Čas plný nostalgie…

Čas plný nostalgie…

Čas plný nostalgie…

Sychravé listopadové ráno může vyvolat pocity nostalgie a smutku, zvláště když slunce vzdává své poslední chabé pokusy dostat se na oblohu a nebe představuje vlastní verzi padesáti odstínů šedi. Mraky pomalu propouštějí první sněhové vločky, rtuť v teploměru sedí okolo nuly a vůbec se nezdá, že je tu chvíle, kdy by se vám chtělo někam vypravovat. Ale my se přesto ven vydáváme. Máme totiž již delší dobu domluvenou schůzku. Kde? Na pražských Olšanských hřbitovech. Chození po místech posledního odpočinku se ledaskomu může zdát lehce bizarní, ale k listopadu už patří kromě mlh, padajícího listí a občasných plíživých chmur také Památka zesnulých. Je to jeden z mála dnů, kdy se vydáváme na místa, kam se dnes již často nechodí, vzpomínáme na ty, kdo tu byli a již nejsou. A tento svátek dušičkový a také nedávné náhodné setkání Jitky Vašutové s pravnučkou Giulietty Paltriniery a Augustina Bergera v nás vzbudily zvědavost, a tak jsme se vydaly hledat jací, kdysi význační, dnes v čase zapomenutí, taneční umělci na Olšanech vlastně odpočívají. Náhodné objevy Pokud zavítáte do Paříže, zjistíte, že návštěvy hřbitovů nepatří k podivné kratochvíli. Píše se o nich podrobněji nejen v bedekrech, ale navíc se vám přímo na místě do rukou dostane podrobný plánek chlubící se jmény slavných – ať je to ruský hřbitov Sainte-Geneviève-des-Bois, kde má svůj hrob s gobelínem Rudolf Nurejev, nebo Montmartre s hrobkou Václava Nižinského, anebo Père Lachaise, kde kromě Edith Piaf, Oscara Wildea nebo Fryderyka Chopina leží i Isadora Duncan a Marie Taglioni. Je jisté, že pokud se náhodou do Paříže dostanete v době státních svátků, na něž si Francouzi tak potrpí, a všechna muzea, galerie a divadla jsou samozřejmě zavřena, na hřbitovy se vždy dostanete a vězte, že se tam nikdy nebudete vyskytovat téměř sami, tak jako jsme se my ocitly jednoho listopadového, nevlídného dopoledne na hřbitově na Vinohradech, v blízkosti stanice metra Flora. Když chcete po slavných mrtvých osobnostech pátrat v Praze, vydáte se nejspíše na vyšehradský Slavín a naleznete herce, dirigenty, hudební skladatele, sportovce, zakladatele českého skautingu, ale tanečníka ani jednoho, pokud nebudeme počítat tancemilovného Jana Nerudu. Více štěstí vás čeká na Olšanech, ale ani zde žádné informace a plánky s náhrobky slavných jmen nemáte šanci obdržet. Proto jsme uvítaly, že nás po Olšanech provedla paní Jitka Vašutová. Paní Vašutová má jednu velkou zálibu a tou jsou procházky. Díky tomu, že se Olšanské hřbitovy nacházejí v bezprostřední blízkosti jejího domova, staly se před devatenácti lety, kdy se na Vinohrady přestěhovala, denně navštěvovaným místem. Začala se tu procházet spolu s manželem, tanečním kritikem Vladimírem Vašutem, a zprvu ne s úmyslem cíleného pátrání. Ale jak se to tak člověku přihodí, že najde hrob tanečnice, choreografa, baletního mistra, když jsou mnohdy nápisy na kamenech neúplné, oprýskané, zničené? Náhodou. „Stokrát jste šli touhle uličkou a po sto prvé zvednete hlavu a všimnete si portrétu v kameni. Rozhodnete se fotit kříže obmotané břečťanem a narazíte na hrob baleríny. Náhody se kupí, a až pak začnete systematičtěji pátrat, vyptávat se na správě hřbitova,“ a jak s úsměvem dodává paní Vašutová, „začnete se chovat jako dva pošetilí starci, kteří nemají nic jiného na práci než pobíhat po hřbitovech.