Woolf Works – balet 21. století z Covent Garden

Londýnský Královský balet je ve výběru titulů pro živé přenosy znám tím, že nesahá jen po tradičních, osvědčených klasických titulech odkazujících k ruské či anglické tradici, ale pravidelně dává možnost zazářit na plátnech kin i nejnovější generaci tvůrců. A tak jsme mohli vidět balety Christophera Wheeldona (Alenka v říši divů, 2011, a Zimní pohádka, 2014) i Liama Scarletta (Frankenstein, 2016). Tentokrát konečně padla volba na rezidenčního choreografa souboru Wayna McGregora, který v této pozici během minulého roku oslavil první dekádu.

Woolf Works (F. Bonelli, B. Stix-Brunell,A. Ferri, F. Hayward, G. Avis).

Woolf Works (F. Bonelli, B. Stix-Brunell,A. Ferri, F. Hayward, G. Avis).

 McGregor je tanečnímu publiku znám zejména jako choreograf kratších, primárně nedějových baletů, jakými jsou Chroma (2006), Carbon Life (2012) či nejnovější Multiverse (2016), nicméně i on se pustil do tvorby narativních děl. Prvním z nich byla pohádková Havraní dívka (Raven Girl, 2013), dalším v pořadí pak Woolf Works (2015), inspirované třemi knihami britské spisovatelky Virginie Woolfové. A právě titul Woolf Works byl 8. února 2017 živě přenášen do kinosálů po celém světě.

Ačkoli se o tomto baletu mluví jako o prvním celovečerním McGregorově představení, nejde vskutku o velkou výpravnou produkci. Jednotlivá jednání čerpají z různých spisovatelčiných děl, a byť je jejím jménem zaštítěn celý večer, není třeba se obávat, že by byl divák bez znalosti jejích knih omezen v pochopení děje odehrávajícího se na jevišti. Ostatně Woolfová proslula především výraznou impresí, jíž její příběhy oplývaly, než komplikovanými dějovými zvraty vypravěčských linií. A právě silnými dojmy, citovými vjemy a rovněž pohnutým autorčiným životem se McGregor nechal vést.

V pravém slova smyslu partnerem je mu na principu minimalismu pracující – a často až filmově výpravných kvalit dosahující – podmanivá hudba v Německu narozeného britského skladatele Maxe Richtera, se kterým choreograf spolupracuje již řadu let (poprvé v roce 2008 na baletu Infra).

Jakýmsi středobodem, duší celého představení je postava ztvárňovaná legendární italskou primabalerínou Alessandrou Ferri. V první části večera s podtitulem Já teď, já tenkrát (I now, I then) zpodobňuje hlavní hrdinku románu Paní Dallowayová, v závěrečné části Úterý (Tuesday), inspirované knihou Vlny i spisovatelčinými dopisy a deníky (jeden z dopisů je recitován herečkou Gillian Andersonovou), ztvárňuje Woolfovou ve chvílích, kdy podléhá své psychické chorobě, která ji ve skutečném životě dohnala až k sebevraždě utopením.

Každé jednání Woolf Works je inspirováno jiným literárním dílem, má tedy i výrazně rozdílnou vizuální složku a choreograf také sahá k mírně odlišným výrazovým prostředkům. První část vystihují komorní duety až kvarteta několika málo postav (ostatně román Paní Dallowayová popisuje jen jediný den v hrdinčině životě) obklopených třemi naddimenzovanými čtvercovými rámy (scénografie z dílny skupiny umělců Ciguë), jimiž tanečníci procházejí. Setkáváme se s paní Dallowayovou (A. Ferri), jejím manželem (Gary Avis) a dávným milencem (Federico Bonelli), dcerou (Beatriz Stix-Brunell) i přítelkyní (jedinečně zářící Francesca Hayward). Stejně tak ale můžeme postavy ztvárňované Beatriz Stix-Brunell a Bonellim považovat za mladší inkarnace paní Dallowayové a jejího manžela.

