Bernstein 100 – Královský londýnský balet a oslava Leonarda Bernsteina
Americký hudební skladatel a dirigent Leonard Bernstein by letos 25. srpna oslavil sté narozeniny. Svou tvorbu zasvětil jak klasické hudbě, tak broadwayským muzikálům (k nejslavnějším bezesporu patří West Side Story). Složil i několik baletů a sám tvrdil, že každá jeho skladba nese určitý divadelní potenciál. Právě nesmírný rozsah Bernsteinova díla a jeho nezaměnitelná osobnost vnukla šéfovi londýnského Královského baletu Kevinu O’Harovi myšlenku na speciální večer, jenž by tohoto hudebního velikána 20. století oslavil.
Choreografické tvorby se chopili tři umělci, jejichž kariéra je se souborem Královského baletu neodmyslitelně spjata – Wayne McGregor, Christopher Wheeldon a Liam Scarlett, který jako jediný z uvedené trojice nepřipravil novinku, ale sáhl po svém díle Age of Anxiety z roku 2014.
Večer otevíral meditativní McGregorův Yugen na hebrejsky zpívanou sborovou skladbu Chichester Psalms. McGregor, jeden z nejprominentnějších britských choreografů současnosti, je znám svým analytickým přístupem k hudbě i tělu. Tento na první pohled chladně vědecký postup však umí zcela vložit do rukou emocí, či za jeho pomoci vytvořit jedinečným napětím elektrizující atmosféru. V případě představení Yugen ovšem hluboce bolestné sdělení žalmu zůstalo někde na půli cesty mezi Londýnem, satelitem na orbitě a plátnem kina v pražském kinu Oko. Partneřina mezi jedenácti tanečníky působila spíše mechanicky a střídání výjevů na jevišti postrádalo byť i jen tušenou souvislost. Nejsilnější dojem tak vyvolala scéna Edmunda de Waala s vysokými, až sedmimetrovými konstrukcemi kvádrů, které díky vynikajícímu atmosférickému svícení Lucy Carter vyvolávaly dojem oken katedrály či nadpozemských, od okolního světa izolovaných buněk. Zaujal rovněž Calvin Richardson, jenž choreografii naplnil neuvěřitelnou měkkostí a netušenými nuancemi zvláštně křehkého projevu.
Střední část patřila jedinému narativnímu kusu, Scarlettovu Age of Anxiety na Bernsteinovu jazzovými prvky ovlivněnou Symphony no. 2, jejímž námětem se stala epická báseň W. H. Audena. Středobodem příběhu odehrávajícího se na přelomu 30. a 40. let 20. století se stala čtveřice lidí – dívka Rosetta (Sarah Lamb, v jejíž interpretaci se sebevědomá atraktivnost mísila s až dívčí naivitou), okázale extrovertní, sebevědomý americký námořník Emble (učebnicově přesný Alexander Campbell), postarší obchodník v depresi Quant (Bennet Gartside) a kanadský pilot, gay, Malin (Tristan Dyer jako zhmotnění všech sociálních úzkostí) –, jež se jednoho večera setkala v newyorském baru.
Scarlettův přístup k vyprávění v sobě nezapře anglickou choreografickou školu. Jeho balet je nostalgicky staromilský (dekorace a kostýmy nedají nevzpomenout na jiný Bernsteinův balet Fancy Free v choreografii Jeroma Robinse, u Scarletta jsou ovšem zmíněné prvky ještě méně stylizované a více historizující), nikoli však nepříjemně, zatuchle zastaralý. Občas ale přece jen trpí přílišnou doslovností, ať už se jedná o naznačené hajlování, či šňupání kokainu v bytě koketní Rosetty. Závěr s New Yorkem v záři vycházejícího slunce, triumfálním, hudebně hořkosladkým doprovodem a Malinem, zbavujícím se alespoň jedné ze svých svazujících obav, pak patří do kategorie „kýč jak bič“.
Poněkud rozpačitý choreografický triptych tentokrát nad průměr vytáhla poslední choreografie Corybantic Games Christophera Wheeldona. A vytáhla ho zatraceně vysoko. Wheeldon si jako svou hudební předlohu vybral Bernsteinovu pětivětou Serenádu inspirovanou Platonovým Symposionem. Antické ideály podporovala jednoduchá, efektní scénografie, stejně jako kostýmy módního návrháře Erdema Moralioglua spojující prvky prostých starořeckých říz i střihy spodního prádla z 50. let minulého století.
Wheeldonův elegantními liniemi oplývající taneční slovník zachytil stejně úspěšně soutěživost blízkou prvním olympijským hrám, klidnou ornamentálnost i nenucený vtip a zcela samozřejmě souzněl s měnícími se dynamickými hudebními požadavky od zenového klidu po bryskní tempo kratičké 3. věty, v níž excelovali Marcelino Sambé a v dvojitém assemblé do zákulisí v závěru odhozená Mayara Magri. Závěrečnou větu si podmanila svým nesmlouvavým charismatem Tierney Heap.
Byla to však předposlední 4. věta, která by sama utáhla celý večer. V ní Wheeldon současně pracoval se třemi páry (Lauren Cuthbertson a Ryoichi Hirano, Yasmine Naghdi a Beatriz Stix-Brunell, Matthew Ball a William Bracewell) a v prostoru několika málo minut se mu povedlo zhmotnit esenci něčeho, co bychom mohli pojmenovat jako absolutní duet.
Březnový londýnský přenos tak měl co do kvality nepopiratelnou stoupající tendenci a hudební dramaturgii se povedlo z rozsáhlého Bernsteinova díla představit tři velmi odlišné proudy, jimž se skladatel věnoval.
Psáno z živého přenosu představení v Royal Opera House 27. března 2018, kino Oko.
Bernstein 100
YugenChoreografie: Wayne McGregor
Hudba: Leonard Bernstein
Scéna: Edmund de Waal
Světla: Lucy Carter
Kostýmy: Shirin Guild
Dirigent: Koen Kessels
Premiéra: 15. března 2018 Age of Anxiety
Choreografie: Liam Scarlett
Hudba: Leonard Bernstein
Scéna a kostýmy: John MacFarlane
Světla: Jennifer Tipton
Dirigent: Barry Wordsworth
Premiéra: 7. listopadu 2014 Corybantic games
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Leonard Bernstein
Scéna: Jean-Marc Puissant
Světla: Peter Mumford
Kostýmy: Erdem Moralioglu
Dirigent: Koen Kessels
Premiéra: 15. března 2018
Mila
Za mě...ne. Nepohoršuje, ale je to za hranicí. Pro mě je klasika klasikou. Pokud nekdo chce jít touto cestou, tak ať…Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky