Bienále tance v Lyonu: Nic, co by překvapilo
Bienále tance v Lyonu slavilo letos 15. výročí. Před třiceti lety jej založil Guy Darmet. Vystudovaný právník a především velký nadšenec a v jistém smyslu „novodobý Ďagilev“ vytvořil tak taneční platformu pro mnoho tanečních umělců. Tato významná přehlídka současného tanečního dění především z Francie, ale i ze zahraničí, patří ke společenským a uměleckým akcím Lyonu. Dnes již k Bienále neodmyslitelně patří velké taneční defilé valící se lyonskými ulicemi. Je příležitostí především pro amatérské tanečníky bez rozdílu věku, aby se ukázali a pobavili sebe i obyvatele města. Tato barevná a živoucí přehlídka má vždy své téma stejně jako festival svou dramaturgii. V roce 2010 symbolicky předal ředitel Guy Darmet vedení festivalu francouzské choreografce Dominique Hervieuové, a proto se letos roztočil kolotoč tance právě v její režii. Spolu s Mouradem Merzoukim připravila Défilé de la danse (9. září 2012) a společně se soustředili na prostor „Mezi nebem a zemí“.
Co se týče produkce a výběru, vše šlapalo, jak má. Většina zvolených tanečních osobností a souborů tak slibovala skutečnou událost. Nicméně se zdá, že letošní úroveň premiérových novinek poklesla prudce dolů. Je patrné, že i známé veličiny jsou nějak opotřebované a neděje se nic převratného. Zatím to vypadá na všeobecný stav a pro lyonské Bienále je to dost smutné konstatování, neboť doposud na něm téměř vždy někdo exceloval a překvapil. A tak se očekávalo více nápadů i kvality.
Zbytečná stylizace Angélina Préljocaje
Angélin Préljocaj je významný francouzský choreograf albánského původu, který sice mívá houpavé období z hlediska výběru námětů i zpracování, ale jeho dílo bývá objevné. Premiérové narativní představení Ce que j´ appelle oubli, inspirované dílem současného dramatika Laurenta Mauvigniera, zpracovává příběh o neblahé a zločinné události. Na scéně ho vypráví a hraje herec a šest tanečníků, kteří spíše animují dané situace a dramatické momenty skutečných násilných událostí. Skupina mužů se pere se svým vlastním svědomím. Zbytečná stylizace a jednotící pohybové sekvence brání tanečníkům v jejich vlastní dynamické interpretaci. Tentokrát se Préljocajovi nepodařilo předčít literární předlohu a choreografie zůstává jakoby stranou. Magie Philippa Découflého
Taneční soubor DCA a jeho tvůrce Philippa Decouflého znají nejvíce Francouzi. Smysl pro humor a gag, záliba v cirkusových kouscích všeho druhu jsou typicky domácí záležitostí. Festivalové představení Panoráma nebylo však v pravém smyslu slova premiérou, ale je retrospektivou, a tak trochu nostalgickým ohlédnutím za vynikající choreografickou tvorbu z osmdesátých a devadesátých let. Viděli jsme kousky ze slavných féerií a kaleidoskopů tanečního i cirkusového umění ze slavného Codexu a Decodexu, Tritona, a především nezapomenutelné inscenace Iris. Decouflé, klaun, výtvarník, obdivuhodný choreograf a akrobat bilancoval a s novou skupinou mladých tanečníků přenesl na scénu magické taneční reje, pohádkové stínohry, filmové i vizuální efekty s oblíbeným zavěšováním tanečníků ve vzduchu. Napětí Maguy Marinové a jednoduchost Yuvala Picka
