Cirkopolis I. – Limity tělesné intimity

Sedmý ročník mezinárodního festivalu Cirkopolis letos oživil pražskou scénu sedmi originálními projekty, které se tradičně konaly v Paláci Akropolis, Divadle Ponec a Kasárnách Karlín. Dramaturgie osvěžila program bytovým cirkusem a podněty ke spolupráci artistů s diváky. Od 9. do 15. února 2020 se představilo pět zahraničních a dva česko-slovenské soubory, jejichž disciplínami byla nejčastěji pozemní a párová akrobacie, žonglování, nechyběla čínská tyč a zavěšené lano. Každé představení skvěle zapadlo do letošní nabídkové mozaiky díky své žánrové a tematické odlišnosti. Co titul, to různorodost v přístupu k formě, výrazovým prostředkům a pohybovému rukopisu. Jako přínosný podnět vnímám experimentování s limity intimity, fyzickou blízkostí s divákem a výzvami ke kontaktu a spolupráci.

Red Haired Men. Foto: David Konečný.

Red Haired Men. Foto: David Konečný.

Tělo jako plocha

Během site-specific performance Se Prendre kanadské dvojice Claudel Doucet a Cooper Lee Smith jsem přemýšlela nad redefinicí slova divák. Publikum sledovalo příběh páru v obývacím pokoji, v ložnici, dokonce v koupelně. Činí tak bezprostřední blízkost z diváka voyera nebo svědka, anebo jde o pocit a míru ponoření se do křehkého světa jejich vztahu? Odvážná párová akrobacie využívala dispozice bytové jednotky a byla základem věcného dialogu muže a ženy, v němž se přelévaly genderové role, akrobatické pozice a napětí mezi nimi a přihlížejícími. Tělo využívali i jako plochu k pohybu druhého.

Podobný princip zpracoval i choreograf a tanečník Alexander Vantournhout ve svém unikátním pojetí Charmsova literárního díla nazvaném Red Haired Men (Zrzci). V tomto případě si tanečník, artista Axel Guérin lehl na stůl a stal se prostorem pro ostatní tři spoluhráče. K pohybu je vybízel změnou pozice díky své hypermobilitě. Symbióza výmluvné a mnohovýznamové divadelnosti, tance a cirkusu, který zde těží ze špičkových dispozic artistů a řemesla, vyzdvihla Red Haired Men na vrchol Cirkopolisu 2020.

Autor a choreograf Alexander Vantournhout se do povědomí Prahy zapsal již v roce 2017 nezapomenutelným sólem Aneckxander. Letos přivezl precizně vystavěný projekt pro čtyři performery, jehož základ na jedné straně tvořily nonsensové textové skici surrealisty a ruského kritika Stalinova režimu a z druhé pokoušení zemské přitažlivosti, přímá úměra mezi doteky nohou a rukou o podlahu a rytmizace. Přidanou hodnotu k precizně odvedeným tanečním a akrobatickým sekvencím dodávaly nepředvídatelné pointy v textu a jejich paralely jako zvraty a střihy v pohybu. Paralely těla s plochou a prostorem po svém zkoumal i Lukas Blaha ve svém Lavabu, jehož cílem byla jak očista sebe vně i zevnitř, tak okolí.

Se Prendre (Claudel Doucet a Cooper Lee Smith). Foto: David Konečný.

Nostalgie v těle

Žonglérské legendy Eric Longequel a Jay Gilligan potvrdili, že nepatří jen do vzpomínek na minulé časy. Vtipně propojili své zkušenosti posledních dvaceti let s absurditou uvítacích a svatebních ceremoniálů a výtečně vyřešili závěr. Zde se nejspíš potkala jak náhoda, tak důmyslnost dramaturgie festivalu, neboť nejen projekt souboru EA EO – How to welcome the Aliens? pracoval s prostorem uvnitř a venku, ale ani Se Prendre nezůstal uzavřen mezi čtyřmi pevnými zdmi. V obou případech diváci s důvěrou následovali performery do pražských ulic, aby přihlíželi neočekávatelným vyústěním.

Žonglérská show se inspirovala Zlatou deskou, kterou NASA vyslala do vesmíru v roce 1977, aby mimozemským civilizacím ukázala lidství. Tehdy však do kompilace zvuků a obrazů nebylo zařazeno žonglování. S tímto impulsem se oba artisté vrhli do příprav nového vzkazu mimozemšťanům, aby až jednou zde na planetě přistanou, dostali komplexní zprávu včetně podrobností o jejich disciplíně. Ostřílení mistři jeviště si triumfálně poradili se vším, co už tu bylo, neboť z běžných triků vystavěli zcela neotřelé.

Na jevišti zaplněném spoustou předmětů – kužely, míčky, kruhy, prosklené vitríny, klávesy, štafle, nafukovací balónky, bedýnky, kamera na stativu atd. – se civilně pohybovali od jednoho triku k druhému za průběžného moderování a komentování. Jay Gilligan dokázal ve vzduchu udržet nejen vysoký počet předmětů, ale zajímavě například žongloval s různými kombinacemi míčků a kuželů, nebo s kruhy dvou rozměrů. Celek vyvrcholil číslem, které mi připomínalo ohňostroj. Gilligan nad sebe vyhazoval míčky naplněné konfetami, peřím, stuhami, šátky atd. Pocitově nekonečná kaskáda se třemi předměty se neustále vizuálně obměňovala díky postupně se uvolňujícím materiálům.

