Zprvu vágní, postupně gradující sólo VLASY vybízí k zamyšlení. Co vše nás může ovládat?

Vlasy. LUSK: Natalie Tun. Foto: František Plzák.

Autor Tobiáš Waller

Koncept a choreografii vytvořila Agáta Jarošová pro Natalii Tun. Vzniklo krátké, avšak tematicky nabité sólo, ve kterém se pracuje s motivy, jako jsou identita, tělesnost a prostor či prostředí kolem nás. Těmto tématům se ostatně LUSK věnoval i ve své první premiéře. V poetickém a intimním díle YUTORI (recenze zde) choreografky Natalie Tun trojice tanečnic otevřela fyzický dialog vycházející z japonské filosofie, volající po zklidnění a vystoupení z časového toku všedního dne. Kromě vzájemných interakcí pohyb doplňovalo mimické vyjádření emocí – překvapení, obdivu a důvěry. 

VLASY fungují na podobném principu. Jediná tanečnice se stává výzkumnicí a scéna s bílým baletizolem zase odbornou laboratoří. Předmětem bádání a badatelkou v jednom je ale umělkyně sama. Na začátku Natalie Tun přichází do pomalu mizející tmy. Na sobě má temně rudý overal s ozdobnými volány, vlasy rozpuštěné, jen na konci nohou je v náznaku temných obrysů vidět něco, co tam nepatří. Tanečnice se podivně pomalou a zatěžkanou chůzí přibližuje vpřed a působí, že svět kolem sebe spatřuje zcela poprvé. 

Až první ostřejší paprsky hřejivého světla odhalují, že dívce z nohavic overalu čouhají husté, zacuchané chomáče vlasů ve stejně tmavě rezavém odstínu, jako jsou ty její. Opatrnými kroky prostor obchází a obezřetně si jej měří. Chůzi doplňuje nejistými gesty pažemi, následně pak rozhýbává celé tělo. Pohyb vychází především z vln trupu, z častého lomení končetin v kloubech a pádů k zemi. Vlnění je zakončeno většinou ostrým trhnutím krku a hlavy.

Pohyb postupně graduje a rostoucí intenzita tanečního projevu naznačuje jednu z hlavních tematických linek celé choreografie, kdy tanečnice jako by přestávala být v kontaktu s vlastním tělem. Kromě pohybu se zrychluje i její dech a svobodu fyzického projevu více a více ztěžují vlasy, které ženě „rostou“ z hlavy i nohou. Musí je za sebou vláčet, často se jimi udeří a stále více ji uzemňují. Ožívají svým životem, stávají se organickou a lehce démonickou entitou a schránku mladé ženy ovládají jako loutku. 

Co mi ale přijde až fascinující, je ambivalentní dojem, který z počínání Natalie Tun získávám. Ačkoliv tanec, jeho provedení a její dech gradují a působí tíživěji, v obličeji tanečnice nedochází téměř k žádné proměně. Mimicky je klidná, statická, až stoická. Ve změti dunivé, nemelodické elektronické hudby s přesným a surově chladným rytmem se tak zamýšlím nad významem takového jednání. Zdá se mi, že dílo se pro tanečnici stává hrou, v níž může simulovat právě odcizení či souznění fyzické schránky a nehmotné mysli. 

Opakovaně si sahá na příliš dlouhé vlasy, jejich prameny ji stahují k zemi, následně ji zase táhnou vzhůru až na konečky prstů. Sama tak poznává různé varianty střetů s touto prapodivnou entitou a bádá nad různými přístupy k ní. Interpretka interakce zaznamenává vlastním tělem, dále pokračuje ve svém výzkumu a zdánlivě vágní a jednoduše gradující choreografie se pro ni stává především badatelským prostředkem. To navíc podporuje i repetitivnost pohybového slovníku (zmíněné vlny, pády, lomení končetin) či momenty, v nichž si performerka cosi v klidu špitá. Možná jen komentuje a čistě pro sebe pojmenovává probíhající dění. 

Ačkoliv je i tato tanečněvýzkumná rovina přirozenou součástí nejspíše každého představení, mám za to, že vychází z vlastní zkušenosti fyzického a divadelního zkoumání totožnosti umělkyně. Zatímco v první choreografii spolku LUSK byly výše popsané motivy zpracovávány formou pohybového dialogu mezi trojicí tanečnic, ve druhé inscenaci vznikl prostor pro performativní simulaci vztahů s tím, co nás omezuje a s čím zápasíme. Natalie Tun v choreografii znovu a znovu zakouší nové podoby toho, jak se (ne)nechat vlasovým monstrem ovládat. Určitou scénickou vágnost, kterou u mě inscenace zprvu vyvolala, tak vystřídala výzva k zamyšlení nad vztahem identity, tělesnosti a vlivů, které na ně mohou působit. 

Na taneční výzkum Jarošové tak lze nahlížet i optikou posthumanistických tendencí (ty v českém tanečně-pohybovém diskurzu rozvíjejí například Jitka Pavlišová či Tereza Richterová) a vlasové přídavky na končetinách Natalie Tun tak vnímat jako snahu o přesouvání akcentů a centra identity mimo samotné tělo tanečnice. Jejím nástrojem v choreografii není totiž už jen vlastní korpus, ale tělo rozšířené a ovlivněné právě vlasovou bytostí. A jsou to právě deformace, dekonstrukce a fragmentarizace těl, které slouží coby hlavní principy posthumanismu v tanečním umění. Teorie posthumanismu nabourává antropocentrické uvažování a tělo člověka vnímá „jen“ jako jednoho z mnoha nositelů narativů, znaků a myšlenek. VLASY tak lze číst i jako pokus o změnu úhlu pohledu, s nímž se díváme a chápeme status lidského tanečního těla. 

Psáno z premiéry 11. listopadu 2024, divadlo Venuše ve Švehlovce. 

VLASY
Koncept a choreografie: Agáta Jarošová
Tanečnice: Natalie Tun
Hudba: Martin Krčmář
Dramaturgická konzultace: Carolina Arandia
Světelný design: Judita Mejstříková
Scénografie a kostým: Mara Ingea
Premiéra: 11. 11. 2024