Woolf Works – balet 21. století z Covent Garden

Londýnský Královský balet je ve výběru titulů pro živé přenosy znám tím, že nesahá jen po tradičních, osvědčených klasických titulech odkazujících k ruské či anglické tradici, ale pravidelně dává možnost zazářit na plátnech kin i nejnovější generaci tvůrců. A tak jsme mohli vidět balety Christophera Wheeldona (Alenka v říši divů, 2011, a Zimní pohádka, 2014) i Liama Scarletta (Frankenstein, 2016). Tentokrát konečně padla volba na rezidenčního choreografa souboru Wayna McGregora, který v této pozici během minulého roku oslavil první dekádu.

 McGregor je tanečnímu publiku znám zejména jako choreograf kratších, primárně nedějových baletů, jakými jsou Chroma (2006), Carbon Life (2012) či nejnovější Multiverse (2016), nicméně i on se pustil do tvorby narativních děl. Prvním z nich byla pohádková Havraní dívka (Raven Girl, 2013), dalším v pořadí pak Woolf Works (2015), inspirované třemi knihami britské spisovatelky Virginie Woolfové. A právě titul Woolf Works byl 8. února 2017 živě přenášen do kinosálů po celém světě.

Ačkoli se o tomto baletu mluví jako o prvním celovečerním McGregorově představení, nejde vskutku o velkou výpravnou produkci. Jednotlivá jednání čerpají z různých spisovatelčiných děl, a byť je jejím jménem zaštítěn celý večer, není třeba se obávat, že by byl divák bez znalosti jejích knih omezen v pochopení děje odehrávajícího se na jevišti. Ostatně Woolfová proslula především výraznou impresí, jíž její příběhy oplývaly, než komplikovanými dějovými zvraty vypravěčských linií. A právě silnými dojmy, citovými vjemy a rovněž pohnutým autorčiným životem se McGregor nechal vést.

 

V pravém slova smyslu partnerem je mu na principu minimalismu pracující – a často až filmově výpravných kvalit dosahující – podmanivá hudba v Německu narozeného britského skladatele Maxe Richtera, se kterým choreograf spolupracuje již řadu let (poprvé v roce 2008 na baletu Infra).

Jakýmsi středobodem, duší celého představení je postava ztvárňovaná legendární italskou primabalerínou Alessandrou Ferri. V první části večera s podtitulem Já teď, já tenkrát (I now, I then) zpodobňuje hlavní hrdinku románu Paní Dallowayová, v závěrečné části Úterý (Tuesday), inspirované knihou Vlny i spisovatelčinými dopisy a deníky (jeden z dopisů je recitován herečkou Gillian Andersonovou), ztvárňuje Woolfovou ve chvílích, kdy podléhá své psychické chorobě, která ji ve skutečném životě dohnala až k sebevraždě utopením.

Každé jednání Woolf Works je inspirováno jiným literárním dílem, má tedy i výrazně rozdílnou vizuální složku a choreograf také sahá k mírně odlišným výrazovým prostředkům. První část vystihují komorní duety až kvarteta několika málo postav (ostatně román Paní Dallowayová popisuje jen jediný den v hrdinčině životě) obklopených třemi naddimenzovanými čtvercovými rámy (scénografie z dílny skupiny umělců Ciguë), jimiž tanečníci procházejí. Setkáváme se s paní Dallowayovou (A. Ferri), jejím manželem (Gary Avis) a dávným milencem (Federico Bonelli), dcerou (Beatriz Stix-Brunell) i přítelkyní (jedinečně zářící Francesca Hayward). Stejně tak ale můžeme postavy ztvárňované Beatriz Stix-Brunell a Bonellim považovat za mladší inkarnace paní Dallowayové a jejího manžela.

Zdánlivě bezstarostná atmosféra je narušena výjevem ze života páru, v němž se muž (Edward Watson, v románu sebevraždu spáchající básník Septimus Smith) marně snaží vypořádat s prožitky a ztrátami první světové války i svou postupující duševní chorobou. Neustálým vyvoláváním vzpomínek pak ničí nejen sebe, ale i manželku (Akane Takada), která mu v jeho zoufalství nemůže zcela porozumět. Jejich interakce jsou prodchnuty nesmírnou bolestí, jíž interpreti neodbytně přenášejí i na diváka, je to ale Watsonův tíživě osudový duet s Calvinem Richardsonem představujícím padlého přítele, který vám v pocitové ráně pod žebry ještě s rozkoší zavrtá kudlou, a úpěnlivě teskné smyčce Richterovy partitury nevybíravě dodělají svou práci.

  Druhé dějství Stávání se (Becomings) ovlivněné románem Orlando je zcela jiným příběhem. V černozlatých futuristických kostýmech s historizujícími prvky se mezi laserovými paprsky a kužely světla (skupina umělců We Not I) po jinak čisté scéně prohání dvanáct tanečníků a tanečnic ve velmi fyzickém, hranice možného a viděného bourajícím, energickém a neustále kulminujícím tanečním stylu, pro McGregora tak typickém. Hlavní hrdina knižní předlohy putuje napříč třemi staletími měně podobu i pohlaví a podobně se i mezi tanečníky stírají genderové rozdíly jak v ošacení, unifikovaném líčení (Kabuki), tak v partnerské práci.

McGregor přesvědčuje, že je mistrem androgynního tance, když nechává se stejnou intenzivní nesmlouvavostí i lehkostí proplétat mezi sebou jak mužská, tak ženská těla. Neobyčejnou a vpravdě jedinečnou plasticitou stále fascinuje Edward Watson vedle dalších oblíbených choreografových interpretů, jakými jsou Steven McRae, Eric Underwood, Sarah Lamb či Natalia Osipova, roztancovávajících již tolikrát slyšenou, přesto nově a mírně pokřiveně zvariovanou barokní melodii la folia.

Závěrečný akt pak na scénu opět přivádí v doprovodu blízkých (Sarah Lamb, Federico Bonelli a mimořádně přirozeně působící studenti Královské baletní školy) Alessandru Ferri coby Woolfovou, nad níž se postupně rozpohybovává projekce mořských vln značící nevyhnutelný konec spisovatelčina života. Obraz podporuje sbor tanečníků v černých kostýmech s obličeji poloskrytými pod průhlednou, lesklou látkou. Postupně se vynořují a opět mizí ve tmě vyvolávajíce dojem tmavých, hlubokých vod bez potřeby zbytečných doslovných citací vlnivých pohybů či nadužívání kánonu. A byť je v celé závěrečné části cítit určitá neoddiskutovatelná osudovost, konec přichází bez dramatických gest a je mrazivý i plný smíření zároveň.

O úspěchu baletu se dá jen velmi těžko pochybovat. Pomineme-li diváckou přízeň v podobě vyprodaných představení, která v době premiéry mohla pramenit z pouhého mimořádně dovedně zvládnutého marketingu, dočkal se titul Woolf Works i několika ocenění – mezi jinými získal Olivierovu cenu pro nejlepší nové taneční představení a Cenu Sdružení kritiků pro nejlepší klasickou choreografii roku 2015. I bez toho je ale nabíledni jedno – takto by měl vypadat balet 21. století.

Psáno z živého přenosu 8. února 2017, kino Dlabačov.    
 
Přenosy do kin
Woolf Works

Choreografie a režie: Wayne McGregor
Hudba: Max Richter
Dirigent: Koen Kessels
Dramaturgie: Uzma Hameed
Design: Ciguë, We Not I a Wayne McGregor
Kostýmy: Moritz Junge
Světelný design: Lucy Carter
Filmový výtvarník: Ravi Deepres
Režie přenosu: Ross MacGibbon

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Wayne McGregor

Královský balet v Londýně

kino Dlabačov

Tanec

Přenosy do kin

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: