Vzdálená inspirace Shakespearem

Vzdálená inspirace Shakespearem

Vzdálená inspirace Shakespearem

Tradičně si před představením pročítám program divadelního kusu, který jsem přišel zhlédnout, abych se seznámil s režijní a dramaturgickou koncepcí. A ejhle, v Liberci mne čekalo překvapení. Seznámil jsem se s převzatými názory vynikajícího překladatele Shakespeara Martina Hilského, pak něco o Mendelssohnovi, o choreografovi Egerházim a jeho asistentce Schneiderové, ale o inscenačním přístupu tvůrců k představení vůbec nic! Jediné, co jsem se z programu dočetl, byl podtitul: „taneční burleska pro rodiny s dětmi“. Říkám si, že to není špatný nápad, jak přistoupit k Shakespearově komedii. Burleska zobrazuje komické a fraškovité příběhy se záměrem něco zlehčit či zesměšnit. Jen se mi zdá poněkud náročné, aby intelektuálně náročný příběh Snu noci svatojánské byl určen pro rodiny s dětmi, a to jsem ještě nespatřil jevištní realitu libereckého představení…      
Než se pustím do hodnocení představení, musím se zmínit o kostýmech Romana Šolce. Viděl jsem celou řadu kostýmních výprav tohoto výtvarníka a většinou se mi jeho návrhy líbily. Tentokrát jsou dle mého názoru zavádějící a nesplňují základní charakteristiku Shakespearových rolí. Jistě respektoval přání choreografa, ale představení to neprospělo. Tím, jak jsou tanečníci kostýmováni, divák velmi obtížně rozpozná jednotlivé role i základní vztahy aktérů příběhu. Na vině je v prvé řadě choreograf, ale když vnímavý divák nemá šanci rozpoznat Hermii, Helenu, Lysandra i Demetria a splete si je dle civilního a sportovního oblečení s řemeslníky, pak k tomuto obsahovému zmatku přispěl i výtvarník kostýmů. Onen princip, zasadit příběh částečně do začátku 20. století (kostýmy Egea, Thesea, Hippolyty, kvarteta milenců a řemeslníků) a ostatní do trikotového klasického všehomíra (Oberon, Titania, Puck a víly), je představa, která výsledek inscenace spíše komplikuje, než aby divákovi pomáhala rozeznat, oč vlastně běží…
Když jsem se tak obšírně rozepsal o kostýmech, ani scénografie Kristiny Novotné není dobrým charakterotvorným prvkem inscenace.  Vím, že oblastní divadla nemají finance na drahou výpravu, ale jsem si jist, že i se skromnými prostředky lze vytvořit dvě základní kontrastní jevištní situace: prostředí reálných postav komedie a básnivě kouzelnou snovou svatojánskou noc, které vládnou Oberon, Titania, Puck i víly, kde se dějí čarovné, nadpřirozené věci. To, že v představení chybělo ono mystické nadčasové tajemno, celkový výsledek výrazně ovlivnilo.
Nyní k samotnému představení. Úvodem se v pochodovém rytmu choreograf pokusil o expozici aktérů děje. Jednalo se skutečně o pouhé vystoupení jednotlivých představitelů shakespearovských rolí, ale bez expozice vzájemných vztahů – což působilo cirkusově povrchně. Byla zřejmá snaha o humor, ale například expozice Pucka, který pro zasmání vyšpulí do publika své pozadí, není situace, které bych se zasmál…
Nyní co ve stručnosti říci o tanečních výkonech a choreografii. Egeus – Hermiin otec (Andrey Bayniazov) – jezdí po jevišti s maketou vozu z dvacátých let a je oblečen do civilního obleku podnikatele s kloboukem. Prakticky netančí – jde o přeexponovanou baletní pantomimu. (Škoda, vím z Marné opatrnosti, že umí být tento interpret skvělým humorným a přirozeným hercem.) Podle Shakespeara touží svou dceru Hermii provdat za Demetria. Možná, že něco v tomto smyslu na jevišti proběhlo, ale kvůli zmatečným kostýmům a hektické pantomimě si na nic podobného nevzpomínám.