Žonglérské duo EA EO s každým číslem vnášelo absurditu, estrádní humor, přepestrou paletu věcí a diváky oslovovali napřímo. Kéž i mimozemšťani budou nadšeni z jejich umění bavit sebe a ostatní rovným dílem.  

Howto welcome the Aliens (EA EO). Foto: David Konečný.

Tělo a řeč

Zatímco EA EO úročili svou minulost, aby změnili budoucnost, akrobat Benjamin Monki Kuitenbrouwer se cíleně vrhl do devadesátek. Představení stálo na třech pilířích: monolozích, číslech na čínské tyči a hudbě. Promluvy, to byly vzpomínky na období dospívání, na zvědavost teenagera či na vztahové peripetie. Souvisely s nimi dobové předměty, kterými performer s pomocí publika ilustroval postavy i dobu konce tisíciletí. Výstupy na dvojité čínské tyči patřily ke vzácným momentům, neboť vyniklo jeho umění vyprávět pohybem a s tím specifický druh napětí, které však performer nedokázal přesvědčivěji navodit řečí ani hudební interpretací, tancem ani herectvím. Jeho představení Static by patrně co do počtu vyřčených slov zvítězilo nad EA EO. Nebyly to ale jediné projekty, které pracovaly s verbální linkou. Se Prendre charakterizovaly úsporné dialogy ve stylu odposlechnuté reality všedního dne, v Red Haired Men se deklamovaly texty Daniila Charmse… V podstatě žádné představení z letošního výběru nesázelo jen na wow efekt vyvolaný artistickým mistrovstvím. Všechna nabídla „něco“ navíc včetně zmiňovaného Monkiho Static.  

Zcela nonverbální charakter udržela trojice komiků Raphaël Milland, Cochise Leberre, Idriss Roca v představení Huitième jour (Osmý den). Soubor La Mob à Sysiphe si za téma své prvotiny zvolil soužití tří mužů, aniž by bylo možné zjistit, proč spolu obývají jeden byt, kým jsou a co je jejich posláním. Celek byl sestaven jako řetězec etud klaunů bez červeného nosu, kteří přivolávali jen katastrofy. Těžiště Osmého dne spočívalo především ve funkční výstavbě gagu, jehož základními kameny byla absurdní akce a předměty a motivací k těmto akcím provokace, klukoviny a hlad.

Sedmý ročník, sedm představení, sedmička se patrně osvědčila jako šťastné číslo. Cirkopolis ve dvacátém roce jednadvacátého století dokázal, že umí být vysoce kvalitní přehlídkou komorního nového cirkusu. A v neposlední řadě, že jeho „unlimited“ dramaturgie má smysl pro humor a detail.

 

Psáno z festivalu Cirkopolis, 9.–15. února 2020, Praha.

Static (Benjamin Monki Kuitenbrouwer). Foto: David Konečný.

Se Prendre
Tvůrci, účinkující: Claudel Doucet, Cooper Lee Smith
Dramatik: Félix-Antoine Boutin
Scénograf: Étienne René-Constant
Zvukový design: Cooper Smith

 

Huitième jour (Osmý den)
Hrají: Raphaël Milland, Cochise Leberre, Idriss Roca
Light design: Louise Bouchicot
Umělecká spolupráce: Benjamin de Matteis a Dominique Habouzit
Produkce a touring: Camille Le Falhun

 

Static
Autor a interpret: Benjamin MONKI Kuitenbrouwer
Nepostradatelná: Cathrine Lundsgaard Nielsen
Umělecká spolupráce: Lucho Smit
Světla: Carine Gérard
Technika: Carine Gérard, Alice Huc
Kostýmy: Fanny Gautreau
Poděkování: William Thomas, Louis Vanderhavebeke

 

Red Haired Men
Koncept a choreografie: Alexander Vantournhout
Hrají: Winston Reynolds, Axel Guérin, Ruben Mardulier / Antoni Androulakis, Alexander Vantournhout
Dramaturg: Kristof van Baarle
Choreografická spolupráce: Anneleen Keppens
Divadelní kouč: Jan Steen
Outside eyes: Lili M. Rampre, Esse Vanderbruggen
Nová magie: Tim Oelbrandt

 

Lavabo
Tvůrčí tým: Jana Stárková, Lukas Blaha, Ondra Menoušek
Hraje: Lukas Blaha
Sound design: Kryštof Blabla
Produkce: Damaris Kopecká
Fotografie: Tasya Nafigina

 

How to welcome the Aliens?
Autoři a interpreti: EA EO – Eric Longequel a Jay Gilligan
Výtvarná spolupráce: Johan Swartvagher
Sound design: David Maillard
Light design, scénografie: Josefin Hinders / Thibault Condy
Režie: Thibault Condy
Kostýmy: Marion Duvinage
Produkce: Company Ea Eo ve spolupráci s Asín Association

 

 

Témata článku

Nový cirkus

Festival Cirkopolis

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

březen 2020

Po Út St Čt So Ne
24
25
26
27
28
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4 5
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: