Tělo zjizvené
Druhý den festivalu patřil inovativnímu představení Rapeflower performerky Hany Umedy. Tentokrát šlo ovšem o tělo v konfliktu se sebou samým. Autorka intimní zpovědi se mezi betonovými zdmi Studia Hrdinů publiku svěřila s traumatickým zážitkem, který měl zásadní dopad na její osobní život a posléze i umělecké směřování – sexuální násilí spáchané člověkem, jehož jméno i tvář její vlastní paměť vymazala. Srdceryvná tanečně-divadelní koláž, plná výmluvného ticha, propojila tradiční japonský tanec jiutamai s chirurgicky precizním mluveným komentářem, který svou sporostí a upřímností ťal do živého. Autorka a interpretka v jedné osobě zvolila pro dramatické ztvárnění své vlastní minulosti i přítomnosti tělo sebe samé tak, jak jej bůh stvořil – nahé, bezbranné, a přitom nečekaně silné. Na rozlehlém bílém baletizolu prostřednictvím repetitivních, pevně semknutých choreografických sekvencí vedla vnitřní dialog mezi svým tělem a myslí o tom, jak – či zda vůbec – se může fyzická schránka vyrovnat s negativními vzpomínkami. A proč samotný akt znásilnění v oběti vyvolává mnohdy paradoxní pocity.
Sterilita scény v kontrastu s tolik životaschopným tělem performerky podtrhla mnoho z motivů, k nimž se mysl obětí sexuálního násilí v různých obměnách vrací: nekonečnost jediného okamžiku, slévání se časových rovin a zároveň ulpívání na nedůležitých detailech, oscilace mezi sebeláskou a sebenenávistí, odosobnění vlastního prožitku i extrémní citlivost na zdánlivě nevinná témata. Klasická vyobrazení znásilněných žen, jejichž slavné osudy jsou dnes předmětem mýtů, získala při promítání na nahé tělo performerky nový hlas – doslova. Rozpohybováním jejího torza se zdálo, že se jejich ústa skutečně hýbají.
Střídání velkoformátových pestrobarevných projekcí s až voyeursky nasnímanými detaily na nahou kůži i intimní partie relativně drobné interpretky navíc otevřelo zásadní téma: co v dnešní společnosti považujeme za umění a co je již na hranici pornografie. A do jaké míry může performer počítat s divákovým pohledem, a nesklouznout přitom k obscenitě či sexualizování vlastního těla.
Tělo posedlé i neposedné
Filosofii performerství jako formy veřejné exhibice a problematiku toho, do jaké míry si divák vlastně nárokuje tělo na jevišti, zpracoval následující festivalový den také nejnovější počin z dílny finského performera, pedagoga a experimentálního muzikanta Pasiho Mäkely. Multižánrový tvar s názvem FUGK nabídl netradiční pohled na tělo coby proměnlivý nástroj vyprávění. Zvířecky makabrózní i podmanivě ztřeštěná podívaná pracuje s prvky finského folkloru a undergroundové estetiky, které s komickou nonšalancí obaluje v japonské divadelní formě kabuki. Za skřípavých zvuků elektrické kytary a zacyklených magnetofonových pásek přenáší diváky do začouzeného performativního podsvětí kdesi na hranici rituálního transu, severské seance a garážové rave party.
V rámci hodinové one-man show se interpret transformuje za papírovou maketou sakury ze zavalitého muže s tváří medvěda na křehkou blonďatou dívenku, z rozevlátého frontmana synth metalové kapely na komicky vyšinutého ducha v podvlíkačkách. Zde se tělo stává nejen zpřítomnělým okamžikem, ale především materiálním propojením s minulostí, nositelem tradičních symbolů, i vnitřního života postav a archetypů. Právě proces proměny, nejen z jedné postavy do druhé, ale především z člověka na „hrající“ tělo a zpět, je pro autora inscenace naprosto zásadní.
Jeho fluidní tělesná schránka na sebe bere podoby duchů dob minulých s překvapivou lehkostí a obnažuje strachy, které v člověku dřímají od prapočátku civilizace. Animální surovost a nespoutaná síla v tělesnosti jedné postavy přechází v jemnost a dětský údiv postavy jiné. Jeho výraz se mění stejně přesvědčivě jako jeho těžiště a zdroj počátečních pohybových impulsů. Charismatický Mäkelä má své publikum, posazené po třech stranách jevištního koridoru, zkrátka pevně v hrsti. Nevypočitatelná dramaturgie, nekontrolované záškuby, nelidské skřeky, organické plynutí času i prostor pro náhlou inspiraci, to vše se spojuje v částečně improvizovaném útoku na lidské smysly, který beze zbytku počítá s tím, že bude šokovat. A jeho další osud na brněnské divadelní scéně bude jistě zajímavé sledovat.
Tělo vysochané
Možnosti těla jako prostředku ke komunikaci s minulostí a jejímu vzkříšení zkoumalo také představení Sochařky polských choreografek Weroniky Pelczyńské a Magdy Fejdasz. V site-specific performanci v podání Dany Chmielewské a Moniky Szpunar, původně vytvořené pro Národní muzeum ve Varšavě, se před očima diváků Národní galerie Praha otevřela brána do světa oživlých muzejních exponátů. Dvojice tanečnic, oděná do sladěných kostýmů v béžové a pastelově oranžové, se uprostřed bílého sálu na pohyblivém piedestalu vyjímala svou grácií a jednoduchostí.
Ve střídavě rozverné a smyslné choreografii si tvůrkyně pohrávají s fluidními proměnami těl performerek v konstelacích, které kopírují sochy vytvořené polskými umělkyněmi napříč historií. Interpretky tak vdechly nový život nehybným figurám, jejichž fotografie byly v sále volně k nahlédnutí v doprovodném katalogu. Za jednotlivými pohyblivými obrazy bylo ovšem daleko víc než variace na strnulé pózy. Hlavním pojítkem byly mikropříběhy za každou ze soch, evokované samotnými polohami a vztahy dvou těl i mimickými svaly.
Tanečnice přenášely jedna druhou z místa na místo a vzájemně se „modelovaly“, jako by se pod jejich rukama namísto živého lidského těla přetvářel skutečný sochařský materiál. Kontrast mezi statickými výjevy a svižnými pasážemi, tu podbarvenými taneční hudbou, tu jednoduchým rytmickým nápěvkem, vytvářel zajímavou dynamiku. Nešlo ale jen o komunikaci tvůrkyň s minulostí, hlavním krédem byla komunikace s přítomnými diváky. Rozestavěni v libovolné vzdálenosti okolo ústřední dvojice, návštěvníci měli možnost svůj doslovný úhel pohledu kdykoli pozměnit a přesunout se k oživlým exponátům blíž či dál, případně na druhý konec sálu. A co je pozoruhodné, přesun z původně polského umělecko-historického kontextu do prostředí českého představení samotnému na intenzitě neubral.
Psáno z Bazaar Festivalu, 20.–26. března 2025, Praha.
Ona stojí uprostřed bojiště
Režie, koncept, rešerše: Magda Szpecht
Spolupráce (na frontě): Anonymous Artist
Účinkuje: Agata Różycka
Dramaturgie: Szymon Adamczak
Set & umělecký design, kostýmy a video: Karolina Pawelczyk
Video: Karolina Pawelczyk, Michał Rogulski
Hudba: Krzysztof Kaliski
Produkce a kreativní spolupráce: Michal Rogulski
Vzniklo v koprodukci: Bazaar Festival, ÆFEKT Productions a Dramatyczny Theatre ve Varšavě
Strategický partner: Adam Mickiewicz Institute
Cossachka
Režie: Yuliia Lopata
Choreografie: Gala Pekha
Tanečnice: Dayana Mankovska, Dana Sarman, Daria Hordiichuk, Viktoria Demydova, Anna Kulchytska
Skladatelka a hudebnice: Olena Shykina
Zpěvačka a performerka: Kateryna Aldoshyna
Kostýmní výtvarnice: Asya Sutyagina
Dramaturgie: Paul Bargetto
Produkce: Polina Bulat
Rapeflower
Koncept, režie, choreografie, text a účinkující: Hana Umeda
Dramaturgie, textová spolupráce: Weronika Murek
Video: Martyna Miller
Hudba: Olga Mysłowska
Light design: Aleksandr Prowalinskiy
Spolupráce a pohled zvenčí: Joanna Nuckowska
Produkce: Olga Kozińska
Záštita: Feminoteka
FUGK
Autor, účinkující: Pasi Mäkelä
Světelný design: Jonáš Garaj
Výtvarná spolupráce: Mimosa Pale, Max Lysáček
Hudební spolupráce: Vojtěch Procházka, Jakub Švejnar, Elia Moretti
Produkce: Terén, Centrum experimentálního divadla
Sochařky
Choreografie: Weronika Pelczyńska, Magda Fejdasz
Performance: Dana Chmielewska, Monika Szpunar
Produkce: National Museum in Warsaw
Manažeři produkce: Marta Szymańska, Karolina Wróblewska-Leśniak
Hudba: Natan Kryszk
Zvukové nahrávky: Aleksander Żurowski
Kostýmy: Monika Nyckowska, Agnieszka Oryńska
Spolupráce a dramaturgie: Alicja Czyczel
Koordinace site-specific: Aleks Borys
Partner: Center in Motion
