Atomos – Vítejte v matrixu
Wayne McGregor je dnes známý i českému publiku zejména jako residenční choreograf londýnského Královského baletu, pro nějž pravidelně tvoří nová díla, která se druhdy dostávají i do distribuce živých přenosů v kinech po celém světě (připomeňme např. loňské Woolf Works či nedávný Yugen v rámci oslavy stých narozenin L. Bernsteina). Kromě práce pro přední baletní soubory má ovšem v Londýně i vlastní taneční skupinu Wayne McGregor Company (dříve Random Dance), s níž se v před pár lety založeném studiu nesoucím jeho jméno věnuje experimentálnější poloze svého tvůrčího snažení.
McGregora vždy fascinovaly technologie a pro jeho práci je typické boření hranic nejen v pohledu na možnosti pohybu, ale rovněž na umělecký proces a inspirační zdroje, které mohou přicházet naprosto odkudkoli. V roce 2017 vytvořil dílo +/- Human, v němž tanečníci interagovali se semiautonomními drony, krátce nato představil Autobiography – choreografii čerpající z jeho vlastní genetické informace. Genus pro pařížskou Operu vycházel z Darwinova díla O původu druhů, Tree of Codes naopak ze stejnojmenné knihy Jonathan Safrana Foera, v níž je na každé stránce vyříznuto několik slov, díky čemuž v jedné chvíli vzniká několik různých příběhů s měnícími se významy.
Atomos, jenž měl premiéru v roce 2013, nastoluje otázku autonomie lidského těla a procesů, vědomých i bezděčných, které se v něm během tvůrčí práce odehrávají. Tanečníci byli v sále během zkoušek konfrontováni s umělou inteligencí ve formě digitálně renderované entity, která přijímala informace vysílané jejich pohybujícími se těly a následně je kopírovala a napodobovala. Výsledkem je zhruba 70minutové dílo, které diváka přenáší do bizarního, o to víc fascinujícího, světa na první pohled odosobněných těl ovládaných chladně racionálními, až s matematickou přesností cizelovanými procesy. Silné barevné kontrasty v light designu, zvláštně rozpixelované pozadí i podlaha a přes scénu pulzující světlo spolu s ambientní hudbou dua A Winged Victory for the Sullen nicméně do intelektuální laboratoře přináší až lyricky nadpozemskou atmosféru.
McGregorův taneční slovník, plný paradoxně přirozeně působících hyperextenzí, ničím neohraničené plasticity a spletité partneřiny, plyne v nekončícím tempu a nerušeně se přelévá z duetů do sborových pasáží a zase zpět. Nejzajímavějšími jsou patrně části strukturovaného unisona striktně mechanizovaných gest, či naopak geniálně, téměř organicky organizovaný chaos pěti různorodých párů tanečníků, z něhož postupně vystupují vysledovatelné vzorce, aby se v následující chvíli přetavily do zcela nového obrazu.
Jestliže v přístupu k taneční technice mohou některé McGregorovy choreografie připomínat tvorbu Williama Forsytha (byť jeho slovník už je klasickému kánonu přece jen příliš vzdálen), nelze se u jeho experimentální tvorby zbavit myšlenek na Merce Cunninghama. V dekonstrukci těla a jeho pohybu se možná dostává ještě dál, současně si ovšem dovede udržet onu křehkost lidství. To z jeho choreografií ve výsledku činí mimořádně komplexní díla zaměstnávající stejnou měrou intelekt i duši. A upřímně, do divadla s 3D brýlemi? To vám dá jedině McGregor.
Psáno z představení 5. května 2018, Boch Center Shubert Theatre, Boston.
AtomosKoncepce, režie, scéna: Wayne McGregor
Choreografie: Wayne McGregor ve spolupráci s tanečníky
Hudba: A Winged Victory for the Sullen (Dustin O’Halloran, Adam Wiltzie)
Světelný design: Lucy Carter
Film: Ravi Deepres
Kostýmy: Studio XO
Premiéra: 9. října 2013
Tábor
To je jedním slovem ubohost. Nechápu, že člověk takové představení považuje za umění. Nedoporučuji, nevydrželi jsme ani…Iluzionista – V zajetí vlastních snů