Maguy Marinová a její taneční divadlo nikdy nezklame. Také nová kreace nazvaná Nocturnes navodila opět neodmyslitelné napětí. Nestala se však ničím v zásadě novým či odlišným od minulých kusů. Světlo a tma, světlo a tma… - tyto ostré střihy a stále nové obrazy ze života byly záměrné. Přemýšlíte, kde jste je viděli či zažili, i když dějovou linku nemůžete najít. A ani ji nehledejte. Máte pocit, že Maguy Marinová si vytáhla z knihovny knížku, otevřela ji a pak zahodila. A tak pokračuje stále dál a vy sledujete další a další načaté příběhy, v tomto případě zásadně ne tančené. Přinášejí napětí noční ulice, pronásledování Arabů nebo černochů. Dívky si koupily nové šaty a teď si je zkouší, někdo zpívá a hraje na kytaru, milenci na sebe vzrušeně čekají, někdo večeří za dveřmi. Před očima se vám míhají nedokončená dramata a vy víte, že Maguy to umí. Někdy to umí i mnohem lépe, ale má právo si trochu i hrát. Odešla totiž z CCN (Národní choreografické centrum) z Rillieux la Pape a teď si užívá nabyté svobody a tvorby. Na její místo nastoupil v loňské sezóně nadaný izraelský choreograf Yuval Pick. Jeho naivní, ale čistě strukturovaná kompozice Folks je průzračná v prostoru, dynamice i čase. Malá skupinka tanečníků začíná v kruhu. Jednoduché kroky a taneční krokové sekvence se po dlouhém začátku množí a zlepšuje se kvalita provedení i náročnost v partneřině - v duetech, triu, v sólech. Po zdánlivém konci či spíše dramatickém zlomu sledujeme, jak tanečníci nosí ze zákulisí stromky, rostliny a květiny všeho druhu. Tančí a pohybují se radostně a zcela odlehčeně v pomyslném ráji? Pick přinesl v nenáročné kompozici naději, že v jednoduchosti je krása a příslib příštích talentů.
Mistrovství Jiřího Kyliána
Úžasné Kyliánovo dílo One of a Kind, u nás málo známé, je výjimečné jako celovečerní triptych. Tři části spojuje přítomnost jedné dívky, tanečnice, která neodejde ze scény téměř ani na chvilku. Jedinečnost jedince, jedinečnost okamžiku a oslava svobody, to vše je skryto v podtextu této choreografie. Kultivovaná kompozice vznikla při příležitosti 150. výročí Ústavy Nizozemska v roce 1998, kdy Jiří Kylián dostal nabídku ji vytvořit. Zakázka nemusí vždy znamenat geniální zpracování. V tomto případě však jde o mistrovské dílo. Tanečnost, technická suverenita, krása a dokonalost pohybu přinášejí ojedinělý zážitek. Úroveň Baletu Lyonské Opery je sice dostačující vysokým nárokům, nicméně soustředěnost obou obsazení v premiérových večerech obnášela takovou nervozitu, že Kyliánův duch nějak unikal a chyběla jistá autentičnost i vřelost původní holandské interpretace. Možná to bylo i tím, že dílo je záměrně „podsvíceno“, a tak vzniká dojem, že se díváte na filmový záznam. Flamenco Isralea Galvána
Nejoceňovanějším představením Bienále byla La Curva virtuózního tanečníka, Isralea Galvána, který kontinuálně, autorsky a zcela ojediněle posouvá tradiční flamenco na úroveň současného divadla. Všude, kde zatančí, ho nazývají „meteoritem“ současného Španělska. Z široké nabídky představení, workshopů a konferencí se stalo cenným přínosem téměř každodenní promítání tanečních filmů i divadelních záznamů. Mohli jsme zavzpomínat například na Kazuo Ohna v jeho geniální La Argentině, vidět část díla Ushio Amagatsua a jeho tanečníků ze souboru Sankai Juku, kteří rovněž hráli na Bienále. Skvělým snímkem byl Monolog tanečnice Lisebeth Gruwez v konceptu Belgičana Jana Fabra, který patří k jeho nejlepším a nejtanečnějším dílům. Bienále tance 2012 v Lyonu 13. - 30. 9. 2012
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“