“ Jiný kraj, jiný mrav Až po několika letech oba manžele napadlo pátrat po hrobech Joe Jenčíka (1893–1945) a Achillea Viscusiho (1869–1945). Jenčík byl z Olšanských hřbitovů přestěhován do Bubenče, Viscusiho hrob byl koupen novými nájemníky, kteří se o fakt, že se ostatky jejich příbuzných ocitly na jednom místě spolu s ostatky baletního mistra Národního divadla, příliš nezajímali. Viscusi zřejmě neměl rodinu, a tak jeho hrob jednoduše propadl. Vašutovi s novými majiteli navázali kontakt pomocí „podsvíčkové hřbitovní pošty“ a na hrobě rodiny Bláhovy tak už několik let může být umístěna malá bílá cedulka s černě vytištěným jménem tanečníka, baletního mistra a choreografa Achillea Viscusiho. Jedním z dalších navštívených hrobů byl ten, v němž je pochována sólistka Nového německého divadla Mizzi Zamara (1893–1933), první neitalská primabalerína v Praze, jež přijela do Prahy z Vídně. Působila v Novém německém divadle nejprve jako primabalerína, později jako baletní mistryně. Ve své době byla u publika velmi oblíbená, ačkoli velké taneční příležitosti zřejmě příliš nedostávala, jelikož v divadle převažovala operní produkce a Zamara se mohla nejčastěji realizovat v různých divertissements. Jednou z jejích velkých baletních rolí byla Svanilda v Coppelii. A nemajíc řádného tanečního partnera, tančila s kolegyní Julií Weissovou. Když hrob Vašutovi objevili, byl veškerý nápis i s daty oprýskán. To, že si nyní jméno tanečnice na hrobě přečtete, je zásluhou paní Vašutové a jejího černého laku na nehty, který na opravu použila. Velký hrob na Olšanech patří rodině Augustina Bergera (1861–1945) a jeho manželky Giulietty Paltrinieri (1866–1889), jejíž podobizna je zasklena na náhrobku a pomalu rezaví, protože je namalována na plechovém podkladu. Giulietta vystudovala baletní školu Teatro alla Scala v Miláně, krátce působila v Turíně a v roce 1885 byla ředitelem Národního divadla Františkem Šubertem a šéfem baletu Bergerem pozvána k hostování v roli Civilizace v baletu Excelsior. V Národním divadle se stala primabalerínou, a přestože zemřela v třiadvaceti letech, dokázala si za tak krátký čas získat srdce publika i baletního mistra Bergera. Byla to prý láska na první pohled a Paltrinieri ještě v sedmém měsíci tančila svázaná v korzetu hlavní roli v Giselle. Z českých tanečnic na Olšanech objevíte Annu Koreckou (1880–1938), první českou primabalerínu, která svou krásou okouzlovala v rolích Svanildy, Zlatovlásky, Giselle nebo princezny Hyacinty. Její náhrobek zdobila kdysi její busta, která však byla (tak jako mnoho jiných sošek andílků či jiných uměleckých výzdob) ukradena – její místo zaujala poněkud méně impozantní hřbitovní svítilna. Další Češkou je Eliška Slancová (1921–1999), první žena tanečníka, choreografa Miroslava Kůry. Paní Vašutová ji zbožňovala a mluví o ní jako o krásné a drobné tanečnici. Jakožto Markétka v Doktoru Faustovi prý byla úžasná. Mezi její nejlepší role dále patřila Julie, Gajané nebo Aurora. Tato tanečnice působila v Praze, Liberci i Brně a převážnou část kariéry strávila v Bratislavě a Košicích. Slancová byla žačkou Rudolfa Macharovského (1909–1978), tanečníka, choreografa a tanečního pedagoga, který vychoval mimo jiné Luboše Ogouna. S úspěchem tančil Alberta či prince v Labutím jezeře, v Liberci založil baletní soubor, působil jako šéf baletu v Košicích a zemřel v Německu během zájezdu. I on má hrob na Olšanech. V odlehlejší části hřbitovů leží také baletní mistr Remislav Remislavský, ale tam jsme se nakonec nevypravily, protože zima byla vlezlá a začínalo mrholit. Proto jsme se tramvají přesunuly na Vinohradský hřbitov. Zde najdete hrob Saši Machova (1903–1951), tanečníka a choreografa, který spolupracoval jak s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha (za kterými musíte zpět na Olšany), tak s Déčkem E. F. Buriana, Státním divadlem v Brně a pražským Národním. Než hrob manželé Vašutovi objevili, byl zarostlý a skrytý za zprohýbanými větvemi jehličnanu rostoucího za náhrobním kamenem. Ostatně jako většina hrobů tanečníků, které Vašutovi našli a starali se o ně ještě předtím, než vzniklo sdružení Adoptuj si hrob, jež se snaží najít sponzory, kteří by pomohli zachránit chátrající olšanské náhrobky. Čas se pomalu nachýlil k poledni a my odcházíme. Usedáme v kavárně a promrzlé popíjíme horké nápoje. Paní Vašutová nám ukazuje malé album, ve kterém shromažďuje fotografie nalezených náhrobků umělců, kteří, jak říká, ve své době něco znamenali a dnes si na ně nikdo nevzpomene. Inu jiný kraj, jiný mrav…

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: