smyček (tato skladba se navíc jejím dílem prolíná opakovaně).
Takový podkres Ondrové slouží coby umělecké plátno či snad ateliér, v němž se může svobodně, ale se striktním a precizním sebevedením oddávat tělesnému ohledávání vlastního těla. Jejími hlavními nástroji jsou chůze, běh a v podstatě jen pár minimalistických gest, ostrých pohledů a jednoduchá práce s torzem. Přesto jí to stačí k vyprávění příběhu, který ale nestaví na syžetu a fabuli. Ten její vychází spíše z emocí, pocitů a různorodých situací lidského života, které se logicky odrážejí i ve fyziologických polohách lidské tělesné schránky.
Její tanečně-pohybová textura je víceméně rozfázována právě za pomocí gest, v nichž performerka do posledních svalů a kloubů využívá především prsty, zápěstí, pěsti, dlaně a paže. Ukazuje na díla kolem sebe, pomocí ukazováčků se táže, pak se ve velkém prostoru hrbí. Posléze zase vláčí těžké břímě, před něčím (nebo za něčím?) utíká, představuje se a na přihlížející vrhá ostré pohledy, jako by snad čekala to samé od nich. Fascinující je při jejím počínání také výraz, který je celých dvacet minut sóla v podstatě neměnný. Vykulená, odhodlaná i odevzdaná a podivně atraktivním espritem popoháněná žena se putujícím pohledem zabodává do uměleckých děl, do vás a v jejím výrazu lze číst enormní zodpovědnost, snaživost a částečně i naléhavost.
Zdá se mi, že do sálu přichází Ondrová coby tabula rasa a jako vysoce porézní houba na sebe a své tělo nechává působit cokoliv, co výstava, Argoteho tvorba a reakce publika přinese a vyvolá. V jejím tanci lze číst vítězství, strach, podrobení se, tíživost, naléhavost, odevzdání se, sílu, energii i manipulaci. Tedy snad vše, co pak sám čtu a interpretuji ve zbylých sálech zaplněných různými uměleckými výstupy umělce-aktivisty. V nich se Argote věnuje kolonialismu i dekolonizaci a na pozadí krátkých filmů, performancí, soch, plastik, obrazů a fotografií zkoumá lidské vztahy – ať už ty individuální, či ty společenské a globální. Přístupy vycházející z postkolonialismu kloubí i s tématy životního prostředí a útlaku menšin a svou tvorbou v podstatě dekonstruuje normativní, eurocentrické a patriarchální vzorce zakořeněné v našich společnostech.
Je tak ve výsledku možná jedno, na co se Ondrová svým sólem ptá. Její postava funguje spíše jako nositel emocí, pocitů a témat, které pak můžete sami nacházet ve svém tempu na výstavě samotné. Neinterpretuje konkrétní umělecká díla a ani se o nich nesnaží vzdělat své publikum. Opravdu tak není potřeba na výstavu Radical Tenderness přijít obeznámen s tvorbou jejího autora. Stačí být připraven vnímat, nacházet vlastní kontexty a zkušenosti a být ochoten vstřebávat víceméně roztříštěné a od sebe odpojené artefakty a jejich mediální výstupy. Spojují je totiž témata, která mohou být známá nám všem. Terezu Ondrovou pak můžeme v prvním výstavním sálu brát coby lehce odpřítomněnou iniciátorku takového vnímání.
Psáno z performance v Galerii Rudolfinum 15. června 2025.
Radical Tenderness v pohybu
Koncept, interpretace: Tereza Ondrová
Hudba: Paul Kalkbrenner