Mezi taneční statisty patřili i vládce Athén Theseus (Vladimir Kamenev), oblečen do bílé uniformy námořního důstojníka, a jeho nevěsta, královna Amazonek Hippolyta (Šárka Brodaczová), v krinolíně a velkém slaměném klobouku. Jednou na začátku přijeli ve voze Egea a pak na konci přivlekli na jeviště monstrózní makety svatebních šatů, ze kterých jim pouze čněly jejich hlavy. Nejvíce tančili král víl Oberon (Alexey Yurakov) a královna víl Titania (Maria Gornalova). Klasických duetů a sól byla celá řada, ale obsahově jen vzdáleně navázaly na své jmenovce z Shakespearovy komedie. Navíc na začátku si pohrávali s kulatým dětským obrazem a přiznám se, že jsem tuto metaforu neidentifikoval. U Shakespeara jsem se nikde nedozvěděl, že Oberon s Titanií touží po děťátku. Na konci jsem si všiml jiné nesrovnalosti: když Oberon či Puck nechali kohokoli přivonět ke kouzelnému květu, okamžitě se chování dotyčného změnilo. V závěru nechá Oberon přivonět ke květu svou Titanii a kupodivu se s ní nic nestalo! Patrně květ ztratil svou moc, když bez problému spolu vznešeně odešli z jeviště…
Jak jsem už naznačil, velkým problémem bylo vůbec mezi sólisty rozpoznat čtveřici milenců, kteří si šibalstvím Pucka ve Snu noci svatojánské vymění své protějšky. Hermia (Rie Morita) měla na sobě černý cvičební úbor a červenou hadrovou sukénku, její milenec Lysander (Jaroslav Kolář) černé kraťasy a v sekáči koupenou sportovní červenobílou kostkovanou košili, Helena (Margaux Thomas) zelené letní šaty s krátkým rukávem a hnědým polotrikotem a její nápadník Demetrius (Jan Březina) měl hnědé kraťasy, bílé tričko se zeleným nátělníkem. Celková pohybová charakteristika této čtveřice byla vyjádřena velmi dynamickou choreografií všech čtyř interpretů naráz, takže pro samé objímání a odmítání si divák neměl šanci všimnout, kdo ke komu vlastně patří. Jedinou světlou výjimkou bylo choreograficky nápadité a vtipné trio přetahování Lysandra a Demetria o Helenu.
Další významnou postavou Shakespearovy komedie je Puk, který je vlastně hlavním organizátorem všech podivuhodností Snu noci svatojánské. V Egerháziho koncepci se jedná o drobnou tanečnici (Annabel Pearce), která hezky tančí, ale svým výkonem téměř nic a nikoho neovlivní a rozhodně nemá její role Pucka akčnost a vtip Shakespearovy komedie.
Ve stylu baletní pantomimy se pak pokusí řemeslníci nastudovat a realizovat představení O Pyramovi a Thisbé. Během projektu se odehrají situace, které jsou skutečně součástí Shakespearovy komedie – Titania se zamiluje do řemeslníka Klubka, kterému kvůli Oberonově (podle Shakespeara Pukově) omylu naroste oslí hlava. Ale představení má celou řadu zvláštních atributů, u kterých jsem nepochopil jejich význam. Proč jezdí čtveřice milenců ve dvou matně průhledných špičatých indiánských stanech? To, že pak jezdí pánové na kolech, je sice samoúčelné, ale řadí to tyto figury do 20. století. Některé snahy inscenátora o humor jsou příliš fortissimo – například, když podnikatel Egeus opravuje auto leže pod ním. Celkově se liberecká inscenace jen velmi vzdáleně inspiruje Shakespearovým dílem. To, že by bylo představení určeno pro rodiny s dětmi, je pouhé přání divadla a inscenátora. Má-li problémy s rozkrytím příběhu dospělý člověk, jak jej má vysvětlit svým dětem? Co se týká hudby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, byl jistě jedním z nejvýznačnějších německých romantických hudebních skladatelů. Jen mi je líto, že se naprosto zapomnělo na úžasnou hudbu našeho hudebního skladatele Václava Trojana, který napsal nejen hudbu k Trnkovu filmu, ale je autorem celovečerního baletu Sen noci svatojánské. Doufám, že tímto připomenutím tomuto našemu skvělému komponistovi pootevřu dveře na naše taneční scény.
Závěrem vyjádřím názor, že se vlastně v Liberci tak úplně Shakespearův Sen noci svatojánské nekonal, byla to jen jeho vzdálená zkomolená ozvěna.   Psáno z premiéry 27. února 2015, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.   Sen noci svatojánské Libreto podle Williama Shakespeara
Hudba: Felix Mendelssohn-Bartholdy
Režie, choreografie, dramaturgie a světelný design: Attila Egerházi
Asistentky choreografa a nastudování: Linda Svidró Schneider a Anna Ščekaleva
Scéna: Kristina Novotná
Kostýmy: Roman Šolc
Hudební nastudování a inspice: Elena Nagyová  

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: