Závěrečné dny Bazaar Festivalu na téma Odvážné praxe byly věnovány generační konfrontaci, vztahu „retra“ a současnosti, žánrově hraničním projektům a dialogu s předsudky, klišé i kýčem. Desátý ročník završilo choreografické uskupení STEAM ROOM v divadle PONEC, následně pak v prostoru X10 bariéry narušoval i boural komponovaný program vizuálního umění a performance s názvem Y: Sweat and Fire.
Imaginární hřiště a imaginativní prostor
Tvůrčí mezinárodní uskupení STEAM ROOM se vrátilo do Prahy prozářit prostor svítivě modrou (díky celotělovým, upnutým kostýmům s prvky naznačujícími např. atributy koní), zaplnit jej nakažlivou energií, neboť rytmus prosakoval do všech vrstev. A celý prostor pak pohybem sjednotili v ničím nesvazovanou plochu – „jen“ si tryskat, svobodně být sám i s druhými a pohrávat si, nezřídka i díky nadsázce zahrávat si. Choreografové Aleksandar Georgiev a Zhana Pencheva se v rámci Bazaar Festivalu představili již v roce 2019, kdy se ve Studiu ALTA konala už tradiční přehlídka fragmentů z nově vznikajících projektů. Vystoupili s úryvkem Drag-on / Steam Room z tehdy připravované trilogie, konkrétně s velmi dynamickou ukázkou rytmické struktury odvozené od bulharské dvojkročky vsazené do beatů popové hudby.
Letos se triptych tanečních umělců Aleksandar Georgiev, Zhana Pencheva a Darío Barreto Damas v představení dragON aka PONY nořil nejen do pohybových stylů sahajících do dávné historie, ke dvacátému století a také současnosti, ale zároveň dokázal jednotlivé variace provazovat tak, aby v neustálém pulzování různorodé podoby (nelze se však ubránit asociacím jako např. cval) vznikal dojem radostně plynoucího spolubytí a nenárokované hierarchizace. Zřetelně se vyjevoval aktivní scénický postoj proti frontálnímu uspořádání a z hlediska konceptu choreografické předvídatelnosti.
Tanečníci přitahovali pozornost svou jevištní přítomností, která vykazovala všímavost, vzájemné cítění, otevřený (a vybízivý) pohled, kontakt se sebou a všemi po boku i okolo. Rozevláté střídalo intimní, nabídka vybízela k výběru a zpracování, střihy se střídaly s fluiditou. Citelné proudění energie jako by ovlivňovalo funkčnost načasovaného spojování a rozpojování nepočetné skupiny.
Scénu prohřívala sounáležitost, jejíž odezvou byl častý úsměv až smích z hlediště. Před diváky se vykresloval obraz s karikaturními rysy vznikající ne z přímočaré parodie techniky a stylů, například klasického tance, lidovek, burlesky, disko či drag, ani na základě vsazované pop music mísené s instrumentálně rytmickou hudbou, ale díky umně sestaveným strukturovaným vazbám i spontánním reakcím jeden na druhého. Zpoza vizuálně a pohybově zábavné choreografie včetně nově vznikajících sekvencí se tušeně linula vědomá práce s kinestetickou empatií. Určitou měrou tomu přispěl i vlastní pocit, dokonce snad nutkání připojit se a následovat, nechat se strhnout, a nakonec tančit bez zábran (pozn. – představení se nepřehouplo v taneční party).
Rovina snění se přetavovala do roviny myšlení, při pohledu na hlediště rozptýlené do tří okolních stran jeviště i do kolektivní představivosti (nebyla bych s nejvyšší pravděpodobností jediná, kdo by na „parket“ vběhl). Z dění tanula autenticita i rukopis každého z performerů jako souhrn techniky a zkušeností, dovedností a schopností přetavit je ve vlastní výraz a jazyk, kterým se dorozumívá s ostatními. Trojice nadnesla téma rozpoznatelnosti okamžiků pro kýženou změnu (instantní choreografie), princip vyvažování nových impulzů ve vztahu k setrvačnosti a prohlubování již artikulovaného, pojmy jako víceúrovňové pohybové čtení, zrcadlení a přenos.
Být, či se připojit?
Závěrečný festivalový večer se napojil na experimentální dramaturgickou řadu Y Events Divadla X10, v rámci které dvojice kurátorů Anna Chrtková a Petr Dlouhý sjednotila vizuální, taneční, performativní tvůrce do mnohahodinového bloku, imerzivní instalace, sdíleného cyklu aktivit dávkovaných dle individuální rozvahy a velkoryse distribuovaných po prostoru. Klubová situace v divadelním prostoru, jak událost na křižovatce mnoha žánrů a stylů nazvali pořadatelé, zahrnovala kompozici počinů, jako například performance Another EAO’s solo Eduarda Adama Orszulika a DJ Evil Medvěda, ale i velmi nenápadných akcí, ať zdokumentovaný Tanec na střeše – pohybový happening na střeše Adiny Maliny s reakcemi komentátorů na sítích, nebo instalaci 2041, literární futuristickou archeologii Eleny Pecenové ad.
Svým precizním minimalismem, sebejistou, až fascinující přítomností se pomyslným středobodem stala performance Fatigue maďarského umělce Viktora Szeriho s tématem nesnesitelné únavy, demotivace a syndromu vyhoření. Využití na pohled nepropojitelných zvukových rovin (např. chorál a pop recitativ), světelných kontrastů, barevných projekcí a geometrických vztahů jako by v jádru scelovalo doposud tříštěnou pozornost. Performer stál ve svém bodě, pohupoval se, anebo pohnul rukou… Koncentrovaná síla, a přesto nenátlaková, více dráždivá kumulujícím se napětím komunikujících rovin.
Zdálo se nepodstatné ptát se „proč“, nýbrž sledovat čili divácké následování se zbavovalo kognitivního vyhodnocování a tázání se po významech. „Lov“ a „být ve střehu“ se rozpouštělo v pozorování upínajícím se k detailům i celku. „Jsem pasivní tanečník, co zůstal sedět na židli,“ pronesl ke mně znenadání muž v šeru. Performance u proaktivního diváckého přístupu potvrdila nárok na odlišení zaběhnutých módů „dívání se“, zahrnující i přiznanou – vědomou pasivitu jako aktivní, citelnou spoluúčast.
Aktivizační pokus nazvaný Running Through Fields to Tori Amos performerky Becky McFadden v pozdních nočních hodinách vyzněl jako skvělý nápad, jenž se však přepnul do rozporuplnostmi naditého vztahu mezi snahou a provedením. Má-li i opravdu zkušený performer touhu rozběhat dav, masu, nadšence, bylo by ideální mít vlastní do hloubky (jak proklamuje festival) prozkoumanou zkušenost, neboť zrovna běh a příprava na něj je disciplínou, která určitou nevyzrálost nebo otevřeně nezkušenost odhaluje, prozrazuje, obnažuje. Bohužel, kdo nemá opravdu naběháno, už to na místě nedoběhne ani svým charisma.
Přehlídka v Divadle X10 jako by byla paralelou k centrálnímu bodu Bazaar Festivalu, jímž byl tradiční sobotní (23. 3. 2024) maraton ukázek z rozpracovaných projektů. Intenzita dramaturgie tohoto závěrečného večera jako by se však svou velkoryse pojatou časovou dotací rozložila na částice, z nichž zbyly jen střepy vzpomínek, i přestože kurátoři vsadili na výrazné osobnosti, progresivní jména a vytvořili přívětivé prostředí pro tanec, chill out, setkávání a sdílení, obrazně potemnělou krajinu svébytnosti, v níž každý jedinec / jediná / jediné mohli najít zážitkové uspokojení, osobní klid i kolektivní povzbuzení, pocit sounáležitosti či energický start k novému nádechu při vstupu, návratu do reality.
Divadelní a taneční Bazaar Festival letošním jubilejním desátým ročníkem stvrdil, že v dramaturgii a svým směřováním klade důraz na často neběžnou, nebo hloubavější, dlouhodobější, dokonce až z určitého úhlu pohledu kontroverzní procesualitu z hlediska tematických okruhů i způsobů tvorby, nikoli pouze na prezentaci výsledného díla. Byl a v průřezu let se ukazuje, že je více zastavením přítomného času, v němž vibruje minulost i příslib budoucí změny nebo palčivé otázky dožadující se reakcí či odpovědí.
Další z jistin festivalového know-how je geografický záběr na střední a východní Evropu, stejně tak zaměření na cross over projekty, nestereotypní ve smyslu osobitá (někdy i velmi osobní) multidisciplinárně scénická a performativní díla, work-in-progress nebo „jen“ otevřená sdílení a setkávání. Festival se profiluje jako mnohonárodnostní a kulturně rozmanité tržiště názorů, a zároveň platforma pro kultivaci a advokacii rozmanitosti uměleckého – tvůrčího i diváckého – účastnického respektu k odlišnému pohledu na svět, politiku, společnost, kulturu, umění… na sebe sama.
Psáno z Bazaar Festivalu konaného ve dnech 15.–25. března 2024, z představení
DragON aka PONY uvedeného dne 24. března 2024 v divadle PONEC a komponovaného večera Y: Sweat and Fire dne 25. března 2024 realizovaného v Divadle X10.
DragON aka PONY
Choreografie, tanec, performance: Aleksandar Georgiev, Zhana Pencheva, Darío Barreto Damas aka STEAM ROOM
Hudba: Tsvetan Momchilov
Scéna a kostýmy: Ralitza Toneva
Grafika: Gjorgji Despodov
Koprodukce: Garage Collective, Brain Store Project a Nomad Dance Academy, Slovinsko.
Toto dílo vzniklo v koprodukci Brain Store Project v rámci programové linie Creative Crossroads projektu Life Long Burning.
Y: Sweat and Fire
Kurátoři: Anna Chrtková, Petr Dlouhý
Umělkyně*umělci: Adina Malina, Al Yakubouskaya, Becka McFadden, Eduard Adam Orszulik & Evil Medvěd, Elena Pecenová, František Fekete, Viktor Szeri [Budapešť], Vojtěch Märc
Grafika Y Events: Terezie Chlíbcová
Fatigue
Vytvořil a účinkuje: Viktor Szeri
Hudba: András Molnár
Kostýmy a scénografie: Csenge Vass
Video: Tamás Páll
Projekce: Ákos Tóth
Světla: Ferenc Payer
Letošní 11. ročník mezinárodní přehlídky progresivních scénických prací na pomezí tance a divadla nese podtitul Čí tělo je moje tělo?. První dny nabídly pestrou škálu představení, v nichž se lidské tělo stává komoditou, nástrojem přežití, nositelem vzpomínek a symbolů, ale i úhlavním nepřítelem mysli.
Pokračovat ve čtení zdarma.