Zdánlivě bezstarostná atmosféra je narušena výjevem ze života páru, v němž se muž (Edward Watson, v románu sebevraždu spáchající básník Septimus Smith) marně snaží vypořádat s prožitky a ztrátami první světové války i svou postupující duševní chorobou. Neustálým vyvoláváním vzpomínek pak ničí nejen sebe, ale i manželku (Akane Takada), která mu v jeho zoufalství nemůže zcela porozumět. Jejich interakce jsou prodchnuty nesmírnou bolestí, jíž interpreti neodbytně přenášejí i na diváka, je to ale Watsonův tíživě osudový duet s Calvinem Richardsonem představujícím padlého přítele, který vám v pocitové ráně pod žebry ještě s rozkoší zavrtá kudlou, a úpěnlivě teskné smyčce Richterovy partitury nevybíravě dodělají svou práci.

Druhé dějství Stávání se (Becomings) ovlivněné románem Orlando je zcela jiným příběhem. V černozlatých futuristických kostýmech s historizujícími prvky se mezi laserovými paprsky a kužely světla (skupina umělců We Not I) po jinak čisté scéně prohání dvanáct tanečníků a tanečnic ve velmi fyzickém, hranice možného a viděného bourajícím, energickém a neustále kulminujícím tanečním stylu, pro McGregora tak typickém. Hlavní hrdina knižní předlohy putuje napříč třemi staletími měně podobu i pohlaví a podobně se i mezi tanečníky stírají genderové rozdíly jak v ošacení, unifikovaném líčení (Kabuki), tak v partnerské práci.

McGregor přesvědčuje, že je mistrem androgynního tance, když nechává se stejnou intenzivní nesmlouvavostí i lehkostí proplétat mezi sebou jak mužská, tak ženská těla. Neobyčejnou a vpravdě jedinečnou plasticitou stále fascinuje Edward Watson vedle dalších oblíbených choreografových interpretů, jakými jsou Steven McRae, Eric Underwood, Sarah Lamb či Natalia Osipova, roztancovávajících již tolikrát slyšenou, přesto nově a mírně pokřiveně zvariovanou barokní melodii la folia.

Závěrečný akt pak na scénu opět přivádí v doprovodu blízkých (Sarah Lamb, Federico Bonelli a mimořádně přirozeně působící studenti Královské baletní školy) Alessandru Ferri coby Woolfovou, nad níž se postupně rozpohybovává projekce mořských vln značící nevyhnutelný konec spisovatelčina života. Obraz podporuje sbor tanečníků v černých kostýmech s obličeji poloskrytými pod průhlednou, lesklou látkou. Postupně se vynořují a opět mizí ve tmě vyvolávajíce dojem tmavých, hlubokých vod bez potřeby zbytečných doslovných citací vlnivých pohybů či nadužívání kánonu. A byť je v celé závěrečné části cítit určitá neoddiskutovatelná osudovost, konec přichází bez dramatických gest a je mrazivý i plný smíření zároveň.

O úspěchu baletu se dá jen velmi těžko pochybovat. Pomineme-li diváckou přízeň v podobě vyprodaných představení, která v době premiéry mohla pramenit z pouhého mimořádně dovedně zvládnutého marketingu, dočkal se titul Woolf Works i několika ocenění – mezi jinými získal Olivierovu cenu pro nejlepší nové taneční představení a Cenu Sdružení kritiků pro nejlepší klasickou choreografii roku 2015. I bez toho je ale nabíledni jedno – takto by měl vypadat balet 21. století.

Psáno z živého přenosu 8. února 2017, kino Dlabačov.    
 
Přenosy do kin
Woolf Works

Choreografie a režie: Wayne McGregor
Hudba: Max Richter
Dirigent: Koen Kessels
Dramaturgie: Uzma Hameed
Design: Ciguë, We Not I a Wayne McGregor
Kostýmy: Moritz Junge
Světelný design: Lucy Carter
Filmový výtvarník: Ravi Deepres
Režie přenosu: Ross MacGibbon

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Wayne McGregor

Královský balet v Londýně

kino Dlabačov

Tanec

Přenosy do kin

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: